pátek 22. března 2019

Když si uvědomíte, že Vám jeden instagram nestačí, ani čtyři! 📸


👉 Tvorba fotek 👈

Ten pocit, když máte mnoho fotek na instagramu a už si připadáte docela i blbě, ale můžete za to, že rádi fotíte? 📷
Že se Vám mnohé fotografie, které vyfotíte, líbí a chcete je sdílet? A že Vás baví následná jejich úprava? A že dokonce najdete na svém instagramu fotky, které se Vám dřív povedly, ale šly by upravit ještě lépe v aplikaci, kterou jste objevili až někdy později?
Z toho důvodu, že rádi fotíte a tvoříte si tak i určité vzpomínky (#instadiary #photosdiary) a nechcete zahltit ještě víc už tak zahlcený instagram, si založíte další a další. A nebo taky ne. (A každý jsme jiný). Někdo fotky na svém insta promaže a jede znova, ale pokud jde o to, co jsem tu teď psala, tak je nejde jen tak promazat. A někdo jiný je takový, že nemá potřebu zahlcovat svůj instagram a sledující svými fotografiemi. Někdo by řekl dokonce zbytečnými.
Pro někoho je prioritou kvantita a pro někoho kvalita, ale co když je možné mít hromadu kvalitních fotek? Jasně, že je!
Snažím se teď nepřidávat tolik fotek, ale problém je, že fotím nové, nějaké jsou v zásobě a fakt myslím, že stojí za zveřejnění. Někdy mám období, kdy bych toho přidala hromady a jindy nemám náladu, chuť a ani čas a nepřidám nic.
Mám tolik inspirace. Tolik věcí okolo, co vidím, mám potřebu nějak zachytit, zaznamenat, zdokumentovat.
📸 Fakt mě baví fotit a upravovat. Třeba mi udělalo před pár roky radost, když jsem bráchu, který se kolikrát nenechá ani vyfotit, mohla vyfotit, fotku upravit a pak si ji dal jako profilovku. A klidně bych to udělala znova. A ne jen jemu. Nedělá mi problém fotit a ani být focena nějakým zkušeným fotografem. Třeba bratránek mi udělal už hromadu krásných fotek... a ne jen on. V jiných případech se nenechám jen tak vyfotit. Je opravdu otázkou, zda mě to baví a jde víc za fotoaparátem a nebo před ním.

A právě tímto článkem jsem vlastně asi chtěla říct, že začnu své fotky cpát i sem! 😁 Tak trochu jsem je začala vkládat mezi články už nedávno.
A vlastně bych je mohla přidávat i na We💜it nebo pinterest! Stejně jsem už někdy dřív začala a akorát na to zapomněla. Ale stejně si představuji trochu něco jiného. No uvidím, jak to udělám či jak budu pokračovat. Každopádně se focení a úpravě fotek chci věnovat.
Kdo chce, tak mě sledujte prostě tady:
A třeba příští článek bude nějaká fotogalerie! Já prostě začala psát tento článek s jasnou představou  která nebyla tak jasná, jak vidím. Chci mít prostor pro své fotografie, které budou k dispozici na prohlížení. #fotogalerie

Fotky v článku jsou pochopitelně mé.

Tak se mějte! 

pátek 8. března 2019

Poezie trochu jinak.

Konečně nic o mně, ale trochu něco z hlavy mé!


Ano, přes zavřené oči můžeš vidět, co zrovna vidět není. Můžeš snít a toužit. Toužit po něčem a chtít mít to, co zrovna nemáš. Můžeš na malou chvilku vidět to, po čem toužíš, nebo co ti chybí, ale představa není realitou. Je to strádání. Nemít to, po čem prahne duše Tvá a srdce Tvé. Cítíš
úzkost, cítíš tíseň a Tvé myšlenky směřují jen jedním směrem. A umíráš. To, co Ti zrovna leží u nohou nevidíš a nevnímáš. Nevidíš a nevnímáš to proto, protože Tvá duše a srdce Tvé touží po něčem jiném. Něčem, co zrovna nemáš. 
A nebo třeba nemáš nic. Nic jiného kromě toho Tvého jasného bodu, zájmu, co touhou naplňuje Tě, ale zrovna u Tě není. Cítíš stesk a žal, cítíš úzkost a jistou tíseň. Na hrudi tlak. Není tomu jinak a je tomu tak. Nebo jest tomu naopak? Či jinak? Či pravdu mám a představa Tvá směřuje tam, kde jest bod zajmu Tvého? Tak jako úzkost Tvá, kterou v těle máš, tak bod zájmu, o kterém sníš na jiném místě jest. A tam, přes zavřená víčka svá, utíkáš. 
Pokračováním může býti jest, že dávku své drogy právě a konečně u sebe máš. Okamžiku tého si již vskutku užíváš. Naplněn něhou, brněním po celém těle Tvém a pocitem bezpečí... pocit největšího šťastlivce máš. Hlava Tvá se točí? Zrovna nikam pod zavřenými víčky očí Tvých, konečně, neutíkáš. Proč? Bod zájmu svého v rukách máš. Máš a hřeje Tě. Hřeje duši Tvou a srdce Tvé. 
Tak, jako okamžik, kdy matce dítě narodí se, tak silný pro tebe jest pocit, který právě zažíváš. A utíkat s tímto pocitem chceš na kroku každém. Na své cestě životem. S bodem zájmu svého.
A jak čas plyne, tak již drogu nevnímáš. Hledáš ten pocit, kdekoliv se podíváš? Nebo svou jistu prioritu stále jako dříve máš? Jaktěživ bys netušil, že to, co uděláš, bys udělal. 
A tak, jak slova má tichá vypráví, stejně tak cesta životem buňky Tvé popraví. A aniž bys tušil, jaká jest ta správná cesta, vydáš se jednou z cest těch. Nechrání tělo Tvé záchranná vesta a smrt na konci cesty popraví Tě.
A zájem Tvůj, když leží Ti už u nohou, vidíš ho a vnímáš? Nebo jiný bod zájmu opět máš? Hledáš jiný, kam se podíváš? Nebo vážíš si toho, co právě máš? Cítíš, co právě prožíváš?
Jako, když srdce v hrudi bije Ti, jako když ráj protéká Tvými žilami, tak radost jistou prožíváš, vnímej, co právě máš... ať neuteče Ti. To co jest, býti nemusí. Blázen jest, kdo štěstí nezkusí. Važ si toho, drž štěstí své. Víš, co v životě je jisté? Já nikoliv a proto pravím Ti to, andělíku, jest.
Až bod Tvého zájmu bude zrovna opět pryč.  Prosím, radím Ti, neztrácej k němu na cestě zpátky svůj  křehký klíč. 

A ano ... přes zavřené oči můžeš vidět, co zrovna vidět není. Můžeš snít a toužit. Toužit po něčem a chtít mít to, co zrovna nemáš. Můžeš na malou chvilku vidět to, po čem toužíš, nebo co ti chybí... a jistotou není, že bod zájmu stále bude tu. Tak pojď... dáme odvetu. Myslím, že se nepletu. 

A ano, můžeš mít štěstí to, že oči zavírat nemusíš a jest to vážně realitou. Mít dávku své drogy, anděla, právě. S úsměvem pak ležet v trávě. Naplněn něhou, brněním po celém těle Tvém a pocit bezpečí ... a i jistoty? Však špetka nejistoty dodává určitou dávku napětí a touhy. Je to jenom blábol pouhý? Vážíš si toho, co právě máš? Cítíš, co právě prožíváš? 
Jako, když srdce v hrudi bije Ti, jako když ráj protéká Tvými žilami, tak radost jistou prožíváš, vnímej, co právě máš... ať neuteče Ti. To co jest, býti nemusí. Blázen jest, kdo štěstí nezkusí. Važ si toho, drž štěstí své. Víš, co v životě je jisté? Já nikoliv a proto pravím Ti to, andělíku, jest. 
Až bod Tvého zájmu bude zrovna opět pryč.  Prosím, radím Ti, neztrácej k němu na cestě zpátky svůj  křehký klíč. 




neděle 3. března 2019

Vztahy


"Jaký vztah, jaké pouto, je to nejpevnější?"


V poslední době jsem přemýšlela o vztazích a v jednom okamžiku jsem měla chuť o tom napsat i článek. V tom okamžiku, kdy myšlenky na toto téma byly v mé hlavě ještě natolik čerstvé. Teď budu lovit z vyschlého sudu , ačkoli ne tak úplně, protože v hlavě to mám pořád. Chtěla bych o tom napsat něco, co v tom sudu (v mé mysli) tak trochu pořád je. Třeba ten sud naplním zase oněmi předchozími myšlenkami a vzpomenu si, co jsem chtěla psát i prvně.

