úterý 19. ledna 2021

Vánoce a Silvestr


Vím, že na tento článek je už docela pozdě, že jsem ho měla napsat někdy dřív. Možná i před tím článkem s přečtenými knihami. A možná bych ho psát už nemusela vůbec, stejně už to není v mé hlavě tak živé, jak bylo. Ale bylo to v plánu, plánovala jsem tento článek a tak ho napíšu!

Vánoce jsou svátky klidu a pohody. Pro mě to moc odpočinkové nebylo. Ale také je to období, kdy jste se svými blízkými, rodinou a to jsem splnila. Byly to první Vánoce, které jsem byla celé s přítelem. První Vánoce na našem bytě. První Vánoce, kdy jsme byli u všech příbuzných spolu. U jeho i u mých. Zkrátka cestovatelské, proto jsem si moc neodpočinula. Až po svátcích, to jsem měla volno. Minulé dva roky jsem slavila Vánoce s přítelem dříve. Respektive, dali jsme si dárky třeba nějakého 22. 12. a pak jsem jela na Vánoce domů a on navštěvoval svou rodinu. No teď to byla prostě PREMIÉRA.

17. prosince jsme slavili Vánoce v práci. Předaly jsme si nějaké dárky s kolegyněmi, s dětmi jsme rozbalili jeden velký dárek, který jsem balila při odpolední směně den předtím. Plyšové žabičky, na kterých jsme se s kolegyní domluvily, a které objednala. Líbily se jim. 
21. prosince jsem měla jít ještě do práce a 22. prosince jsem měla mít volno. Dali mi volno i na toho 21., což bylo pondělí.

Myslím, že v neděli, 20. prosince, jsem slavila s partou kamarádek. Sešly jsme se v partyhousu jedné z nich. Minulé roky jsme si dávaly dárky v kavárnách. Někdy z počátku dokonce v mekáči. Kvůli, nebo možná spíš díky opatřením, to tento rok tak být nemohlo. Bylo nás šest a náramně jsme si to užily. Mohly jsme si dát kapku alkoholu, nikoho jsme nerušily, měly jsme prostor, vlastní občerstvení apod.
Povídaly jsme si, objednaly jsme si jídlo, chtěly jsme si zahrát i "Hádej kdo", ale to už jsme nestihly, protože některé potřebovaly stihnout spoje domů. Potřebovaly jsme si nechat i čas na rozbalování dárků. Zůstala jsem mezi posledními a pomohla uklízet, protože já nespěchala na autobus nebo vlak. Bylo to moc fajn. S holkami se vídám už jen při podobných situacích, jako jsou Vánoce, narozeniny apod. Když jsme si objednávaly jídlo a majitelka partyhousu jim volala, znělo to, jako by si z nich dělala srandu. Smála se u toho a neznala ani přesnou adresu. A i když nám to přivezli. Tři šly dolů jídlo vyzvednout. Nezapomněly natáčet, jak to přebírají a jak naše hostitelka říká pánovi, že bohužel nepřišla celá parta. Když se vracely zpátky, nemohly se dostat domů. Zapomněly klíče. Jedna z nich mi volala a pak jsem s nimi komunikovala přes takový ten telefon u dveří, kterým se otevírají vstupní dolní dveře. 
Naklikala jsem na tom telefonu kdo ví co. Byla jsem mírně ve stresu a zároveň to byla sranda. Pak jsme jim dvě šly dolů otevřít. 😂 Opilé jsme mimochodem nebyly. Měly jsme akorát kafe s baileys, pak holky měly jednoho panáka samotného baileys, já pak měla ledový čaj, jedna měla pivo. To bylo všechno. 

Následující dny...
Přítel byl ještě 23. prosince ráno v práci. Po práci se vyspal a pak jsme jeli za mojí babičkou, dědou,
tetou, bratránky a bráchou, kde byl i taťka a oslavili jsme Vánoce tam. Po příjezdu jsme dali dárky rovnou u tety v kuchyni pod stromeček. Jsem ráda, že mého přítele přijali a mohl tam být s námi. Na Vánoce tam jsem se těšila. Přivezli  i větší jídelní stůl, abychom se vešli. Aby se nás tam vešlo 6, protože teta a bratránci jedli u sebe dole. Ti pak zazvonili na zvoneček a my sešli k nim dolů. Brácha mě vystrašil a zároveň pobavil, protože se oblékl do Santa Clausovského overalu a v něm rozdával chvilku dárky, dokud mu nebylo horko a nesundal to. I přítel přivezl dárky mé rodině a i on nějaké od nich dostal. Myslel, že nedostane skoro nic, nečekal to, přišel si trochu hloupě, ale nakonec byl mile překvapený. Připravovala jsem ho na to, že nám bude neskutečně moc dárků, a že budeme rozbalovat klidně i dvě hodiny a také, že to bude strašná sranda. Opravdu jsme se opět hodně nasmály a rozbalovaly jsme přes dvě hodiny. Jediné, co mě trochu zamrzelo, že se taťkovi nelíbilo, že jsem mu koupila Božkov a nalila ho do jedné krásné skleněné placatky, kterou jsem koupila zvlášť. S bráchou mě pokáraly za to, že je to nejhorší rum. Nevyznám se v alkoholu a myslela jsem, že je to v pohodě.
Většinou se u nás neříká od koho jaký dárek je, ale občas se tomu něco pronese a pak je to jasné. Ježíšek zde byl velice štědrý a bylo to moc fajn. Ten den večer jsme jeli zpátky k nám na byt, protože na další den byly v plánu další věci. Bylo mi až líto odjíždět, ale jinak by se to nestíhalo. 

24. prosince:
S přítelem jsme si udělali sváteční vánočná oběd na bytě, následně jsme si předali dárky, vyzkoušeli je. 
Později jsme vyrazili za přítelovým taťkou a tam jsme slavili Vánoce večer. Stejně jako svému taťkovi, i taťkovi mého přítele jsem dala rum ve skleněné placatce, kterou jsem koupila zvlášť. Zde mě sice nikdo neupozornil, zda je Božkov vhodná volba, ale při rozdávání přítelovi tento dárek spadl, rozbil se a vše se vylilo. Nakonec to byl "naštěstí jen Božkov." Přespávali jsme. Stejně jako pro přítele to byli první Vánoce u mých příbuzných, tak pro mě to byly první Vánoce u jeho taťky, ačkoli jsem si s ním dávala dárek i minulý rok, ale tentokrát jsem toho dostala trochu víc, než jsem čekala. Stejně jako dostal přítel a jeden dohromady. 

Další den, 25. prosince, jsme slavili Vánoce u přítelovy babičky a jeho dědy, kde byl i jeho brácha, jeho mamka a její přítel. Byli jsme tam na oběd a probíhalo to trochu jiným stylem, než u nás. Také zde byl výjimečně větší stůl. Uprostřed stolu bylo jídlo a z něj si každý nabral co chtěl a kolik toho chtěl. Byly nějaké čínské kuřecí placičky a kuřecí rarášci, bramborový salát, opečené brambory a zelenina. I zde byl ježíšek docela štědrý a i zde byla docela zábava. A také jsem dostala docela dost dárků, na to, že jsem tam byla poprvé a nečekala jsem to. Zde rozdával dárky přítelův děda. 

26. prosince jsme jeli zase do stejného města, kde jsme byli 23. prosince, tentokrát však za mojí mamkou, kde byl i její přítel. Nejdřív jsme s přítelem vyzvedli bráchu a pak za ní jeli tři. 
Zapálili jsme si prskavky, povídali, také jsme zde byli na oběd. Měli jsme špenátovou polévku a kuřecí řízky s bramborovou kaší, na které jsme byly s mamkou předem domluvené, abychom nejedli všude jen salát. Tento rok jsem nakoupila všem hromadu dárků. Dárky ode mě mamka rozbalovala nejdéle. Od bráchy měla jeden větší a od Vítka také jeden. Od ní jsme dostali více, než jsem na její poměry čekala. Všichni tří jsme od ní dostali jeden dárek - kluci voňavku a já náušnice + všichni tři peníze. Všichni tří stejnou částku. I přítel. Říkala jsem si, že je to blbý, že mu dává tak moc, protože to není její syn. Ona však řekla, že patří do rodiny. Jako nepatří, patří, nejsme manželé, ale ok. Patří ke mně 😂I když je pravdou, že jeho mamka mi dala poukázku ke kadeřnici + dárky, ale to je trochu jiné, ona vydělává víc peněž, než moje mamka. Ale je pravdou, že i to je dost, na to, že nejsem její dcera a cením si toho. 
A ten den jsme jeli zase pryč. Odvezli jsme bráchu a pak podnikli naší cestu. 

Je skvělé, že moje rodina přijala mého přítele a jeho rodina zase mě. 

A já pak měla další dny do konce roku volno a přítel už chodil zase do práce. 

Jak vypadal náš Silvestr? Byl to náš třetí společný Silvestr, avšak první společný na našem bytě. Minulé dva Silvestry jsme slavili ve společnosti. Prvně ve společnosti přítelových kamarádů, po druhé u přítelova taťky v restauraci v uzavřené společnosti. Oboje bylo fajn. Byli jsme bok po boku. Užívala jsem si jeho přítomnost. Tentokrát však mnohem víc, protože jsme byli sami. 
Kolem šesté jsme si udělali chlebíčky a jednohubky. Dopili jsme karamelové baileys a hráli wowko. Nad programem jsem přemýšlela už několik dní předem. Nechtěla jsem, abychom se nudili, když jsme měli být jen dva a doma. Na kousky papírků jsem napsala různé činnosti, především hry či nějaké úkoly. Od nějaké sedmé hodiny si losoval papírky až skoro do půlnoci. Hráli jsme karty, hádej kdo, ochutnávání jídla se zavázanýma očima, hříšnou věž apod. A třeba i úkol - napijeme se. 
Byla to zábavné i vášnivé. O půlnoci jsme si přiťukli a koukali z lodžie na ohňostroj. Ohňostroj ale byl od šesti do devíti tak nějak průběžně. 