Těmi vztahy jsem nemyslela pouze vztahy milostné, ale stejně tak přátelské a rodinné.
Vím, že jsem chtěla psát o křehkosti oněch vztahů, ale jak jsem to chtěla napsat, to teprve sama v průběhu psaní opět zjistím ... a vzpomenu si.



K tomuto článku mě možná vyprovokovaly tentokrát vztahy rodinné, ačkoli se v mysli zaobírám vztahy všemi výše zmiňovanými. Jde o tu křehkost rodinných vztahů, protože ani rodina není kolikrát tak pevné pouto, jak by se mohlo zdát. Jak která rodina, samozřejmě, ale v dnešní době si nejsem zcela jistá.
Možná jsem se i zamyslela sama nad sebou, protože se někdy chovám jak poutník, který si na rodinu ani nevzpomene a neozve se a zároveň jsem ráda, že ji mám, protože člověk přeci nemůže být v tom světě zcela sám, nebo ano? Bez někoho blízkého... Vzájemné opory. Možná by se dalo, ale každý někdy potřebuje oporu, pocit bezpečí a jistoty.

Abych to lépe vysvětlila. Mám mnoho příbuzných, které se neozvou a já se neozvu jim. Občas se nad tím pozastavím, že to není asi správné, a že rodina a příbuzenstvo by mělo být ve stálejším kontaktu. Vědět, jak se mají, zda jsou zdraví a zda vůbec ještě žijí. Není totiž samozřejmostí, že tu stále budou.
Od nějakých příbuzných jsem se časem i dozvěděla, že čekají na to, až se ozvu někdy já. To bych mohla říci samozřejmě i já o nich... Je to rodina, měl by tam být větší zájem. Oboustranný. Ale ten kolikrát chybí. Jsou tu běžné činnosti, škola, práce a ti lidé prostě někde jinde. Kolikrát je v tom pocit, že si není co říct. Však ono je. Jde o tu komunikaci.



Kdyby mi mamka denně nevolala, kdo ví, jak často bych se ji ozvala já. Z důvodu, že jsem si zvykla za těch několik roků, že se ozývá denně, mi přijde divné, když se pak jednou neozve a třeba se ozvu pak opravdu já.

Taťka se mi neozývá zase skoro vůbec a já jemu taky ne. Občas jen, když má přijet na návštěvu, což je kolikrát i jednou za měsíc. Kde je ten zájem? Tím neobviňuji jeho, ale i sebe. Říkám si, že mu stejně nemám co napsat, ačkoli se toho děje docela i hodně. Ale jsou lidé, s kterými nedovedete tolik komunikovat. Nevíte, co si říct a takové ty běžné věci vám najednou přijdou až moc zbytečné.

Stejně tak to mám s bráchou. Jako bavíme se, když jsme spolu, ačkoli to nejsou velké zázraky, ale když jsme každý jinde, je zázrak, že se jeden z nás tomu druhému ozve. Na messengeru si mě zablokoval, kvůli jedné hloupé hře a prostředníkem nám je občas instagram.

Příbuzní na Slovensku a nevlastní příbuzní od mamky ... bída děs.
Na čí straně je chyba? V čem je chyba?
Když rodiče byli ještě spolu, bylo to vše takové jednodušší až na jednu takovou věc... ale když byli spolu, měli jsme tak nějak blíž ke všem a i k sobě.
Vlastně teď jsem si nějak blíž s mamkou, ačkoli s ní už nebydlíme. Víc se ji svěřuji, dřív bych toho tolik nebyla schopná.

Babička a děda jsou lidé, kteří nám plno dají a obětují. Opravdu se snaží a vím to, ale kolikrát mi v nějakých věcech lezou na nervy a radši bych si jela už na vlastní pěst, ale vím, že by to bylo v mnohém i složitější, hlavně finančně. (Ano babičko, pokud to čteš, omlouvám se, ale je to tak, ale však si taky jinak nějak moc nikdy nestěžuji. Jen mi přijde, že na to kolik mi je, se pletete do věcí, do kterých tolik nemusíte.) 




Ani s tetou a bratránky, co bydlí od námi se tolik nevídám. Bratránek sice studuje ve městě, kde já, ale je zaneprázdněn tím svým. A já tím svým. Dřív jsme se sešli a hráli spolu na kytaru, cvičili a nebo natáčeli a fotili. Aspoň s tím jedním, s kterým je sranda, protože třeba s tím mladším si toho taky moc nemáme co říct.

Mám pocit, že se tento článek trochu odebírá směrem, který jsem si původně nepředstavovala. Rozepsala jsem se o věcech, o kterých jsem původně nechtěla. Chtěla jsem to stručněji a ne tak osobně. Ne se tolik svěřovat o něčem, co je takto v rodině.

Stejně tak je to s kamarády. Dokud jsem s nimi chodila na stejnou školu, nebo bydlela ve stejném městě, byli jsme tak nějak v kontaktu. Ačkoli se přerušil kontakt i s lidmi, co jsou stále blízko. Každého pak cesta vedla jinam a kontakt se přerušil. Je pár jedinců, s kterými se spojíme třeba po půl nebo čtvrt roce, ale je možná pravdou, že jsou to oni, co se ozvou dřív než já. A jsem za to i ráda, protože já jsem v tom docela hrozná. Pokud jde o lidi, co mám ráda a ví toho o mně hodně, protože jim věřím, jsem schopná si s nimi domluvit termín a schůzku. Je tu jedna holčina  s kterou jsme v kontaktu po několik let a to bydlíme daleko, ale jinak jsou ty vztahy opravdu takové ... Nestálé.

Stále doufám i v lásku do konce života, ale příliš tomu nevěřím. Žiju stále s tím, že se může vše rozpadnout jak hrad z karet.

A celkově je asi spíš chyba na mé straně. Ačkoli mám ráda "své" lidi a trávím s nimi čas, kolikrát se ve mně něco zasekne a utíkám do svého vnitřního světa, kdy jsem schopná si namlouvat věci, co nejsou třeba ani pravda a přijdu si pak strašně sama a pak i chci být sama... Ale štve mě to a je mi smutno. Třeba jako teď,  když ve vlaku dopisuju tento článek.
Člověk je tvor společenský a každý někoho potřebujeme... I já, i když mám neustále chuť někam utíkat a skrývat se. 🗝️

Nějak se mi začalo líbit slovo Poutník,  protože si tak začínám připadat.
Vaše smutná Simix ♥️



sobota 23. února 2019

Zákon schválnosti?

Zdravím! 

Možná jsem se poněkud unáhlila, když jsem v pondělí psala tak pozitivní článek. Můj první den školy a začátek týdne byl opravdu velice příjemný, ale dobré se v horší obrátilo. Vlastně už asi ten další den, v úterý, se mi poněkud přitížilo. Někdy ve středu mi bylo nejhůř. Kašel, bolest na hrudi, bolest hlavy, celková slabost, těžce se mi chodilo i stálo, dýchalo, ... Kňučela jsem jak malé štěně. Šourala jsem se, jak zombie. Hořela mi hlava a pálelo mě v nose. I přesto všechno jsem šla do školy. Já vždy radši trpím a jdu tam, kam musím, kromě doktora. Opustila mě víceméně bolest kolene a nastoupilo toto. Nemocná první týden. Aspoň, že to pondělí bylo parádní!

Chtělo se mi jen ležet, padala na mě únava. Chtěla jsem odložit i setkání s přítelem, protože jsem se necítila na to vstát z postele a nechtěla jsem ho nakazit. Co se ale nestalo... Opak byl skutečností.
Byla jsem jako zombie, ale byla jsem a byla jsem s ním. Udělal mi čaj, dal mi paralen, srazil horečku, dal najíst... A pak už to začínalo být lepší. Pomohl mi a naopak je teď na tom on hůře. Je mi to tak líto. Ke všemu musí celý víkend pracovat. Se ani nestihne vyléčit, do té doby, než se zase uvidíme... na druhou stranu bych mu mohla oplatit tu péči, kterou věnoval on mně. A doufat, že nebudu zase nemocná. Doufat, že budeme oba zdraví.