Od 4. ledna jsem začala chodit zase do práce. :) 

Obrázky: z pinterestu

A jaké to bylo u Vás? 
Tak se mějte...
Vaše Simix!





sobota 9. ledna 2021

Autismus & chardonnay 2 - Martin Selner a Čtenářský klub slečny Lucie - Emma Daviesová

Zdravím...

Nápad na tento článek mám už dlouhou dobu, ale dostat se k němu pro mě bylo o něco těžší než ho vymyslet. Tentokrát bude o přečtených knihách, které bych chtěla zmínit. 

Původně jsem nechtěla cpát dvě knihy do jednoho článku, ale to by trvalo ještě déle, než bych to všechno vydala a tak to sfouknu takto. 

První z knih se jmenuje Autismus & chardonnay 2. Rozečtenou jsem ji měla už asi před létem a dočetla jsem ji až někdy v říjnu nebo v listopadu, myslím. Upřímně, nečetla jsem první díl. Dostala jsem se až k dvojce. Všimla jsem si jí v obchodě a zaujala mě svým názvem. Proč? Dělala jsem na brigádě v autiscentru a věnovala jsem se některé víkendy právě autistům z tohoto zařízení. Přišlo mi to tematické a zajímavé. 

O čem tato kniha vlastně je? 
Tak myslím, že je to docela jasné. Ale blíže? Autor píše o svých zkušenostech a příbězích z podobného zařízení, ve kterém jsem brigádně pomáhala i já. Kniha obsahuje plno hlášek autistů a oplývá vtipem. Proč se vlastně kniha jmenuje Autismus & chardonnay? Co má chardonnay společného s autismem? Asi jen to, že autor ho má rád a večer si ho dá na odreagování po složitostech s autisty. Podle stylu, kterým píše má svoji práci s autisty rád, ačkoli ho to svým způsobem vyčerpává. Měla jsem to hodně podobné, ale chardonnay jsem nikdy nepila. 😁Jinak autora v mnohém velice chápu. Také mi přišlo, že se radši věnuje těmto lidem, než sám sobě. Zkrátka, že svou práci bere vážně, ale přitom s humorem. 

Knížka je malá, hubená, s papírovými deskami/ papírovým obalem. Ne taková ta tlustá vytuněná bichle a obsahuje několik krátkých příběhů s již zmiňovanými zážitky a hláškami. Např. Besídka & cukroví, Černý &  most, Autismus &  prostřeno, Ticho & ticho, Tramvaj & špagety, ale i další. Názvy kapitol jsou psané stejným stylem jako název knihy. 

Kniha má i několik černých stran s hláškami:
např.: str. 16 
Jeden kluk se chystá škrtit druhého.
Já: "Přijde ti to jako v pořádku?"
Kluk: "Vždyť mám čistý ruce!"

str. 8
Potkáme s dětmi pejska.
Dítě: "Co jí pejsek?"
Já: "Většinou granule."
Dítě: "Taky bych si dala."
Já: "To si děláš snad srandu."
Dítě: "Já vím, na večeři je ještě brzo."

Vím z vlastní zkušenosti, že se u každého může autismus projevovat trochu jinak. Je však typické, že autisté se zajímají především o jednu věc, ve které se skvěle vyznají. Například mají v oblibě vlaky, policisty, dinosaury apod. mají z těchto věcí jakýsi respekt. Nemají rádi změny, potřebují vědět, co je čeká, co se bude dělat. Změny, nepříjemnosti a spoustu věcí, co nemají rádi, je kolikrát rozruší. Mohou v nich vyvolat sebepoškozování či potřebu ublížit někomu jinému. Komunikace s nimi je v mnoha případech složitá, někteří autisté nemluví. Domluvit se s nimi můžeme pomocí obrázků - VOKS - výměnný komunikační obrázkový systém. Mezi rehabilitační metody patří muzikoterapie, arteterapie a další. Hodně se používají různá světýlka, uklidňující hudba apod. Důležitá je také odměna, motivace. 

Další knihou, kterou jsem přečetla rychleji, byla: Čtenářský klub slečny Lucie. Knížku jsem si kupovala sice někdy dřív, ale přišla na čas.
Četla jsem ji asi od listopadu do prosince a krásně jsem se trefila do období v příběhu. Odehrával se tam konec podzimu a na konci knihy byly Vánoce. Přesně jako u nás. Sice jsem dočetla krátce po Vánocích, ale tu atmosféru to stále mělo. 

O čem však kniha je?
Knihovnice jménem Lucie založila čtenářský klub, který navštěvují členové, jejichž příběhy se v knize vypráví. Jsou to reálné příběhy ze života, které se mohou běžně dít. Lucie za členy klubu cítí velkou zodpovědnost a chce jim pomáhat ke splnění jejich přání, tužeb a snů. 
Např. starý pán Oscar chce najít svou dceru, kterou neměl možnost nikdy poznat. Lia se chce stát tanečnicí, ale musí se starat o nemocnou matku. Hattie se stará o svou dceru, je sama, protože její nastávající ji podvedl a jejich svatba skončila dřív než pořádně začala a přeje si napravit vztah se svou matkou. Navíc šije pro svou sestru nádherné šaty na její svatbu. Callum má rodinu plnou buranů, kteří proti němu stále něco mají a pořádně s ním nekomunikují, má problém navazovat vztahy, ale od té doby, co mu Lucie nabídne, aby jim v knihovně pomohl s počítači se mu začne dařit lépe... Nakonec i Lucie si uvědomí, co si přeje. Je to spisovatelský sen a začíná psát do deníku kdo ví co... Splní se jim jejich sny a přání? To Vám nebudu již vyzrazovat, kdybyste si tuto knihu chtěl někdo sám přečíst. 

Je to jednoduché čtení pro mladé dospělé ženy, ale myslím, že i některým mužům by se mohla líbit. Nejde o nic romantického, spíše opravdu příběhy, které se mohou dít komukoli. Je tam i špetka napětí a vášně. Neříkám, že jsou zajímavější knihy, dobrodružnější, ale členové klubu neboli postavy z knihy Vám dokážou stoupnout do hlavy i do srdce. Kniha je docela dojemná. Ale k slzám mě nedovedla. Ani nevím, co bych o ní více napsala. Zvládla jsem to shrnout docela pěkně a zároveň moc nevyzradit.
Upřímně myslím, že autorka do tohoto příběhu ukryla něco ze skutečnosti... ze svého života. Můžete mi napsat, zda si to myslíte také, pokud jste to četli nebo plánujete přečíst. 😇

Odkazy obrázků:
https://reknihy.cz/wp-content/uploads/2020/01/IMG_3129-scaled.jpg
https://reknihy.cz/wp-content/uploads/2020/07/IMG_9986-scaled.jpg


Přečetli jste něco za poslední dobu Vy?
Můžete se o to se mnou klidně také podělit. 
Mějte se krásně...
Simix 😍


úterý 29. prosince 2020

Láska někdy bolí, přesto ovoce plodí

Láska někdy bolí, přesto ovoce plodí...
Láska je sladká i trpká, stejně jako ovoce. Možná proto, že láska "ovoce" plodí? 



Proč... i když někoho milujeme, mu dokážeme ubližovat? Možná neúmyslně, ale ano...  bolestivé to je. Možná proto, že nás něco trápí, že nás od dotyčného taky něco bolí, jindy je kámen úrazu zase jinde. Třeba nechceme dotyčnému ubližovat, třeba je to jen obranný mechanismus nebo něco takového, přesto zraňujeme jeho city. Sami jsme zranění. Většinou to odnáší ti, co nás mají hodně rádi, co nás milují. Někdy ubližujeme sami sobě i těm, které máme tak rádi. Nevíme si rady? A možná to bolí, protože tolik milujeme. Ubližujeme, ačkoli milujeme a onoho člověka to bolí a zraní o to víc, pokud nás taky miluje. Někdy stačí i drobnost, co nás od druhého zklame... o to víc to bolí, pokud milujeme. A tak chápu bolest milovaného, ale i milujícího. 
A tak všichni tiše, možná hlasitě, trpí. Ovoce může být sladké i trpké, stejně tak láska. Bitter and sweet. 

A přesto, že to bolí, jsme tu stále pro sebe? Pokud ano, je to láska. Pokud se lidé i přesto podporují a mají se bezděčně rádi... i přes tu bolest... je to pravá a silná láska, která by mohla vydržet napořád. Jak se ale zdá, je to něco cenného a krásného. Málo "věcí" vydrží napořád. Ne každý vztah vydrží napořád. A já bych si přála napořád. Ten vztah naplněný tou láskou, ačkoli je bolestivá - hořká či trpká, ale je i sladká a krásná. 


Můžeme nenávidět i milovat? Myslím, že ano. Možná si říkáte, že někdy by Vám bez sebe bylo lépe, ale přitom bez sebe nedokážete být. Spojení. Láska? 
Pokud tomu tak má být, pokud věříte, že to za to stojí, tak spolu budete, pokud ztrácíte naději i lásku... skončí to. 