Myslím, že jsem byla oslabená z nedostatku spánku. Dva týdny jsem vstávala v pět ráno na poštu a vydávala docela dost energie, pak jsem byla na reprezentačním plese JČU  v pátek, takže jsem šla spát docela dlouho a hned další dva dny od 7:OO dvanáctky v auticentru, kde byli nemocní.
 Na pondělí jsme se pak vyspala dost, proto to bylo asi fajn, ale nebyla jsem úplně nejtepleji oblečená po ránu... pak už bylo teplo. Další noc jsem nemohla moc spát a pak to propuklo no...
I spolubydlící nemocné a ty to měly dost podobně, jako já. 

Ačkoli se opravdu cítím lépe, doma mě mají za zombíka a docela to hrotí, ale kdyby mě viděli ten den... Ale aspoň se vyležím a budu snad v pohodě a ne nemocná, jako před Vánoci 2017, celý měsíc a pak s antibiotiky kvůli akutní bronchitidě.



První týden školy a už teď se začínám nervovat tím, co mě čeká. Jako ještě před pár dny jsem byla docela v klídku, ale byla jsem vystrašena někým jiným. Bude toho teď hodně na čtení a psaní ...
Studium mě baví, ale zároveň chci stíhat i jiné věci. A proto jsem ráda za rozvrh v tomto semestru, protože je volnější a ne jako minulý semestr, kdy jsem byla opravdu hotová. Takhle bych mohla všechno nějak zvládnout.
😊

Tak dnes to bylo zase trochu ze života, ale chtěla bych víc psát spíše takový ty texty do vzduchu, jestli rozumíte.
Tak se mějte!
S.

pondělí 18. února 2019

Good vibes


Be happy, please!
And spring is here!


Minulý rok touto dobou bylo vše chladné. Bradu jsem měla zaseknutou v šále a mé srdce bylo prokláté velkým ledovým rampouchem. To vlastně asi až později  ale i tak... Tentokrát je tomu jinak a ačkoli ještě včera mé oči chtěly zaplnit slzy, dnes jsem se probudila s novou energií do nového krásného dne a zároveň prvního dne v tomto letním semestru. Zatím jde vše lépe, než bych mohla čekat. Oproti včerejšku je to docela skok a já mohu za dnešní den pouze zatím děkovat, ačkoli ještě není ani zdaleka u konce.
A taky.... nemám rampouch v srdci, ale mé srdce rozkvétá, jako růžička.

(Můžete si přečíst straší články, které jsou z minulého roku z jarního období - zde a zde, plné emocí a pocitů). 


Zimní kabát pryč a konečně oblečení, na který se nemálo kdo těšil. Plno lidí je možné vidět ještě zachumlané v teploučkém oblečení, ale já se teď cítím svěže a příjemněji. Je teplo. Konečně můžu vytáhnout ze svého šatníku i něco jiného, co čekalo a čekalo... Čekat již nemusí!

Víc takových dní


... 
Dost mi vyhovuje jít spát včas, spát osm až devět hodin, stihnout se nasnídat a udělat kávu nebo čaj.
Vyběhnout ven v jiném, než zimním oblečení a cítit se fakt dobře a neunaveně. V duchu se usmívat... a proč jen v duchu? Čerpat sluníčko a nechat se ovíjet lehkým jarním větříkem. 

První dvě hodiny, které proběhnou příjemně, mít sebou dostatek pití a dokonce i super svačinu připravenou předem a pak i oběd. Dvě hodiny času, že se mohu stavit ještě na koleji a začít s tímto článkem, než mi začne další hodina. Zjistit, že mi funguje internet, který mi ještě včera nešel z toho důvodu, že mám nový notebook a musela jsem si podat novou žádost o připojení. Povídat a smát se se spolubydlícími. A pak vyrazit zase na čerstvý jarní vzduch ... a do školy.

Mít pocit, že je vše fajn a že vše stíhám. Prosím, pryč se dny, kdy nevím, co dřív a mám v hlavě chaos. Prosím víc těchto příjemných dnů. Ne vždy je to tak dokonalé, ale miluji a vážím si těchto dokonalých dnů, kdy se cítím šťastně a mohu se usmívat a ačkoli.. třeba, když jsem jela MHDéčkem na kolej... mě dojímají vzpomínky na minulý rok,  tak takhle by to zkrátka šlo!

Ještě, kdyby mě nebralo koleno.


Sednout si do parku a psát... 


Děkuji za pozornost! 😂😁😀
S. 



pondělí 11. února 2019

Aplikace, které používám 📱

Zdravím Vás u nového článku !

Popravdě, na nápad mě přivedla moje spolubydlící a to tak, že jsem ji povídala o spotify a také chtěla vědět  v čem upravují fotky. Aplikace si pak napsala a já ji rovnou řekla  že mi přihrála nápad na článek 😊

Během několika roků jsem vystřídala více aplikací, ale budu psát hlavně o těch, které mám aktuálně. Akorát zmíním pár minulých.

Hry: Pou, PixWords
Životní styl: Watter time/Je čas pít a také aplikace, která mi měřila délku a kvalita spánku a přesný název si nepamatuji.

pondělí 4. února 2019

#Wishlist

Splněno: 


  • Udělat maturitu. 
  • Udělat přijímačky a talentové zkoušky na Vysokou školu.
  • Udělat autoškolu.
  • Mít pravidelně brigádu a nějaký příjem. 
  • Podívat se na zámek Hluboká nad Vltavou.
  • Poznávat fajn lidi. 
  • Jít pryč a aby se mamka postavila víc na své nohy. 
  • Kvalitnější (lepší, hezčí) fotky na instagramu. 
  • 1 000 odběratelů na YT. 
  • Navštívit nějaké lomy (Lipnice)
  • Projít si více Kutnou Horu a udělat tam fotky.
  • Projít více Prahu a udělat fotky.
  • Složit písničku. 
  • Mít svůj krásný pokoj. 
  • Mít krásné šaty a účes. 
  • Mít fotografie od profesionálního/lepšího fotografa. 
  • Autorské čtení. 
  • Setkat se s některou ze známých/slavných osobností, případně udělat fotku. 
  • Podívat se na Šumavu. 
  • Mít velkého "cute" plyšáka od někoho, kdo mě bude milovat. 
  • Orlík.
... a pár dalších drobných splněných.



"Jak se mladí lidé mohou rozhodnout, čím se chtějí stát, v době, kdy ještě nevědí ani co jsou?"
- Francois De La Rochefoucauld



Čeká na splnění nebo jsou v průběhu plnění: 

  • Proletět se v horkovzdušném balóně a zdokumentovat si to. 
  • Podívat se na další lomy (Velká Amerika,...) a udělat fotky.
  • Být zdravá.
  • Letět zase někdy letadlem a udělat fotky z letadla. 
  • Zlepšit se ve zpěvu.
  • Zdokonalit hru na hudební nástroje (flétna, kytara, klavír). 
  • Mít jeden pevný, dobrý, spokojený a stály milostný vztah. 
  • Být úspěšná. 
  • Mít krásné a útulné bydlení.
  • Mít zdravou a spokojenou rodinu (mít cca 2 děti). 
  • Chodit hodně do přírody. 
  • Dodělat úspěšně Vysokou školu. 
  • Zlepšit se v některých tělesných dovednostech. 
  • Hodně číst. 
  • Narozeninové překvapení.
  • Navštívit příbuzné na Slovensku.
  • Účastnit se wellness pobytu v Chorvatsku v rámci studia na VŠ.
  • Udržovat staré dobré kontakty.
  • Zlepšit své kulinářské schopnosti. 
  • Umět více a efektivněji odpočívat.
  • Mít 50-55 kilogramů. 
  • Nekouřit a pít minimum alkoholu. 
  • Více spát.
  • Cvičit.
  • Pořídit si GOpro. 
  • Dostatečně jíst a přidat do jídelníčku více vitamínů (ovoce, zelenina). 
  • Dodržovat pitný režim! 
  • Dávat si pozor na svoje věci jak sviň. 
  • Mít balónky s čísly mého nastávajícího věku na narozeniny a vyfotit si je na instagram.
  • Vyvarovat se hloupým lidem a debilům.  
  • Najít dobrou práci v MŠ, případně i vedlejší přivýdělky, co mě budou bavit a naplňovat, třeba vést nějaký kroužek. 
  • Vychovávat děti pomocí efektivní komunikace. 
  • Mít dostatek financí.
  • Navštívit zemi, kde mají čisté azurové moře, jako třeba Filipíny, Kuba a Thajsko a zdokumentovat to.
  • Navštívit Amsterdam, zdokumentovat. 
  • Procestovat Ameriku - road trips - dokumentace. 
  • Zkusit stopovat s kamarádkou nebo někým jiným blízkým. 
  • Pobyt v luxusním hotelu s nádherným výhledem a udělat si fakt TOP fotku. 
  • Navštívit Londýn, fotit fotit fotit. 
  • Navštívit Asii - Jižní Koreu (naučit se víc Korejsky) a Japonsko. A opět dokumentace! 
  • Udělat fotky u gigantických vodopádů a různých neuvěřitelných mostů z různých míst Světa, na kterých se ocitnu. 
  • Jet zase na vodu.
  • Cestovat i jinam, kam to půjde, pokud to bude umožňovat čas, situace a finance.