Já miluji, ubližuji i radost rozdávám, jsem někdy raněná a někdy plná lásky bez bolesti...
I když miluji a částečně nenávidím, nechci milovaného ztratit. 
A i když jsem někdy chladná jako led, ubližuji a vypadá to, že tu lásku již nechci - protože mě něco trápí nebo od dotyčného určitým způsobem také bolí, tak uvnitř srdce oheň plá a já tu lásku potřebuji. Ačkoli jsem odtažitá a vypadá to, že tu lásku odmítám, tak ne. Potřebuji ji a miluji. Zatím ano, zatím tomu tak stále je. A když ubližuji lásce z lásky, o to víc ji potřebuji. Chci být sama, daleko a zároveň potřebuji to teplo oné lásky. Jeho lásky. A jsou dny, kdy se topím jen a jen v lásce. A pak ta hloupá období bolesti - vzteku a smutku. Možná si někdy pro "tu lásku" nepřipadám dostatečně výjimečná a cenná. Proto se cítím raněná a proto zraňuji? Řekla bych, že někdy ano. 
Dá se ubližovat z lásky? Och ano, protože láska bolí. A přesto? Přesto plodí ovoce. Sladké nebo trpké. Bitter or sweet. Taková je láska a ta za to stojí! Nebo ne? 
Mateřská, partnerská...
Láska. Bolí. Přesto plodí... 

#laska #bolest 


čtvrtek 19. listopadu 2020

Útulnější byt, Vánoce se blíží, koronavirus nás ještě neopustil a moje práce v MŠ pokračuje.

 Dobrý den a ahoj, moji milí čtenáři,

opět jsem se dlouho neozvala. Vlastně přesně ani nevím, o čem psát a zda-li to bude vůbec něco, co je zajímavé, čtivé a vhodné jako článek na blog. Tím myslím, že by byly a existují asi lepší články, které druhé inspirují. motivují a jsou prostě k něčemu dobré, ale naopak vypustím prvně něco takového... 

Máme útulnější byt, Vánoce se blíží, koronavirus nás ještě neopustil a moje práce v mateřské škole pokračuje!

Vánoce a koronavirus není dobré spojení. Lidé chtějí nakupovat dárky, všude přelidněno. Více možností se nakazit a ke všemu různá opatření a omezení, která nám nedovolují nakupovat, tak, jak bychom si přáli. 

Co mám na mysli tím, že máme útulnější byt? To, že jsme s přítelem od dubna na bytě jsem již zmiňovala v některém z předchozích článků. Byt byl již vybaven nábytkem, nechyběl ani sporák s troubou a lednice. Přítel si sem akorát přistěhoval svůj stůl s počítačem, udělal si takový svůj kouteček, kde tráví většinu času, když je zrovna doma. Po krátké době jsme si nakoupili nové nádobí, lampu do ložnice, protože tu není lustr, a pračku. Aby to u nás vypadalo útulně, využila jsem nějakou dekoraci, kterou jsem měla předtím na koleji na okně. Svíčky, mušličky, suché růže apod. Až tento listopad mohl vzniknout i můj kouteček. Po víc jak půl roce. V říjnu jsme s přítelem obcházeli obchody s nábytkem a objednali jsme mi krásný malý stůl. Přišel až za měsíc. Ten den jsme k tomu objednali židli, den na to jsme ji vyzvedli a sestavili. Když jsem měla už tyto věci a vytvořila jsem si svůj krásný kouteček, kvůli kterému jsme museli trochu posunout postel, přítel mi s radostí sedal na židli a zkoušel ji. Říkal, že se mu ten můj koutek moc líbí. Aspoň se mi uvolnilo místo ve skříni, která sloužila jako moje provizorní kancelář, jako jakýsi stůl ve skříni, kde byly papíry, tužky, pastelky, lepidla, izolepy apod. Předtím jsem psala, četla a podobné věci, ke kterým se kolikrát hodí stůl, dělala v posteli.


Někdy jsem na ty věci neměla ani chuť, a když přítel hrál na počítači, jen jsem se povalovala v posteli a nudila jsem se, až mi bylo do pláče z toho, že nemám chuť na to, co jsem dřív dělala ráda. Občas jsem přítele i prudila a vadilo mi, že hraje víc jak hodinu. S tímto koutkem se mi vrátila chuť dělat věci, které jsem dřív dělala ráda, jako je psaní, čtení, vykreslování apod. Pořídila jsem si i světýlka, která mám ráda, Takže se na bytě teď cítím o něco lépe, než předtím. Jako dřív na koleji, kde jsem měla taky svůj koutek a prostor. 

Jinak, hry hraju s přítelem také. Používala jsem na to přítelův starý notebook, ale poslední dobou mi začal furt podstrkovat to, že bych si měla koupit svůj nový notebook, kde ty hry spustím mnohem lépe a budou plynulejší a hladší. Nebude se mi to sekat a vypadávat. Byla jsem furt proti. Ačkoli pracuji a mám docela slušný příjem, tak jsem nechtěla utrácet za lepší herní notebook. Už i proto, že mi ten jeho stačil a navíc mám jeden svůj, který sice nerozjede hry a už ho moc nepoužívám, protože už ani nepíšu moc na blog, ale líbí se mi a má, ho ráda. Působí křehce, je to stříbrný HP. Nějaký černý herní notebook mi přišel na můj nový malý stolek masivní. Prostě mi to přišlo zbytečné a škoda kupovat nový. Přemlouval mě skoro denně, dokud jsme se nepohádali kvůli elektronice. Přestal o notebooku mluvit. Jenže, když jsem s ním hrála WOWko ze svého koutečku, neustále se to sekalo a vypadávalo to, že jsme ho objednali. Dneska přišel (19. 11.). Přítel mi ho vyzvednul z ALZY a večer pak vyzvedl i mě z práce. 💖 Mysleli jsme, že přijde už předchozí den a tak mě přítel vyzvedl i včera. To, že mě nabere mi napsal stylem, jako by mě zval na rande. 

On: "V půl čtvrtý budu u školky teda? 😀"
Já: " Ook. A bude to tam už v té alze vůbec?"
On: To nevím. Dostanu sms😂 ale kdyby to tam nebylo, tak pro tebe stejně můžu dojet a můžeme si někde dát třeba něco dobrého a pobýt venku. Je tam krásně, co ty na to? 😀"
Já: "To zní jako hezké rande 😂."

Proč by si i lidé (spíše pár), co spolu již bydlí, nemohli zajít na rande. V dlouhodobějším vztahu je to něco příjemného. 

No, takže dosáhl svého a teď mi tam stahuje všechno možné. Takhle se mě snažil přemluvit i k tomu, že si pořídím FÁBII a budu mít také auto. Skončilo to zatím tím, že se řeklo jeho automechanikovi, kdyby nějakou našel, ať dá vědět. Ale akutně žádné auto teď nepotřebují. Jezdím MHD a nebo s přítelem.
A to, že nosím brýle, to už víte? Ty tu byly měsíc před novým stolem. Teď mám spoustu nových věcí, ale situace si to docela žádaly. Do dálky jsem viděla skutečně rozmazaně už dlouho a až před víc jak měsícem jsem s tím něco udělala. Také na přítelův popud, ačkoli mi to navrhovala už i babička.
V optice mi 26. září změřili zrak, zaplatila jsem a pak stačilo vyzvednout brýle. V optice byli velice milí a dokonce tam pracují rodiče a další příbuzný jedné holčičky, která chodí do naší třídy ve školce. 


Ačkoli ve městě, kde pracuji, uzavřeli plno mateřských škol, naše byla v provozu. Nějaké dny jsem čerpala dovolenou. Byly to především dny, kdy bylo jisté, že bude málo dětí. 
Např. 16. 11. 

Chci ale napsat něco o předchozím týdnu.
Můj přítel měl 14. listopadu narozeniny, ale to tu asi nebudu rozebírat do detailů. Upekla jsem mu perník, nafoukla balónky ve tvaru srdíček, na dveře nalepila všechno nejlepší a hlavně jsem chtěla, aby to měl jako překvapení a neviděl to všechno hned po příchodu z práce, tak jsem to připravila během toho, co si šel lehnout. Pak jsem šla ležet s ním a všechno dostal, až když jsme se vyspali. Nevěděl, že jsem to tam takhle najednou připravila, myslel si, že jsem se šla jen napít. Já jen odpočívala a myslela na to, jak ho  natočím při překvapení a rozbalování. Dostal batoh do práce a v tom batohu kosmetiku, mixitellu, peněženku a další.
I já to měla celkem štědrý. 
Dostávala jsem v práci každý den nějaký dárek. Prvně to bylo od maminky a kluka, který chodí do naší třídy. Jsou to Ukrajinci a dostala jsem od nich Raffaello. Upřímně nevím proč a nedostalo se mi ani vysvětlení. Další tři dny za sebou to bylo od jedné maminky. K nám do třídy chodí její děti, dvojčátka a holčička po ránu mívala hysterické záchvaty, protože si odvykla chodit do školky. Byla s bráchou dlouho doma. Ten zase občas spustí v průběhu dne, že chce mamku. Chodí po obědě, takže je vždy uklidním tím. První den, kdy jsem dostala od jejich maminky dárek holčička brečela, vzpírala se, museli jsme ji tahat do třídy, škrabala. Bylo to v okamžik, kdy jsem s dětmi začala s cvičením. Musela jsem se věnovat jim a zároveň té holčičce. Snažila jsem se s ní dýchat a uklidnit ji. Uklidnila se a řekla, že si jde s bráchou umýt ruce. Během toho jsem šla za ostatními dětmi, aby mi nezačaly dělat hlouposti. A najednou jsem ji viděla zdrhat ze třídy. Běžela jsem za ní
a snažila jsem se ji dostat zpátky. Ke všemu jeden chlapeček přišel pozdě, po osmé hodině, a chtěl vyzvednout do okna, aby mohl zamávat mamince a já mu řekla, že teď nemám čas, že s dětmi už cvičím, že by s maminkou měli chodit do osmé hodiny (děti chodí k nám do školky od šesti do osmi
a od osmi probíhá cvičení, svačina, řízená činnost a pobyt venku. Jenže se málem rozbrečel, tak jsem
s ním odběhla, aby mohl zamávat mamce z okna. Zavolala jsem z třídního telefonu asistentce, které dělá teď ve spodní třídě. jestli by mi nemohla jít pomoct, že nemohu v klidu s dětmi cvičit.
Po dotelefonování byl najednou klid, ale asistentka přišla, uklidnila holčičku a když jsem rozdávala svačinku, zase odešla. Holčička se ale paní asistentky dožadovala a po svačince se mi pozvracela, takže jsem ji přinesla čisté oblečení a uklízela to. Jiná holčička se mi počůrala. Byla jsem ráda za to, že ostatní děti vydržely sedět, protože jsem na to hold byla sama. Nestíhala jsem s nimi ani žádnou řízenou činnost kvůli tomu, což ani tak nevadilo, protože jsem s nimi měla ranní tvoření. Vždy, když přišlo nějaké dítko, vzala jsem si ho ke stolu a obtiskovaly jsme listy pomocí temper na čtvrtku. Takže vlastně se to dá počítat jako výtvarná řízená činnost. Na devátou hodinu jsem stihla být s dětmi v šatně. Přesně v dobu, kdy se máme chystat ven.
Maminka té holčičky nevěděla ani všechny okolnosti, ale i to ji stačilo k tomu, aby mi přinesla MERCI čokoládky. Řekla jsem ji, že to nemusela, ale cítila se za to ráno prý špatně. Dala jsem ji i informaci o tom, že malá zvracela. I za to si přišla hloupě a další den mi přinesla balení skvělých čajů, které mi prý vybrala sama holčička. Na to jsem ji řekla, že to nemusela, že mi přece dala už čokoládu, ale že prý toto je přímo vybrané od její dcery. Další den mi dala další balení čajů, že synovi přišlo líto, že mi nemohl taky něco vybrat. Na slova jejich maminky, že zbývá ještě manžel jsem docela vyjela, ať mi už nic nedává. Nemyslela jsem to zle, ale už mi to bylo hloupé od ní každý den něco brát. Hlavně ten druhý den mi přišlo, že na to kolegyně kouká ošklivě. Ten den, co jsem už trochu vyjela, mi naopak řekla, že mám být ráda. To ano, byla jsem, ale už mi to přišlo moc. 
Další den nesla paní nějakou dárkovou tašku dolů asistentce. O týden později, když měla kolegyně ranní, dávala dárek naopak ji, protože se přihodilo něco podobného. Hodně štědrá maminka, že každý den někomu něco dává. 

Jinak se mi v práci líbí. Kolegyně jsou přátelské. Děti občas zlobí, chtějí jíst především suché pečivo či s máslem a ne s pomazánkou, což je problém, protože tam tolik suchého pečiva a pečiva s máslem není. Občas moc křičí. Courají se na procházce. Občas, jako by nevnímaly některé z pokynů. Dva jsou tam skoro na zabití a to ve všech ohledech. Popadají se za krk a provokují i jiné děti. Jestli se ti dva někdy nezabijí, tak nevím, ale na zabití jsou oba. Přesto všechny ty děti mám ráda a vždy se na ně těším. Snažím se respektovat jejich potřeby a přání, ale zároveň jim nevyhovovat ve všem, protože existují pravidla a nejde všechno tak, jak by chtěly. Myslím ale, že mě i ty děti mají rády. Chodí za mnou, něco mi povídají a chytají se mě apod. Ano, občas bych chtěla, aby víc poslouchaly, jako prvních pár týdnů, kdy do školky začaly chodit. Přijde mi, že si teď víc dovolují. Asi nám vyspívají (i ve třech, čtyřech letech no 😅)
A není to jen o dětech, ale i papírování a řešení jiných věcí. Ale baví mě to. Občas je to zapeklité, ale vybrala jsem si dobou práci. 

Jinak mám už nápady na pár dalších článků, otázkou je, kdy je zrealizuji a zda-li vůbec někdy. 

Btw. všechny obrázky jsou použity z pinterestu. 

A jak se daří Vám?
S přáním hezkých dnů
Simix!

sobota 22. srpna 2020

Od té doby, co začala karanténa až po dnešní den!

Zdravím Vás, moji milí čtenáři,

nevím, zda jste sem někdo za poslední dobu zavítal, ačkoli tu nebylo nic aktuálního. 
V tomto článku Vám chci dát o sobě něco vědět, připomenout se, ozvat se... 
Už je to docela dávno, kdy jsem psala naposledy a od té doby jsem si už několikrát říkala, že nějaký článek přidám, ale tak víte co. Nebyla chuť, nálada. Pokaždé, když jsem si řekla, teď bych mohla, nechtělo se mi. Na takové ty klidné domácí činnosti, které jsem dřív milovala, mě přešla chuť. Mezi tyto činnosti patří například psaní na blog, psaní do deníku, četba, psaní básní, hra na kytaru, cvičení apod. Bylo to vystřídáno trávením času s přítelem, prací, úklidem či výlety a návštěvami apod.
Naposledy jsem psala někdy na počátku karantény, kdy byl koronavirus velice častým a obávaným tématem. Takže nějaký březen a duben. A od té doby se toho mnoho stalo. 

V článku, který jsem psala v březnu na počátku karantény, jsem zmiňovala, že nezvládám být sama na koleji (byla tam akorát nová spolubydlící) a zároveň, že mi nepřišlo vhodné být u přítele na bytě (jeho bratr mě tam neviděl moc rád, měli jsme s ním napjatý vztah a v pokoji jejich spolubydlící někdo kašlal, což mě nelákalo). A jet k rodině? Nechtělo se mi riskovat dlouhou cestu a oni s tím neměli velký problém. Už tak jsem tam jezdila jednou za čas. 
Přeci jen jsem trávila více času u přítele, než na koleji. Byla jsem s ním pokaždé, když nebyl zrovna v práci, protože jako jeden z mála má práci, do které se chodilo i za dob karantény. Chodili jsme se procházet do lesa apod. 

A právě přichází řada na novinky!

Už dřív se přítel díval po nějakých bytech, kde bychom spolu mohli bydlet. Já na to moc nespěchala, ale situace, ve které jsme se ocitli nás oba vybídla k tomu, abychom napsali e-mail se žádostí o jeden byt. Ujala jsem se toho a pak už to šlo rychle. Kontaktoval nás realitní makléř. Žena. (Ale když napíšeme slovo makléřka, podtrhne se to jako chybné slovo). Domluvila si s námi prohlídku bytu. Došli jsme tam pěšky, protože to bylo nedaleko bytu, kde byl přítel doposud. A prohlídka probíhala v rouškách. Prostě hustý, hledat byt, když je karanténa. 😁Před námi byli jiní zájemci a upřímně jsme si mysleli, že nám to vyfouknou před nosem, ale byt odmítli, protože paní zájemkyně přišla o práci. Byli jsme tam po Velikonocích (duben) a myslela jsem, že bychom na ten byt mohli jít až začátkem následujícího měsíce, tedy v květnu. Přítel ale nemeškal, nechtěl přijít o pěknou nabídku a chtěl byt vzít už od půlky měsíce. To bylo pár dní na to. Přesto pak koukal na internetu i na jiné byty. Prý jen tak. Takže následovalo vystěhování z jeho bývalého bytu na náš nový společný. S jeho vystěhováním nám pomáhal jeho taťka a následující den pomohl přítel vystěhovat mě z koleje. Byly to dlouhé a vyčerpávající dny. Po přistěhování nám přítelova maminka pomohla nakoupit různé čistící pomůcky a prostředky a následoval i úklid a vybalování, což jsme dělali pak už sami. Už tu spolu vegetíme, soupeříme a spolupracujeme víc jak čtvrt roku! Svým členům rodiny jsem to sdělila postupně s nějakým časovým odstupem. Myslela jsem, že by se to některým členům mé rodiny nemuselo líbit, že jsme do toho takhle praštili. Přišlo mi, že z dobrých úmyslů zatím nechtějí, abych utrácela za byt, také abych se věnovala především škole. Nakonec byli docela i rádi.

Což je další věc.

Státnice.
Nějaký ten den jsem si užívala toho, že jsme v novém bytečku a začala jsem se učit na státnice. Vlastně celý květen jsem si nechala na učení. Nemeškala jsem a začala jsem se učit s měsíčním předstihem, protože vím, že mi učení trvá delší dobu. První týden možná první dva týdny jsem se učila fakt celý dny v kuse. Hezky jsem si to rozdělila. Šlo to docela fajn. Jakým způsobem jsem studovala /se učila/? Přečetla jsem si otázku, následně jsem četla otázku se zvýrazňováním, poté přečetla po zvýraznění a pak si to zkusila 2x přeříkat. Případně si udělat i poznámky na papír a ty si následně také přeříkat. Takhle jsem se za den stihla naučit asi tak tři otázky. Po týdnu však přišly chvíle pláče. Vím i o jiných lidech, kteří se učí podobným způsobem. Měla jsem pocit, že se to naučit nestihnu. Stejný pocit, jako při učení na maturitní zkoušku. Ale jen z počátku. Učení na maturitu pak byla spíše opalovačka na zahradě s tím, že jsem si otázky přečetla, zvýraznila, přečetla, přeříkala a tečka. Trošku kratší proces než při učení na státnice, ale velice podobný. Ale víc v klidu. 
Moje učení se po dvou týdnech změnilo na více pláče a méně učení. A pak byly chvilky, kdy jsem s přítelem hrála hry na PC. Samozřejmě jsem se i učila. Nejsem jedna z těch lidí, co nějak prokrastinují. Přeci jen, mě studium i bavilo. Nejhorší na tom bylo, že přítel měl zrovna dva týdny dovolenou. Naplánoval ji na toto období, protože jsme spolu chtěli jet do Amsterdamu a mluvili jsme o tom už tak půl roku dopředu. Kvůli koronaviru se mi však posunuly státnice a navíc cestování se dost omezilo. Měl týden plánované dovolené a hned další týden nucené dovolené. Dřepěl proto doma a sledoval jak brečím, jak je mi hrozně, jak se učím. Hrála jsem s ním nějaké ty PC hry, chodili jsme se občas projít, sem tam jsme jeli i za jeho příbuznými. Bylo to pro mě velice těžké období a kvůli mým projevům chování, to bylo těžké i pro něj. Chodila jsem se učit i do lesa. Příroda mě uklidňovala a neměla jsem nutkání brečet, jako když sem byla na bytě a viděla, jak přítel musí dřepět nevesele doma. O to víc moje nálada byla horší. Musela jsem se učit, když měl zrovna dovolenou a nemohli jsme nic většího podniknout. 
Upřímně jsem se nestihla naučit všechny otázky z psychologie a nějak jsem je proletěla. 