Např. Francie, Španělsko, Rusko, severské země, Řecko,...  

 
 

  • Podívat se na další místa v České republice, kde jsem ještě nebyla. 
  • Být zasnoubená. 
  • Houpat se v bílé houpací síti, odpočívat tam, číst si ... kochat se krajinou, okolím. 
  • Vidět planetu Zemi z vesmíru. 
  • Mít koťátko. 
  • Dopsat a vydat knihu.
  • Pečovat o sebe i o své blízké. 
  • Mít dobré kontakty a spolupracovat s různými lidmi za přivýdělek. 

     
  • Umět si někdy prosadit víc svoje názory a být víc asertivní. Čelit strachu, co se může stát, když něco řeknu. Nesedět na prdeli a vymlouvat se, že něco nemůžu nebo nejde. A to je myslím jeden z nejhlavnějších kroků, jak si splnit většinu těchto přání. Asi 😁
Není to sepsané popořadě, ale tak, jak jsem si zrovna vzpomněla a nebo mě napadlo. 

"Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme. -Seneca 






Obrázky jsou z Pinterestu, určitě tam najdete plno podobných krásných obrázků.
První dvě fotografie jsou moje.  

Nejradši bych sem narvala víc obrázků, ale už jich tu je moc. 


SIMIX 💖 




sobota 2. února 2019

Silence

🙊

- Tiše buď, svoji duši tiše chuď - Duši svoji ochudím, do pekla se probudím!  -




Všem je jistě známé, že pro společnost je důležitá komunikace. Co by to bylo za svět bez komunikace? Bez toho, aniž bychom si s ostatními rozuměli, promluvili, ... Je plno způsobů. I kdyby jen řeč těla, ale já tu chci dnes psát o takové, která je slyšet (pokud tedy nepočítám psanou formu, ale osobně je to přeci jen něco jiného).

Bez určité komunikace by žil člověk v nejistotě. Nevěděl by na čem je. Člověk má určité otázky, na které potřebuje odpověď. 

Já osobně umím mít upovídaná, pokud ale mluvím s někým, s kým se cítím příjemně, nemám strach a obavy z toho, co by se mohlo stát, kdybych něco řekla (špatně), také, když cítím nějakou tu jistotu, bezpečí a důvěru. Když jsem s někým, koho dobře znám a vím, že zpětná vazba bude v jisté míře klidná a přijatelná. Když vím, že se nepřihodí nic zlého. a že mě ten druhý opravdu rád vyslechne.
Jsou totiž chvíle, kdy spíš mlčím, nechám si nějaké věci pro sebe.
Byly tu takové chvíle, kdy jsem někomu něco řekla a nijak mi na to nezareagoval. Pochopitelně, sama nereaguji vždy, když nevím, co na to říct. To je také časté. Bohužel. Není mi zcela příjemné, když nevím, co člověku říct na danou věc. Přijdu si hloupě.
Byly tu taky chvíle, kdy jsem chtěla taky něco říct, ale nebyla jsem puštěna ke slovu, že jsem nakonec měla chuť si to nechat pro sebe a nechtělo se mi už vůbec mluvit, když už pak třeba možnost byla.


The Sound  of  Silence 


Jsou chvíle, kdy mám jakýsi blok. Chvíle, kdy bych měla, nebo třeba i chtěla, něco říct, ale nejsem schopna slova. Lepší způsob vyjádření je pro mě od malička psaní. Básní, povídek, úvah...
Proto má taková dívka také blog, že?
Ale někdy ani v písemné formě. Nedokáži prostě komunikovat v každé chvíli. Ne s každým. Nedokážu odpovědět na všechno, nedovedu ze sebe dostat plno slov. Drží se na jazyku. Jsou tam, ale nechtějí ven z úst. Musím hodně bojovat. Třeba i jen taková jednoduchá slovíčka jako "Miluji Tě!" A přitom tak složitá. Slova, která se neříkají jen tak. Neměla by.




Stejně jako, když nevíte, co druhému člověku odpovědět na jedno "prázdné" slovo na messengeru! Bohužel kolikrát i na věty... prostě nevíte, co na to říct.
Když si to přečtete a nenapadne Vás nic, prostě nic.


Pokud jde o někoho, koho máte rádi, kdo Vás zajímá, je parádní, když on pokračuje tak, že zavede konverzaci někam, kde se chytáte. Horší varianta je, když nemáte chuť komunikovat a druhý člověk by naopak velice rád. Smutný je i opak. Že vy jo a on ne. 


Jak už jsem psala na začátku, komunikace je velice důležitá. Jako studentka pedagogické fakulty o tom poslední dobou stále něco čtu. Je důležité komunikovat, říkat co cítíme, nepotlačovat emoce. Nepodepíše se to na nás a neprojeví jinak, většinou nějakým negativním způsobem a nevybíjíme si to pak na někom jiném.  Navíc druzí potom lépe vědí, jak reagovat, případně, jak nám pomoci. Nemohou vědět, co nás trápí, pokud jim neřekneme, co se nám nelíbí a případně, co dělají špatně. Co nás naštvalo. Píšu tu o tom a sama právě nedokážu mnohokrát říct, co konkrétně mě štve. Někdy to sama nevím a topím se jen v pochmurné náladě. Mám vztek a nevím třeba ani na co a proč. Chci někam pryč. Začala jsem tomu říkat "červ v hlavě." Občas mi nahlodá hlavu a je mi na nic, působím smutně a nebo naštvaně a ti, co jsou zrovna se mnou, nerozumí mému podivuhodnému chování. Když se zeptají, co se děje, kolikrát (a opět) nevím, co říct. Případně jakým způsobem, abych to pochopili a navíc, aby se nezamotali do mého vlastního chaosu. Bohužel... takto stáhnu ty lidi do nálady sebou. Nedokážu komunikovat v každé situaci, přitom vím, že komunikace je důležitá. Není ale komunikace, jako komunikace. Tím směřuji k efektivní komunikaci, kterou jsme řešili ve škole.
Na to navazuje kniha Respektovat a být respektován, o které jsem psala !ZDE!

Asociace... zkrátka si při zmínění této knihy vzpomenu na osobu, která o této knize moc dobře ví, ale efektivní komunikace používá zřídka kdy. Pravděpodobně si to ani neuvědomuje. Osoba, která mnohé myslí pouze dobře, ale to, jakým způsobem pak jedná a mluví leze nemálo lidem na nervy. Většina se tomu snaží vyhovět, neokecávat a neřítit se do sporu s touto osobou, aby nevznikaly zbytečné hádky. Je tu však i osoba, která má svou hlavu a nebojí se proti této osobě postavit. Jejich dohady nejsou pak příjemné pro jejich blízké okolí, tudíž ani pro mě. Přivolává mi to akorát úzkost. Já osobně jsem první případ a snažím se zbytečně nehádat. Řeknu oné osobě, jak to vidím, co bych ráda, ale ona poví, jak by to ráda ona a já na to přistoupím, protože nesnesu ty kecy a ten tón. Nemám odvahu příliš odporovat, ale pak se mi chce brečet a mlátit pánvičkou po hlavě. A bývá mi na nic. Vím, že ta osoba to myslí dobře, ale kdyby přistoupila na jinou komunikaci, které je upřímně tato osoba také schopna, došlo by k lepší domluvě. Není chyba jen na jedné straně... i na mé, že prostě nedovedu mnohé říct. Víc si stát na svém. Nemám na to sílu. Právě kvůli přístupu této osoby se pak bojím nějaké věci i říct a radši si je nechávám pro sebe. Snažím se vyhnout určitým rozhovorům. Kolikrát jsem měla chuť už někam zmizet, abych to nemusela dál snášet. Každý máme však své a každý jsme nějaký, že?