Když přišel den mých státnic, což bylo 9. června, byla jsem nervózní víc z toho, kam mám dát květiny pro komisi, než ze samotných zkoušek a obhajoby. V naší skupině jsme byly tři z naší třídy a tři dálkařky. Dvě dálkařky byly dokonce těhotné. Prvně jsme obhájily své bakalářky. Trošku nervózní jsem byla. Měli nějaké dotazy a pár věcí proti mým argumentům a poznatkům. Za dvě jsem to obhájila pouze s menší nervozitou. Při další části ze mě odpadla nervozita úplně. Při přípravě jsem byla v klidu a při zkoušení jsem si vyprávěla a povídala si s komisařkami (vyučujícími), jako bych byla na kávě s kolegyněmi z práce. Bývala jsem při různém zkoušení vyklepaná, i za jiných okolností, ale v tomto okamžiku jsem byla v pohodě. Podobně tak u maturity před několika roky. Zvládla jsem to úplně na pohodu. Státnicovala jsem z psychologie, pedagogiky a speciální pedagogiky. Měla jsem samé jedničky. Ačkoli jsem u otázky ze speciální pedagogiky hovořila trochu o něčem jiném. Vytáhla jsem si mentální retardaci a rozpovídala jsem se pak hodně o autismu. To prý přímo slyšet nechtěla. Ale zkrátka jsem odstátnicovala v klidu a s vyznamenáním. Jak se říká. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Při učení nervy, pláč... Ne, že bych se bála, že to nedám, ale chtěla jsem se stihnout naučit vše a zároveň mě štvalo, že se musím učit, když má přítel volno. 

Možná jste slyšeli o tom, že když jste permanentně ve stresu, v hlavě negativní myšlenky, tak se to stane poněkud chronické. Těžko se z toho pak dostává. Já pak kňourala i po státnicích a nesla jsem všechno těžce. Říkala jsem si, jestli jsem vůbec připravená pracovat. Chtěla jsem si toto léto odpočinout a užít. Zvlášť takhle po dostudování. Hned po státnicích jsem však začala psát emaily se žádostí o pracovní místo v MŠ ve městě, kde máme s přítelem ten byt a chodila jsem na pohovory. Abych našla včas nějaké pracovní místo. Povinnosti střídaly povinnosti. Dělala jsem vše pro budoucnost a nežila hezkými okamžiky. Lépe řečeno šlo o to, že jsem si ty věci chtěla zařídit včas, abych to pak nehonila na poslední chvíli. Přišlo mi, že zažívám méně zábavy a více povinností a stresu. Z mnoha školek mi napsali, že nemají místo. Byla jsem na jednom pohovoru a řekli mi, že se mi ozvou do večera. Neozvali. Řekla jsem si, že počkám ještě pár dnů a pro jistotu jsem pak napsala emaily dalším školkám. V den kdy jsem měla mít jiné dva pohovory mi volali z oné školky, že mě berou, jestli mám ještě zájem. Omluvila jsem se jim a řekla, že jsem čekala, že zavolají dřív, o dalších pohovorech a že se jim ten den ještě ozvu. Nebyli moc příjemní. Ani, když jsem se jim ten den večer ozvala, že půjdu jinam. Chápu. 

Na pohovoru, kde jsem ten den byla mě vzali hned, dali mi potřebné dokumenty, ukázali mi nějaké třídy, byli o něco sympatičtější. Řekli mi, co musím ještě zařídit a přinést. Ten den jsem šla ještě na jiný, kde mě chtěli původně jako stálou zaměstnankyni, ale domluvili jsme se na brigádu přes léto. Když jsem jim to odsouhlasila, nečekala jsem, že mě tam zprvu budou chtít každý den, kromě víkendů. Nastoupila jsem tam asi jen dva dny po pohovoru. Ještě jsem předtím začala dělat asistentku 30letému autistovi a některé víkendy dělám i v autiscentru s autisty. Navíc řeším nějaké zdravotní záležitosti. Bylo to na mě moc stresu a povinností, jak jsem psala a projevovalo se to na mém chování. Nebylo to to, co jsem očekávala. Volnější léto. Nějak se to nahrnulo, ale mohla jsem si za to z velké části sama. Byla jsem nepříjemná, plačtivá, urážlivá, žárlivá... Namlouvala jsem si i věci co nejsou pravda. Třeba, že mě přítel nemá už tolik rád. Zjistila jsem však, že to nebyla pravda. Jeho chování vyplývalo z mého chování. Bylo pro něj těžké, jak jsem se nějakou dobu chovala, jak jsem furt brečela a byla nepříjemná. Chápu to. Ale mě bylo hrozně. Choval se kvůli tomu ke mě trochu chladněji, přišel mi méně empatický a pozorný. Čekala jsem od něj podporu, lásku, vlídnost a o to víc jsem pak byla protivná. Myslela jsem si, že mě přestává milovat, ale byl to jen uzavřený kruh. Mých nálad na něj bylo už moc. Jednoho dne, když jsme se byli projít si vylil srdíčko, že to už nedává, že je to pro něj strašně těžké mě pořád tak vidět. Vrátit se domů z práce a vidět mě brečet. Řekl to způsobem, jako by nechápal, jak jsem se cítila já, ale je dobře, že to řekl. Vztah je o komunikaci a nebylo by asi dobré, kdyby to v sobě dusil a i mě to pomohlo. Od toho dne jsem se trochu víc vzchopila. Dokonce jsem napsala  do školky, kde jsem byla na té brigádě, zda bych nějaké dny v týdnu mohla mít volné. Bála jsem se, že celé léto bude v rytmu práce, a že si ani trochu neodpočinu, než nastoupím jako učitelka v jiné mateřské škole. Dopadlo to ale dobře a začali mi dávat na brigádě ve školce dva až tři dny volné. Ulevilo se mi a byl čas i na nějaké výlety. Byla jsem víc usměvavá, uvolněnější a i náš vztah s přítelem se zlepšil. 

Co se týče brigády ve školce, zprvu jsem tam byla s jinými učitelkami, později jsem se staršími dětmi byla i sama. Tři děti mi lezly na nervy takovým způsobem, že jsem si s nimi nevěděla rady a ačkoli neposlouchaly ani ostatní učitelky, měly k nim o něco větší respekt než ke mně. Ale měly mě rády a já je. Ať se jim řeklo cokoli, nic si z toho nebraly a jely si furt svou. Budily ostatní děti, když se spinkalo apod. Z toho důvodu jsem přistupovala k těmto dětem i způsobem, o kterém jsem si myslela, že ho nikdy nepoužiji. Doufám, že ve školce, kde budu pracovat, to půjde jinak. 

Také jsem řešila zdravotní pojištění, protože za srpen jsem nebyla již studentem, nebyla jsem na pracáku a ani zaměstnaná. Pracovní smlouva se podepisovala až ke konci srpna, ale pro jistotu jsem si pojištění za měsíc srpen sama zaplatila. Maminka mého přítele se mi to snažila vymluvit a radila mi, ať to zařídím nějak s úřadem, abych to platit nemusela, ale to bych musela do místa svého trvalého bydliště, kde jsem nebyla už rok. Přeci jenom to není úplně kousek. 

20. srpna ve čtvrtek jsme měli seminář ve školce, kde budu pracovat. Pořešilo se i nějaké papírování a od pondělí je přípravný týden. Tak už mi to začalo. Léto uteklo a já se oficiálně stávám paní učitelkou ve školce. Kolegyně na semináři vypadaly v pohodě a sympatické, tak snad vše půjde dobře. 

Ještě teď si rekapituluji léto a snažím se uklidnit tím, že jsem se někam podívala, že jsem si i
odpočinula a jen nepracovala, že jsem i někoho navštívila. Ještě předtím, než nastoupím do práce. Nevím, jak to přesně bude vypadat, nevím jak co bude. Tak pro jistotu jsem chtěla mít fajn léto. Nejsem z tohoto léta úplně nadšená, minulé letní prázdniny jsem si užila o něco víc, ale uklidňuji se tím, že jsem měla jakési prázdniny i na jaře, kdy se kvůli koronaviru nechodilo do školy a ani pořádně do práce. Když to ale shrnu, stihla jsem toho za léto docela dost. 

Byla jsem s přítelem v Chýnovské jeskyni, s kamarádem na vyhlídce na České Budějovice, na minigolfu na Hluboké nad Vltavou, koupat se, například na Halámkách na pískovnách, je tam moc hezky. Dále jsem byla s přítelem na Schwarzenberské hrobce, viděla jsem se bývalou spolubydlící, po roce s kamarádkou v Praze, taky jsem si nakonec udělal čas na spolužačku ze střední a cestu k nim jsme spojili s doktorem a návštěvou městečka, kde jsem několik let bydlela. Také jsme si s přítelem udělali večerní výlet po Krumlově. Přijel se podívat můj taťka na náš byt. Taky jsme byli párkrát u přítelovy mamky, jindy u jeho taťky. Jsou blíž než moje rodina, takže je vídáme častěji. A poslední pěkný výlet byl na Vyhlídku Máj. Tyto výlety se konaly jednou až dvakrát do týdne, jinak to byly pracovní dny. Ale i tak docela pěkné. 