Nemyslím to vůbec nijak zle, celkově tu řeším správnou vhodnou komunikaci, což není vždy zcela jednoduché.
Jak ale dobře jistě mnozí víme, je správné si plno věcí vyříkat a ujasnit.


Slovům a větám zdar!
Vaše (ne)upovídaná Simix 💙 





neděle 20. ledna 2019

Filmy, které jsem viděla během čtvrt roku!

🙋Vítejte u nového článku! 👋

Naposledy jsem se ozvala někdy před Vánoci, kdy jsem psala o knize Sběratel sněhu. Článek se Vám líbil a i kniha Vás zaujala. To je moc fajn a určitě dejte vědět, jestli jste ji už někdo četl a co si o ní myslíte. 

Nastalo mi zkouškové období a mám víc volna, než když jsem chodila do školy, protože můj rozvrh byl velice plný. Teď už do školy nechodím a zkoušek tolik také nemám, takže přicházím s dalším článkem. 

Tentokrát to bude článek o filmech, které jsem během čtvrt roku viděla. Většinou se sama k filmům nedostanu, to spíše k nějakému rozkoukanému seriálu, ale i to kolikrát ne. Možná to už někteří víte, protože mám pocit, že jsem o tom už někdy psala. 
Víc jak tři měsíce je tu však osoba, se kterou jsem viděla několik filmů a většinu, na kterou si vzpomenu, Vám sem vypíši.

neděle 23. prosince 2018

Jan Štifter - Sběratel sněhu (Vyšehrad)


Sběratel sněhu


Většinou Vás k slzám dožene film nebo seriál. Málo kdy kniha. Nebo nevím. Možná to tak není. Upřímně, nevím, kolik knih mě dovedlo k slzám, ale tato je jistě jedna z mála. Ono taky podle toho, co čtete, případně na co koukáte. 

Jak jsem se ke knize dostala? 
Se spolužačkou T. jsme se stavili v ČB v Prioru do Knihy Dobrovský. Neměla jsem v plánu si žádnou knihu kupovat. Ona koukala na nějaké knihy pro sourozence a já si jen tak prohlížela regály s knihami. Koukala jsem, jestli tam nenajdu něco od Alana Edgara Poa, protože jeho díla mě jaksi přitahují. Jakési tajemno a záhady. Nic jsem ale neobjevila. Zaujala mě však kniha Sběratel sněhu. Byla to jedna z novinek. Přečetla jsem si vzadu na knize stručný popis a pohladila mě právě ruka onoho tajemna a záhad. Musela jsem si ji vzít! Možná mě i zaujala tím, že ji psal Budějcký spisovatel a i děj se odehrává v Českých Budějovicích.

Četla jsem ji asi měsíc. Ze začátku jsem nechápala všechno hned, ale stačilo si přečíst nějaké věty a stránky znovu a postupně mi kniha začala dávat větší smysl. Prvních pár stránek jsem četla i spolubydlící L., což mi pomohlo nějaké části lépe a rychleji pochopit. Je to tím, že autor vše odhaluje postupně. Pak už to bylo v pohodě. On totiž něco nakousne a časem se to na následujících stránkách vysvětlí. Až pak si člověk uvědomí, jak je to všechno propojený. Kniha mě zároveň šokovala obsahem, protože se v knize objevovala úmrtí, duch, těžké situace a i trocha toho násilí a docela dost i nevěra. Upřímně, docela ráda čtu takové knihy. Jak už jsem psala, jde o to tajemno a záhady. Historii, spodinu. V knize šlo totiž o minulost i přítomnost.  O tři generace. V tom je právě kniha docela zajímavá. Je rozdělená na kapitoly podle určitých roků. Podle toho, z jakého roku čtete  příběh, ten je zvýrazněn. Různě se střídají a prolínají. Chvíli čtete příběh z roku 1956, další kapitola je z roku 1930 a pak pokračuje třeba zase rokem 1956. Postupem času zjišťujete, jak jsou příběhy propojené, ačkoli jde o zcela jiné lidi. Dokonalý! 


O autorovi (přímo z knihy)
Jan Štifter
Novinář a publicista, narozený v roce 1984 v Českých Budějovicích, absolvent oboru Kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice. Působil v reakcích MF DNES, Lidových novin, v týdeníku MF Sedmička pracoval jako šéfredaktor, v roce 2012 zakládal jihočeské redakce týdeníku 5+2 dny a o rok později lifestylový magazín Barbar! Knižně debutoval novelou Kathy (2014), kde zpracoval příběh své babičky, čekající po 2. světové válce ve vyhnaneckém lágru na odsun. Novela Café Groll (2016) z prostředí hampejzů a nevěstinců na počátku 20. století přibližuje osudy lékaře , který měl na starosti prostitutky a herečky Jihočeského divadla. Na Kathy a Café Groll navazuje třetím budějovickým příběhem, románem Sběratel sněhu (2018). Vedle prózy se věnuje odborným textům, mapuje dějiny domů a jejich obyvatel - je spoluautorem publikací Ten dům (2017) a Ta továrna (2018). 



1930 - 1945 František a Jenůfka Pumprlovi přišli o matku, která spáchala sebevraždu skokem do studny. Její muž, když žil, chodil za jinýma. Zbyl po ní deník, ve kterém pokračoval František, který byl zamilovaný do starší Anežky, za kterou chodil a chtěl si ji vzít. Založil známou pohřební firmu, aby si vydělal a získal Anežku. Časem se dal na dráhu svého nevěrného otce a začal běhat za jinými ženami ... Jak to pokračuje? 
1956 
Vypraví o třech kamarádech. Byli tři, ale všichni mysleli, že jsou jen dva. Ten třetí byl duch Josef. Jeho maminka s ním skočila do Vltavy a utopila se. Hádejte, kdo byl jeho otec? Další byl Karlos a Adolf. Společně pátrali v domě se žlutými dveřmi, což byla stará bývalá pošta, po záhadném balíku. Existoval vůbec? A našli ho chlapci? Tento příběh zahrnuje i rodinu Ambrožových (pan Ambrož byl alkoholik a okrádali sousedy) rodiče těchto tří kamarádů (Karlos byl z velké cikánské rodiny a Adolf žil se svou matkou, kterou navštěvoval Antonín a nosil dárky) a i lidech, kteří bydleli v dávné Šmídovně, pohromadě. Popisy, jak žili hromadně v místnosti...
Konec vyprávění o těchto kamarádech mě velice dojal... rozbrečela jsem se. Dům se žlutými dveřmi se jim stal osudným.

2017
Dominik, napůl cikán, pracuje na stavbě. Bydlí s Renatou, tlustou barmankou, která si z něho dělá neustále srandu, protože chce, aby o ni měl strach. Vyhodí ji a začne se scházet se studentkou Kristýnou, která má přístroj na duchy. Každou noc totiž Dominik vídá ducha a chce záhadu vyřešit...
Proč ho navštěvuje duch se dozví až po setkání s jeho strejdou Karlosem. 

Proč Sběratel sněhu? Popis knihy ...
Dominik opatrně sbírá sníh do sáčku, aby v mrazáku uchoval jeho přítomnost. Jenže ta je stejně prchavá jako život špinavého kluka, kterého Dominik vídá každou noc u postele. Pokoj, v němž si ve 20. letech paní Pumprlová psala deník, i trosky starých budov, na něž si pamatují jen obyvatelé budějovického lágru, ožívají. Tři časové linie, tři generace a i osudy mnoha lidí, se kterými si pohrála historie, se prolínají v jeden strhující příběh, v němž se vrací lidé z dávných dob, protože minulost zůstala nedořešená. S posledními přeživšími se však musí definitivně přihlásit o slovo. 

Za mě TOP kniha! 

Veselé Vánoce a krásné svátky přeje
Vaše Simix! 

neděle 9. prosince 2018

Na kraji ledové skály

Ledová samota...