Přeci jen nemám úplně svědomí čisté, protože nevlastní děda myslel, že přijedeme a ještě jsem se tam neukázala. Na druhou stranu, kdy jsem s ním telefonovala, mluvil, jako by chtěl, abychom přijeli v den, kdy si prostě pískne bez ohledu na to, že nebudeme mít volno. Teď bude jistě naštvaný. Umí být hodně protivný a poštvat proti sobě celou rodinu. 
Taky jsem za poslední dobu neviděla ani moc své prarodiče, pobývají teď na chalupě. Hlavně ať jim zdravíčko přeje. 

Tímto jsem zrekapitulovala svůj život za posledních pár, několik, ... měsíců. Článek je rozepsaný pomalu měsíc a přemýšlela jsem, zda sem něco napíšu asi tak čtvrt roku.

Doufám, že se máte, moji čtenáři, v rámci možností dobře.

Loučí se s Vámi na dobu neurčitou Simix!

pátek 24. dubna 2020

📙 Jedna želva za druhou - John Green 📙

Zdravím a vítám Vás u tohoto článku!
(článek byl napsaný o týden dříve, než byl vydán)

Chtěla bych poděkovat za milé a chápavé komentáře k článku s názvem "Světu vládne koronavirus". 

Tentokrát však nepřicházím s žádnými aktualitami ohledně mé ani okolní situace. Chci Vás seznámit s knihou, kterou jsem právě dočetla. Možná ji někdo z Vás již zná, možná je pro Vás novinkou. 

Tato kniha, jak už v názvu článku můžete vidět, se jmenuje Jedna želva za druhou od Johna Greena. Kupovala jsem si ji asi před čtvrt rokem, v zimě, když u nás ještě nebyla karanténa. Četla jsem ji občas, po nevelkých kouskách. Až dnes jsem ji dočetla a chci se s Vámi o ní podělit.



Je to už několik roků zpátky, kdy jsem se poprvé doslechla o autorovi mnoha populárních knih - John Green. Od té doby jsem si říkala, že bych si někdy od něj mohla něco přečíst. Cíleně jsem jeho knihy nevyhledávala, ale občas jsem se do regálů v knihovně či obchodě podívala, jestli tam nějaká kniha právě od tohoto spisovatele je. No moc jsem tomu nedala. Až před několika měsíci jsem v Albertu viděla regál s knihami a napadlo mě si nějakou knihu koupit. Spatřila jsem právě tuto. Zkoušela jsem tam najít od Johna Greena nějakou starší jako třeba Sněží, sněží nebo Hledání Aljašky, ale to bych asi musela pátrat jinde. Koupila jsem si tedy Jedna želva za druhou. 

Dlouho jsem nechápala, proč kniha nese právě tento název, protože o želvách příběh nebyl.

O čem tedy kniha je, když ne o želvách? 

Hrdinkou, skrz kterou je příběh vyprávěn, je šestnáctiletá Aza Holmesová, která trpí duševní poruchou. Má strach z mikrobů a bakterií, které osidlují její tělo. Nepřipadá si dostatečně svobodná a její myšlenky jsou podle ní také ovládané touto havětí. Cítí se být uvězněná v myšlenkové spirále, která je užší čím dál víc. Navštěvuje kvůli tomu i paní doktorku. Azy maminka dělá paní učitelku ve škole, ve které Aza studuje. Tatínek ji umřel, když byla ještě malá a nedokáže se s ním zcela rozloučit. Vlastní jeho starý automobil, který má své vlastní jméno Harold. V něm má starý tátův mobilní telefon, kde jsou jejich fotky. Ačkoli je má zálohované v počítači, prohlíží si je z mobilu, protože tak má pořád pocit, že je stále s ní. Nejlepší kamarádka Azy je Daisy, která píše fanfikce o StarWars. Jakmile se dozví o zmizení miliardáře Russella Picketta a o odměně sto tisíc dolarů, přiměje Azu, aby po pohřešovaném boháčovi začaly pátrat. A co víc? Syn Russela Picketta je Azy bývalý kamarád z tábora, mezi kterými vznikne něco jako milostný NEvztah. Aza je osobnost komplikovaná. Je jí líto Noaha, Davisova bratra, který otcovo zmizení nese těžce. Jejich otec jim ani neodkázal nic ze svého bohatství. Raději to věnoval haterii. Najdou pana Picketta? Jak to bude mezi Davisem a Azou? Dostane se Aza ze svých duševních problémů? To a ještě víc se dočtete právě v této knize.



Kdybych knihu měla ohodnotit. 
Během čtení si člověk mnohokrát představuje děj, průběh, postavy i prostor a okolí. Já toho na mnoha místech této knihy nebyla schopna, protože mi dění přišlo rychlé, hodně ofikané. Rozhodně to nebyla špatná kniha. Nechybělo napětí, dobrodružství ani romantika.  Vžívala jsem se do Azy a chápala jsem ji a zároveň jsem neměla ráda Daisy. Moc ukecaná, hýřivá, hledala chyby v Aze, ačkoli ji měla ráda. Byla mi nesympatická a přišlo mi, že ostatním cpe jenom sebe. Schválně, kdo jste tuto knihu četl, napište mi na tyto postavy Váš názor. Knihu jsem četla teda asi tři měsíce. Možná někdy od ledna. Tato kniha mě přiměla hodně googlit. Ať už šlo o nějaké auto, haterii, jak vypadá čepice, kterou nosil Davis, nebo jaká je lahev Dr. Peppera, protože jsem ho nikdy neměla. Také odborná a mě neznámá slovíčka jako třeba misogynní.
Ohodnotila bych tuto knihu asi 8 body z 10. 

Proč tedy kniha nesla název Jedna želva za druhou?
Někde v druhé kapitole byla o želvách zmínka. Vyskytovaly se v řece, nedaleko které Aza bydlela. Hodně dlouhou dobu jsem pak nenašla v knize o želvě ani slovíčko. Až ke konci knihy, kdy Aza Daisy vysvětlovala, že se cítí jako matrjoška. Hledá sebe samu, ale nenachází. Daisy to připomnělo příběh, který ji vyprávěla mamka. Hovořilo se v něm o želvách a zněl takto:


Co jste za poslední dobu přečetli Vy?
Znáte tuto knihu?
Co na ni říkáte?

Mějte se,
Simix!

středa 18. března 2020

Světu vládne koronavirus 😷

Ahoj, zdravím, v této době a situaci! 😇

Ačkoli je toho plný internet a už je toho moc a ještě přibývá a je to už k vzteku, tak mě napadlo, že není zlé napsat, jak za těchto dob karantén a roušek prožívám tuto situaci já. Jako nějak nechci, aby řešili moji příbuzní a známí to, co tu budu psát. Možná ani nechci, aby to četli, ale sama ani ještě pořádně nevím, co tu zmíním a o čem se rozepíšu. Na druhou stranu bych byla ráda za reakce a názory od Kix (nejvěrnější čtenář, který mě vždy podpoří komentářem) a dalších blogerek a čtenářů, proto to budu psát sem.

Než začnu psát cokoli o koronaviru a co mě na jeho základě potkalo a také nepotkalo, napíši o svých stavech, který mám někdy od srpna a poslední dobou mi to přišlo horší. Možná jsem je měla i jindy, ale teď to bylo pravidelnější... 

Už někdy v září jsem tu psala článek o tom, jak si přijdu zoufalá a úzkostlivá. Vlastně nevím z čeho, nevím, co se dělo tak vážného, abych se tak cítila. (Dalo by se to definovat jako deprese?) V září jsem akorát začala chodit na novou brigádu a byla jsem tam hozená jak rybička do oceánu mezi žraloky, kdy mě ani pořádně nezaučili a nechali mě tam samotnou. A poraď si. (Měla jsem ale oporu v přítelovi a v kamarádkách etc. 💖)
Ale tak to bylo i před roky na jiné brigádě a byla jsem víc v pohodě a po nějaké době jsem byla v té práci i dobrá. 

Spolužačka se mě ptala, jestli ty stavy, které jsem teď mívala, nejsou třeba i ze stresu z posledního ročníku bakalářského studia, kdy se blíží státnice, odevzdání bakalářky a podobné věci. Jestli toho na mě není prostě jenom moc. Odpověděla jsem ji na to, že si to nemyslím, že v létě v srpnu jsem na školu jistě ještě nemyslela, ale možné to je. V srpnu to ale bylo ještě v pohodě, jen to bylo období, kdy jsem na přítelovi začala vidět chyby, nebo spíše zbytečné věci, které mi vadily, ale už v tu dobu jsem začala cítit, že něco není úplně v pořádku se mnou a ne s ním.
Šlo o věci, které by mohl dělat trochu jinak, zdravěji, ale že vlastně nedělá až nic tak zlého, že je to prostě stále moje zlatíčko, co mě má rádo.😆😊
Opravdu nevím, co ty stavy ve mě vyvolávalo či vyvolává, ale najednou přišel před nedávnou dobou okamžik, kdy jsem padala do zoufalství či hysterie. Jako bych ztratila sama sebe. Brečela jsem, byla dezorientovaná a nevěděla, co sama se sebou, co dělat a kam jít a cítila jsem, že potřebuji oporu a popostrčit k té pozitivnější stránce života. Občas to vyvolávaly nějaké drobnosti, někdy jsem nevěděla ani pořádně co. Třeba i když přítel napsal nebo řekl něco, co jsem si přebrala trochu jinak. 

Uvažovala jsem nad psychologem a povídala jsem si o tom se spolužačkou, která nad tím přemýšlela taky. To je ale několik měsíců zpět. Za poslední dva měsíce mi ho někteří blízcí a známí i doporučovali, když jsem jim vyprávěla o svých stavech, s tím, že se mi třeba odlehčí. Sama jsem tu pomoc chtěla vyhledat, ale nevěděla jsem, kam se obrátit. Nedokázala jsem se motivovat už sama pomocí pozitivních knih, kde byla určitá doporučení a kroky. Ani jsem je nedočetla. Chtěla jsem, aby bylo zase lépe a napsala jsem jedné z našich vyučujících na psychologii a svěřila jsem se ji v mailu. Ráda by se mnou konzultovala, ale nepřišlo ji to vhodné kvůli tomu, že je to moje vyučující a bude nejspíš i u státnic. I tak se ji občas svěřím, protože se samá ptá, a ona na základě toho jednu vyučující hodinu mluvila o látce, která se týká psychohygieny, uvolnění, psychických stavů aj. a na začátek hodiny přidala i relaxační cvičení. Když mě jedna spolužačka viděla brečet a povídat si s jinou, že potřebuji asi psychologa, doporučila mi svého kamaráda.
Namlouvala jsem si věci, co nejsou pravda. Třeba to, že mě přítel nemá už rád, a že na mě sere, když mi nějakou dobu neodpovídá, že radši hraje LOLko, že se se mnou už tolik nemazlí apod. Nebyla to vůbec pravda, většinou dělal, co jsem chtěla a měl v tom sám chudák zmatek, protože jsem sama nevěděla, co je pro mě vhodné a nějaké názory jsem měnila. Například, když ráno vstává brzy do práce, že pak nemohu usnout, jak se pak ke mě ještě tulí a vstane až později, protože procitnu a pak se mi těžko opět usíná. Když teda toto omezil, abych mohla spát a začal vstávat hned, zase mi začalo chybět to mazlení předtím, než odešel a myslela jsem si, že už mě nemá tak rád, přišlo mi to chladné, přitom to  tak dělal kvůli mně. Prodiskutovali jsme to. O věcech diskutujeme a hledáme vhodná řešení, což by ve vztahu mělo být, aby ten vztah vydržel. Vrátili jsme se k tomu, že nevstane hned a už mi to nevadí. Mám ráda jeho přítomnost a já pak i s dobrým pocitem, že mě má pořád rád a jsme OK v pohodě zase usnu. 

Jiný den jsem měla jakýsi záchvat. Byl čas oběda, ale já s vedoucí mé bakalářské práce šla řešit bakalářku. Bylo to pro mě docela stresující a zmatené. Také jsem měla hlad. Když jsme konzultaci skončily a vyšla jsem ven, pršelo a sněžilo. Přitom ráno bylo hezky a já ani nevěděla, kam jít na oběd, protože už byla víc jak jedna hodina a později jsme měli mít další předmět. Spolužačky byly pryč. Nikde nikdo, koho bych znala. Nějak jsem začala panikařit a chodit sem a tam. Do školy, ven k MHD a zase zpátky a u toho jsem brečela a zmatkovala. Nevěděla jsem, co sama se sebou a kam jít. Žádnou motivaci jít obědvat jsem neměla. Cítila jsem, že někoho potřebuji, byl to zbytečný stav, ale nedokázala jsem se sama uklidnit ani hlubokým dýcháním. Psala jsem přítelovi, protože jsem doufala, že mě nějak podpoří, pomůže, ačkoli jsem nevěděla jak. To, co mi odepisoval mě moc neuklidnilo. Zmínil jen mé spolužačky, tak jsem v tom stavu sebrala sílu, abych jedné, které jsem schopna říct cokoli, protože se mnou většinou sdílí názor, zavolala. Byla v knihovně a mluvila tiše a klidně a to mě mírně zklidnilo. Ten její hlas, ačkoli jsem stále brečela. Řekla, ať za ní jdu, že mi jde naproti. Objala mě, vyslechla, co se mi stalo. Šla se mnou, abych si koupila něco k obědu. Sešly jsme se s další spolužačkou a šla jsem si udělat radost do papírnictví, což mi poradil klučina, kterého mi doporučila ta jedna spolužačka jako psychologa, či jakéhosi terapeuta. Dělat si radost a kupovat si věci ve své oblíbené barvě. Koupila jsem si zápisník a začala tam denně psát několik pozitivních věcí, ve kterých jsem měla za ten den úspěch nebo co mi udělaly radost. Také jeho doporučení, říkat si to před spaním, ale já si to začala psát. I ty špatné stavy, abych si třeba zpětně uvědomila, co to vyvolalo a vyvarovala jsem se tomu. Když jsem odcházela ze sezení s tímto klukem, byla jsem po zbytek dne nabitá pozitivní energií. Byla jsem u něj 2x, dal mi určitá doporučení jak postupovat k lepšímu stavu, ale zbytek je na mě. Podle toho, co jsem mu říkala jsem prý silná holka, ačkoli si tak někdy nepřijdu. Že nepotřebuji psychologa a už vůbec ne psychiatra, že jsem jen psychicky oslabená a potřebuji se dobít, jinak pak snáz padám do těchto stavů. Něco takového říkal. 

A takovéhle podobné stavy zoufalství jsem poslední dobou měla. Týká se to hlavně přelomu února a března. A když jsem už myslela, že to bude lepší, začal mě stresovat koronavirus.

Články o koronaviru jsem postřehla ještě v době, kdy byl teprve v Číně. Je to pár měsíců zpět. Měla jsem v tu dobu nový mobil a umožňoval mi číst články jednoduchým přetažením doleva. Někteří to asi znáte a máte tak dlouho, ale já měla předtím mobil, který to neumožňoval, nebo o tom alespoň nevím. V tu dobu mě to zasáhlo a rozbrečela mě i videa toho, jak to u nich vypadá. Ačkoli to nebylo u nás. Soucítila jsem s nimi. Očividně jsem dost citlivá. A pak jsem to přestala tolik řešit. Postupně se to rozšiřovalo a začali to řešit všichni ostatní. Stejně jako samotný virus se šířily médii i informace o něm. Brala jsem to nějak normálně. Říkala jsem si, je tu něco nebezpečného, co zasahuje pomalu do mnoha životů a štvalo mě, když si z toho dělal někdo srandu, ale také jsem sdílela názor, že vykupovat obchody, aby jiní pak neměli co koupit, je přehnané. Lidi však měli strach a chtěli být připravení. Šla jsem nějakou tou zlatou střední cestou. Jakýsi názor mezi těmito dvěma názory či postoji. Je jedno, jak to nazveme. Můj přítel a jeho kamarádi v tu dobu, kdy to u nás ještě nebylo, z toho měli srandu. Bylo mi to nepříjemné. Srandu si z toho dělali i jiní, snažili se to nebrat vážně a nehroutit se z toho, jako lidi, kteří patří do druhé skupiny extrému. Přítel mamky mi jednou říkal, že strach se projevuje dvěma způsoby. Někdo brečí a někdo se směje. Ale i když si dělá někdo z něčeho srandu, má obavy, jen si to nechce tolik připouštět. Samozřejmě taky podle toho o co jde. Je to prý jakýsi obranný mechanismus. Na základě motivace a sezení s klučinou (říkejme mu třeba terapeut nebo skoro psycholog), který mi pomáhal s mými psychickými stavy jsem si i já z koronaviru začala dělat trochu srandu. Radil mi se smát, smát se mnoha věcem, být nad věcí a pozitivní. Situace se vyvíjela dál, koronavirus se rozšiřoval a máme už i několik set případů u nás v České republice. Denně je t o skoro 100 případů. Máme uzavřené školy, restaurace a plno dalších míst. Měli bychom nosit roušky, nechodit moc mezi lidi, mýt si ruce a dodržovat další jiná opatření. Najednou se u mě střídaly okamžiky, kdy jsem si z toho dělala trochu srandu a chvílemi chytala paniku, ale také zoufalství z jiných okolností, které s touto situací souvisí.

Zavřely se školy a najednou jsem ztratila smysl svých dnů. Nic mě nebavilo a nic se mi nechtělo. Vlastně i teď. Ani věci, na které jsem dřív chtěla mít víc času, abych se jim mohla věnovat. To, že plno lidí najednou nesmí chodit do práce a do školy vedlo k tomu, že mají víc času sami na sebe. Ačkoli my za měsíc měli mít státnice. Zpomalil se uspěchaný život, lidi začali víc chodit do přírody. Teď se nesmí chodit tolik po ulicích a náměstí a tak se začali lidé setkávat místo toho docela dost v přírodě. Všichni musí mít už roušky. Někteří lidé teď mohou i víc přemýšlet a dělat věci, které doteď odkládali. Mnoho z nich teď pomáhá, šijí roušky a starají se o jiné. Přijdu si trochu sobecky, že já ne, ale myslím, že nějak musím nejdřív najít zase cestu sama k sobě a být v klidu, abych mohla opět pomáhat druhým. Dřív, když na tom nebyla psychicky dobře mamka, jsem ji motivovala a podporovala. Dnes je na tom mnohem lépe a po telefonu teď podporuje a povzbuzuje zase ona mě, také kamarádka a další. Měla bych nějak dělat věci, co prospějí mému já, abych neměla ty stavy, o kterých jsem psala výš. Hlavně v této situaci je vhodné být v klidu. Částečně to dělám, ale poslední dobou jsem spíš měla problém s tím usoudit, kde je pro mě lepší v této situaci být. Chtěla jsem být s přítelem, ale začalo mě děsit, že jeho spolubydlící kašle a on chodí stále do práce a je v kontaktu s některými lidmi. Říkala jsem si, že bude teda lepší být na koleji, ale tam mi bylo nehorázný smutno a nedávala jsem to tam sama. Dřív mi samota vyhovovala, ale teď jak mě nic nebavilo mě samota ubíjela. Přítel asi netušil, jak hrozně mi je, když jsem mu napsala, že mám záchvat, že jsem mu nebyla schopna v jednu chvíli ani odpovídat a zareagoval tak, že se na mě v tu chvíli vykašlal a neodepisoval on mě. Asi si nelámal hlavu tím, že bych si byla schopna ublížit. Možná mě v těchto dobách samoty na chvíli odreagovalo, že jsem poslouchala písničky. Některé jsem si zazpívala a na nějaké si zatancovala, ale to bylo vše. Cítila jsem se opět zoufalá. Padala jsem zase do těch stavů. Je pravdou, že přijela spolubydlící, která se tam nedávno ubytovala, ale dělá na brigádě v nemocnici mezi nemocnými a také jsem si na ni ještě  moc nezvykla. Je moc hodná, ale z jejího vyprávění není také úplně v pořádku. A taky nemám ráda její uřvaný budík, na který se neprobere, protože kvůli medikaci má silný spánek. Ono hodně lidí poodjíždělo domů, jak teď není škola. Cestu domů na Vysočinu jsem riskovat úplně nechtěla, ačkoli bych se tam měla v dohledné době objednat k doktorovi, ale ani nevím, jestli by to bylo možné, na základě toho, co všechno stát vyhlásil. Nerada bych přenesla něco i na své prarodiče, protože přece jenom to starší lidé odnáší hůř. Jsme v tom všichni, všichni jsme zoufalí, ačkoli někteří to berou asi víc v pohodě a já si přijdu, že se chovám teď docela sobecky. Na Vysočině jsme byli akorát na skok minulý týden s přítelem, abych si tam vyzvedla na poště dopis a vyřešila něco s babičkou ohledně toho dopisu. Taky navštívit mamku. 