Její bosá chodila hladí prach na rozvrzaných prknech staré půdy. Na sobě má jen bílé šaty po kolena.
Je noc a skrz drobné díry prosvítá jen světlo z úplňku. Je slyšet vlčí vytí a co víc, je ji strašná zima. Aby ne! Je prosinec a sněží. To však z této staré půdy nejde vidět. Jde jen cítit. Ten chlad, který obklopuje starou chatrč, na jejíž půdě se dívka nachází. Její tmavě hnědé vlasy ji splývají přes ramena až k prsům. Bosky projde celou půdu ke schodům. Pomalým krokem. Dává nohu před nohu. Prkna vrzají a prach se ji lepí na paty. Kouká upřeně před sebe, tam někam do tmy. Do tmy, kde jsou ukryté schody. Schody z půdy. Dojde k nim. Nohou nahmatá první schod a pomalými pohyby se snaží nalézt další schod. Postupuje pomalu a opatrně. Nevidí vůbec nic. Postupuje polehoučku. Jeden schod vrzne. Další se lehce pohne a když stoupne na další, rozhýbe se pod ní  celý svět. Byl to jen rychlý okamžik a cítila ránu do zad. Spadla. Na záda. Kdo ví, z jaké výšky. Rozhodně to byla ale výška, která ji po pádu mohla vyrazit dech. Ležela v té tmě a hleděla nahoru. Padal na ní drobný sníh. Ve stropě byla díra. Ve střeše. Viděla měsíc a sněhové vločky, jak se snáší pomalu k ní. Dopadají na její kůži, na její bílé šaty. Hleděla na to dění, ani nemrkala. Sledovala vločku po vločce, vnímala záři měsíce. Úplňku. Cítila i chlad. Hladil ji po dlaních, chodidlech, krku... Po tváři ji stekla slza a ona přivřela oční víčka. Vymáčkla tak víc slz, které se ji skoulely po tvářích do vlasů. Hlavou se ji prohnalo několik myšlenek, vzpomínek...
Nemohu tady takhle ležet.
Nemohu tady takhle ležet. Nehnutě a mrtvě.
Nemohu tady takhle ležet. Nehnutě a mrtvě, protože tohle není to správné místo, kde mám teď být.


Kde mám ale teď být?

Snažila se pohnout. Ohnula prsty na dlaních a zase natáhla. Nadechla se a zahýbala prsty u nohou. Chtěla ohnout nohy, ale její kolena se nehnula. Nešlo to. Zapřela se o ruce. Neměla v nich sílu. Nemohla vstát. Zůstala ležet...

Otevřela oči. Asi na chvíli usnula. Určitě se ji něco zdálo. Neví, přesně co, ale byli tam oni všichni. Oni všichni, kteří nebyli teď tady s ní. Oni všichni, kteří s ní byli dřív. Dřív, když byla tam. Ne v této staré chatrči s děravou střechou. Dřív, když žila. Teď sice žila, ale umírala. Umírala v myšlenkách. Neumírala doopravdy. Jen uvnitř. A byla sama. Chtěla být sama, když byli všichni okolo. Ale teď té samoty bylo moc. Chyběli jí. Chyběla i ona jim? A co jemu? On ji ano. Po spáncích se jí sneslo zase pár kapek slané vody. 

Zkusila opět vstát. Tentokrát to šlo. Vstala pomalu. Zamotala se ji hlava, podlomila kolena. Ustála to a pomalu, jako duše bez těla směřovala k velkým dřevěným vratům. Vratům jako od stodoly. Opřela se o ně svou vahou, která oproti vratům byla jak pouhá sněhová vločka. Vrata se však s vrznutím otevřela. Dívka vešla do té chladné prosincové noci. Bosa. Jenom v bílých šatech po kolena. Trpěla zimou, vločky ji dopadaly na její tmavě hnědé vlasy. Vpíjely se ji do hlavy. Všude bylo pusto a tma. Cítila jen bílý sníh pod nohama. Studený sníh. Upadla. Bolestivý mráz ji projel celým tělem. Brečela. Trpěla. Toužila. Po teple. Po teple ohně, po teple druhého člověka. Po teple lásky. Strádala. Dlouhé dny nepila, nejedla. Oslabená kráčela dál a slzy ji pomalu na tvářích zamrzaly. Pokračovala však v cestě, která nebyla cestou, dál. Slyšela šum. Hukot moře. Viděla světlo, maják v dáli. Maják, ke kterému nikdy nedojde. Maják, jehož světlo nikdy nepocítí. Jehož světlo ji nepohladí po její promrzlé kůži. Už nikdy ji nepohltí světlo. Už nikdy se ji nedotkne hebká ruka jiného. Třeba ta jeho, nebo kohokoli jiného, kdo by ji pohladil po tváři. Kdo by ji políbil na čelo. Kdo by ji objal a zahřál. Strádala. Obklopovala ji jenom tma a mráz. Chladný sníh ji byl jediným přítelem. Možná spíš nepřítelem. Dobojovala se až ke kraji skály. Zmrzlé skály plné sněhu a sledovala vlny na moři. Ledové kry. Ledové krátery. Ledové všechno. Led, který se pod světlem dalekého majáku leskl. 
Ruku nechala vyset ze skály a ležela, sledovala lesk moře a slzela... Vzpomínala, plná lásky, ohromená životem a světem, ale plná žalu a neštěstí. Tolik lásky a krásy ji zůstalo v duši. Pořád život i svět milovala. Ráda vzpomínala a stýskalo se ji, ale byla plná žalu, smutku a bolesti. Nelitovala ničeho. Došla až sem. Skončila sama, ale to co ji v životě potkalo, ji provázelo až do tohoto dne. Až na okraj této skály. A v slzách hleděla na moře. V slzách, ale přece jen, na tváři se ji objevil úsměv. A ačkoli plakala, začala se smát. Hřály ji vzpomínky. Vzpomínky na to, čím vším byla obklopena dřív. Světlem, lidmi, láskou... Úsměvy, pohledy a objetími... Věděla, co znamená život.
Brečela, usmívala se. Vzpomínala. A pomalu, ale jistě, ji zahalila tma. Tma..... A už nic ani neslyšela.  Necítila. Nic nevnímala. Už nebylo nic. Ani prázdnem se to nedá nazvat.



Avšak... světlo opět pocítila. Ostré a nepříjemné světlo, které bolelo v očích. Teplo. Něčí doteky. Když si oči zvykly, viděla nad sebou známý obličej. Do očí ji upřeně hleděly známé oči. A obě oči...Té osoby i ty její, zaplavily slzy. A úsměv, dva úsměvy. Dvě tváře plné smutku, ale i radosti ze shledání. Úzkost, ale pocit štěstí. Jakási nepopsatelná bolest. Tlak u srdce.
Bylo toto nebe? Nebo možná naděje? Šance opět žít? 



Sedla jsem si k notebooku s pocitem, že musím něco napsat. Bez přípravy a nápadu, stejně jako většinou, jsem začala psát ... a jako by mi někdo diktoval věty a slova, jakoby někdo uvnitř mě povídal, co mám psát. Všechno vzniklo během psaní. jako skoro vždy. Jako i přípravy na praxe. Stačí začít psát.
Vžívala jsem se do toho natolik, že jsem na konci psaní začala cítit takový zvláštní tlak v hrudníku, o kterém na konci píši... Jako bych ta dívka na kraji ledové skály byla já. Ale nebyla... Možná jen někde hluboko. Všechno jsem to ale viděla během psaní před očima.
Snad se Vám moje tvorba četla dobře.
VESELÉ VÁNOCE a šťastný nový rok!  Předčasně, protože nevím, kdy napíšu něco dalšího... 
😊😊😊



pondělí 19. listopadu 2018

Zamrzlé srdce

Je to už rok, co se známe a ještě kratší doba, co nechal jsi mě stát v tuhé zimě. Možná jsi čekal, že tam budu dál postávat. Stát v tom mrazu a doufat, že se vrátíš a zahřeješ mé srdce. Víš, nebylo tomu tak a už nikdy nebude. Srdce puklo tím dnem, co jsi mě nechal stát v tom nejmrazivějším bodě. Není to tak, že bych zapomněla. Naopak, každým probuzením a každým usínáním jsem cítila tu námrazu na srdci ... a jak puká. Trhá se. Mé srdce. Mrazem.
A možná jsi čekal, že tam nezůstanu stát a rozeběhnu se za tebou,  že tě nenechám odejít. Ať už jsi chtěl cokoli, toto všechno je pryč. Ačkoli jsou dny, kdy si na tebe vzpomenu, kdy poskočí mé srdce, když zní mi v uších hudba, kterou jsme poslouchali společně, je to pryč a mé srdce se zacelilo.
Ty dny s tebou jsou čím dál víc, jako pouhý, skoro zapomenutý sen, ale stále si vzpomínám. I na tu mrazivou bolest. A vždy, když tě vidím, něco se ve mě zastaví, ale vím, že ty si pojedeš dál tu svou. Že tě pokaždé budu vídat s jinou. Ať už to bude tvoje přítelkyně nebo ne, nebudu tomu zcela věřit.
Musela jsem nějak své srdce zalepit. Největší náplastí byli jiní lidé. Byla to hlavně ona a on.
Postupem času mi vyznal lásku, ale já k němu nedokázala cítit to, co k tobě. Přesto jsem ho měla ráda a věřila jsem, že by z toho mohlo být něco víc. Ale komplikovalo se to i tím, že tu byla ona. Byla jsem zmatená. Nechtělo se mi, nemohla jsem a nešlo to. Když přišlo léto, nechtělo se mi prostě odejít. Chtěla jsem být s nimi. I přes určité napětí, které jsem cítila. Přišlo léto a já ani ji a ani jeho neviděla. Byla jsem zaneprázdněná, vyčerpaná prací a přešla mě pak i chuť a energie být s nimi v kontaktu. Jeden den jsem si však udělala volný, ale úplně na někoho jiného. Znáš ho. Poznala jsem ho v den, kdy jsi mě vzal na akci s tím, že mě chceš představit přátelům. A on byl jeden z nich. Odešel sice brzy do jeho krajin, do jeho míst. Nevydržel na škole. Od toho dne jsem s ním však byla v kontaktu. A ve zmiňovaného léto mě do jeho krajin, do jeho míst pozval. Na vystoupení. Na koncert. Přijela jsem. Přijela jsem čistě z kamarádských úmyslů, on však jinak to pochopil. Nechala jsem to být. Nechala jsem to být, ačkoli jsem tušila, že se dostávám do zapeklité situace. Do zapeklité situace, která propukne, až začne zase škola. Byl tu opět on a ona a taky se vrátil on. Vrátil se na školu. V mém srdci propukl zmatek, žal, úzkost. Oba dva. Mysleli, že se mnou budou. Čekali něco víc, než kamarádství. Netušila jsem co dělat. S kým být, jak jim to říct. Musela jsem na to pomalu. Jednou ven s ním, jednou s druhým. A zmínit se oběma o tom druhém. I přesto to ničemu nepomohlo. Pořád byli oba. A ona přihlížela z té třetí strany. Trápilo jí to pomalu stejně, jako nás.
A jednoho večere mi všechnu tu bolest vpálila do očí. Všichni se trápili kvůli mé nerozhodnosti. Dokud se neobjevil někdo třetí. Někdo, kdo mé srdce po tobě zacelil. Čím jsem si musela projít a komu ubližovat, aby mé srdce zase našlo ten správný rytmus. Po tobě. Po té, co jsi ho nechal zmrznout. Zmrznout po tom, co jsi ho napumpoval vší svou laskavostí, kterou jsi mi věnoval. Stejně tak ho pumpuje teď i on. Laskavostí, něhou a láskou. A ačkoli se ve mně ukrývá ještě střípek ledu, který mi nedovolí všem stoprocentně věřit. On vyřešil mé dilema. Můj problém. Vlastně ti nic nevyčítám. Nejsem o nic lepší. Kolik kluků já se už natrápila s tím, že jsem je odmítla nebo jen napínala v nejistotě. Třeba ty dva. Oni sami pak přišli s tím, že by bylo lepší být jen přáteli, ačkoli se mi ani pořádně nepodívají s úsměvem do očí... Možná to udělali jen proto, abychom už všichni měli klid. Nějak nedokážu věřit tomu, že ztratili úplně zájem, protože se se mnou nebaví už jako dřív. Aspoň ona. Ale přece jen, jsem jinak spokojená. Milovala jsem tě, ale něco tomu chybělo. Asi jsem to našla, teď jde jen o to, na jak dlouho... Nastala opět zima a mé srdce je opět zahříváno.

sobota 3. listopadu 2018

"Moje" seriály

Zdravím Vás moji milí čtenáři,

přicházím s dalším článkem 😁
Tentokrát to bude o seriálech, které jsem dřív sledovala, nebo právě sleduji.

Mnozí z Vás, co mají také blog a píší, vědí, jak je někdy těžké vymyslet nadpis/název článku.
Původní verze názvu pro tento článek zněla asi takto: Seriály, které jsem během svého dosavadního života viděla! Přišlo mi to ale šílené a taky přehnaně dlouhé.
😂😅😇

Jako menší jsem dokázala sedět před televizí i několik hodin, časy se ale změnily. Je to už několik roků možná let, co jsem nesáhla na ovladač. Zjistila jsem, že televizi ke svému životu nepotřebuji, že mnohé si najdu na internetu.
Filmy a seriály sleduji ráda, hlavně když je venku zima, ale kolikrát mi dělá problém se sama k nějakému filmu dokopat. Třeba jsem od kamaráda měla stažené filmy i půl roku, než jsem se na ně opravdu podívala. Ačkoli to byly filmy, které jsem chtěla opravdu vidět. Většinou potřebuju někoho, kdo si ten film pustí se mnou, protože sama si na to nenajdu většinou čas. Mám plno zájmů a většinou právě sledování filmů šlo do pozadí. Spíše to bylo jednodušší se seriály. Možná už i proto, že každý konec je takový otevřený a Vás zajímá, co se bude dít.

Teď nebudu psát o takových těch filmech, co mají několik dílů jako třeba Harry Potter, Piráti z Karibiku, Pán Prstenů, Narnie... to jsou topovky! 👌Psát budu čistě o seriálech.

Začnu od samého začátku.
Pokud nepočítám Večerníček, jako třeba pohádky Krteček, Víla Amálka, Maková panenka, Rumcajs, ... nebo Kouzelnou školku, co jsem sledovala v dětství  😂, tak mezi první seriály, co jsem sledovala někdy na základní škole, patří ty, co dávali na Prima cool (strašně dlouhá, složitá věta 😂).

The Simpsons 
Klasika, žlutá rodinka, kterou znají skoro všichni, k tomu nemusím asi ani nic víc psát.
Homer, Bart, Marge, Líza, Meggie a další. Fakt sranda! Animovaný seriál, který není určen přímo pro malé děti 😂

Podobné ... Futurama, od stejného tvůrce.
Ústřední postavou je Fry, který se dostane do budoucnosti a pozná jednookou Leelu s fialovými vlasy, robota, Bendera, Zoidberga, který vypadá jako humr, profesora a plno dalších.




Jaký je Váš oblíbenější?

Mezi další patřila:
Buffy, přemožitelka upírů
Milovala jsem ten seriál a hrávala jsem si na přemožitelku upírů 😂Nevím přesně, kolik mi bylo, ale možná jsem byla tak v šesté třídě asi.
Seriál začal být vysílán v roce, ve kterém jsem se narodila. Vychází z filmu: Buffy, zabíječka upírů, který jsem asi také viděla. Plno věcí, co se v seriálu děly, si už ani nepamatuji, ale základ je jasný.
Buffy je vyvolenou. Vyvolenou k tomu, aby lovila upíry. Stejně takové byly i dívky před ní a teď přišla řada na ni. Musí se vypořádat s upíry, démony, duchy a dalšími netvory. Přistěhovala se do (fiktivního) města Sunnydale v Kalifornii. Na střední škole si najde přátele, kteří ji časem začnou s touto špinavou prací pomáhat. Jejím rádcem a mentorem je knihovník. Její nejlepší kamarádka objeví své magické schopnosti a stane se silnou a nebezpečnou čarodějnicí. Objeví se tu i lásky a to takové, které by asi ani nikdo nečekal. Přemožitelka upírů s upírem. No zkrátka je to docela zajímavý seriál. 😂

Chuck 





















Toto je jedna velká akční komedie. Fakt sranda a dobrý nápad na téma a děj, řekla bych.
Jde o jednoho chlapíka, který pracuje v obchodě s elektronikou Buy more. Jmenuje se Chuck. Umí spravit počítač, jinak je to docela slušný nemehlo. Má dobrého kamaráda Morgena, s kterým často hrají hry. Jednou přijde Chuckovi e-mail, netuší však, že jde o informační databázi tajných služeb poskládanou do obrázkových souborů - INTERSEKT. Chuckovi se všechno nahraje a uloží do hlavy. Stane se tak důležitou součástí agentů CIA. Pošlou k němu krásnou blondýnu, agentku Sarah, aby ho ochraňovala. Má v hlavě jejich důležité informace. Pomocí jeho hlavy, nebo spíše toho, co má v ní uložené, jim pomáhá při různých činech a akcích. Většinou občas něco málo pokazil, ale nic, co by se nedalo nějak vyřešit. Fakt sranda i napětí v jednom. V seriálu člověk někdy nevěděl, komu může vlastně věřit. Chuck se Sarah se do sebe zamilují.
BTW. Chuck je na obrázku ten druhý zprava, v modré košili. Úplně první vlevo je jeho vousatý kamarád Morgen.
Chuck má i sestru, ta má přítele.... a zkrátka vystupuje tam i víc postav. 

Pak jsou takové seriály, které znám a dávali je také na Prima cool. Viděla jsem hromadu dílů a jsou strašně fajn, ale nezaujaly mě asi zase tolik, jako již zmiňované. Je to třeba Jak jsem poznal Vaší matku a Teorie velkého třesku. 
Pak to třeba byly seriály: Dva a půl chlapa, což jsem sledovala opravdu hodně a nebo taky Ženatý se závazky a vlastně taky třeba Krok za krokem. Filmy, u kterých jsem se taky fakt hodně nasmála.















To by byly seriály, které jsem sledovala na základce. Možná ještě M.U.S.H. takový ten vojenský 😂 Nevím teď, jak se to píše. 

Na konci základní školy jsem začala v televizi sledovat Upíří deníky.
The Vampire Diaries (TVD).
Upřímně... Sledovali jsme to celá rodina, načež mamka občas taťkovi vyčetla, že na to kouká taky, když je to seriál pro puberťáky. Nakonec jsem byla jediná z rodiny, kdo to sledoval, až do minulého roku, kdy jsem to dokoukala celé. Občas jsem měla delší pauzu od sledování, jindy jsem hltala díl za dílem. Co mě teď ale překvapuje, že tu sleduje i bratr. Myslela jsem si, že ho to netáhne. Je ale pravdou, že i já se dostala k seriálům nebo filmům, o kterých jsem si nemyslela, že je uvidím. Jen mě překvapuje, jak to může stíhat sledovat na jedné obrazovce (monitoru), když na druhé(m) hraje nějakou hru.
Milovala jsem ten seriál několik roků, co jsem ho sledovala. Strašně mě ovlivňoval, že jsem začala přemýšlet i nad existencí upírů. Dokázal mě pobavit, vyděsit, rozplakat, všechno. Pamatuji si na den, kdy jsem měla závěrečné zkoušky z kytary a zrovna mi začínal další díl v televizi, když jsem měla jít na řadu. Strašně jsem spěchala domů. Pamatuji si živě, když jsem hrála, jsem sledovala mravence, co lezl po podlaze. 😂 Jen takový zbytečný detail mimo téma. 


O čem vlastně Upíří deníky neboli The Vampire Diaries jsou? 
Seriál se odehrává ve fiktivním virginském městečku Mystic Falls, s nímž jsou již od jeho založení na konci 19. století spojeny nadpřirozené jevy. Příběh vypráví o životě Eleny Gilbertové, dospívající dívce, která přišla při autonehodě o rodiče. Elena se zamiluje do 162 let starého upíra Stefana Salvatora. Jejich vztah se začne výrazně komplikovat poté, co se vrátí jeho starší záhadný bratr Damon Salvatore s plánem oživit jejich dávnou lásku Katherine Pierceovou, upírku, která vypadá úplně stejně jako Elena. Damon má zpočátku zášť vůči bratrovi, který jej přinutil stát se upírem. Později se však se Stefanem usmíří a zamiluje se do Eleny, čímž vznikne milostný trojúhelník. Oba bratři ochraňují Elenu před nejrůznějšími hrozbami, které ohrožují jejich městečko, včetně Katherine.
Další příběhové linky seriálu se točí kolem ostatních obyvatel Mystic Falls, především kolem Elenina mladšího bratra Jeremyho Gilberta, jeho kamarádů Bonnie Bennettové, Caroline Forbesové, Tylera Lockwooda a Matta Donovana, a jejich učitele dějepisu, lovce upírů Alarica Saltzmana. Místní politici jsou řízeni potomky rodin, které městečko založily. Ti jsou zorganizováni v Radě Zakladatelů a stráží městečko především před upíry, ale i dalšími nadpřirozenými hrozbami, mezi něž patří vlkodlaci, čarodějnice, hybridi, duchové a jiní.(Wikipedie to hezky vystihuje).
Je složité shrnout celých osm sérií, nebo kolik jich vlastně tento seriál má.
Na seriál Upíří deníky se napojuje od nějaké třetí nebo páté série The Originals, který je o původních upírech, kteří se v oné sérii The Vampire Diaries vyskytovali.

Jsou i knižní verze. Četla jsem jednu a druhou načala, ale popis Eleny byl jiný a strašně mi to kazilo tu představu, protože z filmu jsem to znala jinak. Lepší si prvně přečíst asi knihy.

Napsala bych i o jednotlivých postavách, ale to by tento článek byl opravdu moc dlouhý. 😁

The Walking Dead (TWD)



Seriál, kde se vyskytují Zombie, to je něco vhodného pro toto období 😁
Pár dílů jsme viděli na střední škole, ale nezaujalo mě to natolik, abych to začala sledovat dále sama.
Až před několika roky, kdy jsem měla přítele, který to sledoval, jsem do toho padla a během měsíce se ho snažila dohnat. TWD se stal jedním z mých nejoblíbenějších seriálů. Klidně bych řekla nejoblíbenějším,ale tam bych si ráda nechala TVD (The Vampire Diaries), takže TWD je druhý nejoblíbenější. 😇

Začíná to tím, jak policista Rick byl postřelen a musel strávit v nemocnici. Když se v nemocnici probouzí, zjišťuje, že se stalo něco zvláštního. Nikde nikdo, věci nejsou na svém místě, vše opuštěné, poničené, otevřené, skoro jako po výbuchu. Vydává se na průzkum a zjišťuje, že lidé se nechovají jako je zvyklý. Nejsou živí. Jsou to chodící mrtví. Začne pátrat po své rodině a postupně se setkává s lidmi, které také žijí a bojují o přežití. Utvoří skupinku a pokračují v cestě spolu. Nalezne svou rodinu a společně se snaží přežít. Nástrah je opravdu mnoho a mnoho členů skupiny zahyne. Během hledání ukrytu a jídla nachází skupina další lidi. A jde to pořád dokola, někdo umírá, někoho jiného opět najdou. Bohužel, i mnozí živí jsou nepřáteli a místo toho, aby všichni živí drželi spolu vedou války. Nedá se skoro nikomu věřit. Šokující je, když umře nějaká postava, kterou jste si během několika těch dílů opravdu oblíbili. V jednu dobu mi podzimní atmosféra připomínala tento seriál a já si představovala, jaké by to bylo, kdyby okolo byli Zombie. Mám velkou fantazii! 😂Můj brácha by mě v ty okamžiky nejradši praštil.

No a teď mám rozkoukaný
Supernatural

Supernatural neboli Lovci duchů je seriál, o kterém jsem od dvou spolužaček slýchávala na střední škole. Nikdy jsem se na něj ale nezačala koukat. Přišlo to až minulý rok na Vysoké škole. Přivedl mě k tomu jeden klučina, s kterým jsem trávila čas. Koukli jsme na pár hororů a začali i s tímto seriálem, ale on pak odešel ze školy a od té doby jsem to skoro rok neviděla. Až teď nedávno jsem se koukla na pár dalších dílů, ale jde mi to pomalu. Pustím si to tak jednou za dva nebo tři týdny, než se k tomu dostanu. Nedovedu si najít čas. Buď jsem s někým nebo dělám jiné věci, které tolik nepočkají.

O čem tento seriál ale je?
Dva bratři Dean a Sam Winchester pátrají po svém otci. Během toho pomáhají různým lidem, kteří se setkají s nadpřirozenými bytostmi a situacemi. Zkrátka vyšetřují záhady a různé nevysvětlitelné jevy. Zbavují se duchů, démonů, ... Pokaždé, když případ vyřeší, jedou dál. Oba bratři jsou rozdílný. Sam je pilný student, kterému nepřirozenou smrtí zemře přítelkyně, podobně jako jejich matka. Dean je spíše přelétavý, se smyslem pro humor a nebojí se lhát. Oba jsou jinak hodní a velice nápomocní a ochotní.

A jaké seriály sledujete Vy?
Protože tady existence seriálů rozhodně nekončí.
A jaké máte rádi z těch, co jsem zmínila?

Každopádně se mějte hezky a příště u dalšího článku na viděnou!💓