Začala jsem si fakt důkladně mýt ruce. 😂✋
Vzhledem k situaci jsem si koupila před víc jak týdnem vitamín C a třezalku na uklidnění, kterou mi doporučila mamka. Jako malá jsem ji brala, ale trochu v jiné podobě. Od babičky jsem dostala na imunitu i hlívu ústřičnou a na uklidnění hořčík. Cítím se zatím zdravě, takže asi dobrý. 😁 

Byla jsem zoufalá, přítel byl zoufalý. Ne jen z koronaviru, ale i z toho, že nevím, kde chci být. Že tvrdím, že u něj být nechci, ale samota mi aktuálně vadí. Tak se ten můj pobyt nějak tak mění. Jeden nebo dva dny jsem na koleji, pak u přítele, jinak karanténu dodržuji. Byli jsme se akorát tento týden projít. Jednou jsem byla i sama. Moc mě toho teď nebaví. Jsem z toho stále trochu zoufalá. Doufám, že se nějak brzy vzchopím a už to tak vydrží, že se celá situace srovná. Strašně mě stresuje jak přítel sleduje pořád videa o koronaviru a něco o tom čte. Informovanost je dobrá, ale co je moc, to je příliš. 😅 Na druhou stranu mi ta situace přijde dobrodružná. Roušky a tak. Jako mladší/menší jsem chtěla dobrodružný život. Ta situace má svá pro i proti. 

Lidi jsou podle mě docela v pohodě, ačkoli to v jistých chvílích vypadá, že panikaří, ale když se podívám ven na ulici, jsou tam. Děti jezdí na koloběžkách, skatech, maminky jezdí s kočárky, i důchodce vidím a lidi, co venčí psy, lidi na kole. A ne každý má roušku. 
Babička ušila roušky a nějaké mi poslala poštou, tak jen čekám, až přijdou a půjdu si je vyzvednout. Dala jsem ji adresu na kolej, protože jsem myslela, že budu tam, ale aktuálně píši tento článek od přítele. Už se na ní ale docela těším. Jakože na tu roušku. Dřív by si člověk přišel šíleně s rouškou, teď si přijde šíleně bez ní. 

Odstartoval koronavirus a s ním krásné a slunečné počasí. 😄 

Naše vyučující nám od nového týdne začaly posílat úkoly. Na jednu stranu to není špatné, studovat takhle z 'domova'. Termíny odevzdávání bakalářek a státnic se budou asi posouvat. 

A jak to prožíváte Vy? Jste zdraví? Jak je na tom Vaše okolí a co celé dny děláte? 

Držte se!

neděle 16. února 2020

Sezení versus pohyb

Máme kontrolu nad tím, jak dlouho sedíme? Nad tím, jak žijeme? 

V životě narážím na situace, s kterých mi je někdy vážně úzko. Třeba, co se způsobů života a býti týče. Víme, co je správné? Žijeme šťastně? Tak abychom byli zdraví a spokojení? Nebo si to pouze myslíme? Nebo se o to snažíme a nejde nám to? A možná v tom jsme někteří docela zběhlí a opravdu víme, co a jak. Hodně důležitý základ je to, jak myslíme. To, co máme v hlavě. Co jsme schopni si vsugerovat, jak se vyrovnáváme se situacemi a jak je přijímáme. Díky tomu, dokážeme zapracovat i na tom způsobu žití. Také vnímat to, zda jsme šťastní, nebo ne.
Někdy jsme spokojeni, někdy se topíme... Někdo víc to první, někdo víc to druhé. A nebo se to střídá.

Byly tu články, ve kterých jsem řešila vztahy, což mohu zahrnout také do této kategorie. Do kategorie způsobů našich životů a naši existence. Dokonce našeho myšlení. Zvyků, nebo možná spíš zlozvyků? A mnoho dalšího.
Co se týče vztahů, psala jsem tu o tom, jak jsou vratké a jak záleží na komunikaci. Důležitá je efektivní komunikace, která obsahuje zpětnou vazbu, podání informací, domluvu, návrhy, kompromisy, upřímné komplimenty a další věci. Naopak se vyhnout nálepkování, ponižování, porovnávání, nadávání, trestům, zákazům atd. Což je velice těžké, když máte zrovna vztek. Umění je s tím pracovat.

Posledních pár týdnů mám pěknou menší prácičku, která mě baví a dozvím se díky ní plno zajímavých informací, co se sportu a pohybu týče. Dostala jsem se k němu přes bratránka, který se věnuje natáčení a editování různých videí. Od maturitních plesu, přes svatby po různé rozhovory. Ví, že od mala hodně píšu, a že píšu celkem dobře, a proto mi nabídl přepisovat rozhovory z audiovizuální podoby, do formy psané. Za nějakou tu korunku. Sumička by to měla být pěkná, tak uvidíme. Jako, snad to píšu srozumitelně, ale zkrátka natočené rozhovory sleduji a přepisuji je do Wordu. Oni si to pak upraví, dají do PDF a vydají z toho knihu.

Přepsat jeden rozhovor mi zabere dlouho. Upřímně několik hodin. Jakože klidně i šest a to většinou ty rozhovory jsou na půl hodiny max. na hodinu. Jakože v podobě toho videa. Kromě toho stíhám i další a jiné věci. Nějaké protažení, čas s přítelem, něco do školy a další věci, ale doba, kterou prosedím během toho psaní, ačkoli si třeba udělám jednu nebo dvě přestávky, nebo rozhovor rozdělím na dva dny, je opravdu dlouhá a cítím v páteří takový pocit na křupnutí. Ne, nebolí mě záda, ale cítím, že mi moje tělo chce něco říct. Že bych to měla trochu změnit. Možná, dokud je čas.

Přepisuji rozhovory o pohybu, koncentraci, pohodě... všechno co mě nějak inspiruje... Paradox je, že shrbená sedím několik hodin u notebooku. Nelíbí se mi sedavý způsob života u nějakých lidi, u jiných si to uvědomuji až teď... I u sebe. Uvědomuji si, kolik toho lidé za celý den, za celý život, prosedí. Ve škole, v práci, v autě, vlaku, autobusu, při jídle, u televize, počítače, čtení aj. Mnoho činností se dělá v sedě. Chce to vyvážení. Pestrost. Ne mít jenom aktivity jako sedět u počítače, před televizí, v autě apod. Ano, pohyb, ale myslím, že nějaký extrémní nárazový pohyb není také nejlepší. Vrcholoví sportovci, běh fotbal, posilování a jiný sport bez nějakého dalšího rozcvičení a protažení. Myslím, i na základě toho, co čtu a slyším, že vhodné jsou přirozené cviky, které jsou součástí našich přirozených pohybů. I nějaká ta jóga, strečink, plavání a chůze. Nijak nás to nezatěžuje, je to zdravá podoba pohybu. Na základě toho jsem opět přemýšlela i nad spánkem, jeho délkou a kvalitou... Nad tím, že jeho kvalita i délka je ovlivněna technologiemi, třeba zářením z notebooků a mobilů. Nelíbí se mi ani stravování před televizí, ke všemu nějakých mastných, smažených a kořeněných jídel. Ačkoli jsem četla, že kořeněná jídla nejsou tak nezdravá, jak jsem si původně myslela. Chtěla bych žít zdravým způsobem života, ale přitom sleduji, že mi to v nějakých chvílích nejde, kvůli různým okolnostem. Kvůli některým blízkým, kvůli času, se kterým jsem dřív dovedla pracovat lépe, než poslední dobou aj. Chci na tom opět a znovu zapracovat a použít nové zkušenosti a znalosti které teď mám. Myslím, že to na jednu stranu ovlivní i můj vztah s některými lidmi, se kterými trávím čas a kteří mají zase nějaký svůj způsob života, který třeba nechtějí měnit. Věřím ale, že to povede k tomu, abych se cítila lépe, spokojenější, s pocitem, že žiji lépe a zdravěji. Vím, že pak bude i víc úsměv na mé tváří. 😊 A pokud budu v pohodě i já budu v pohodě vystupovat a připadat tak i ostatním. Budu příjemnější, klidnější a pozitivnější... I na své okolí. A to se vyplatí ne?

Přečetla jsem si velké množství článků o dlouhém sezení a byla jsem v šoku. Dozvěděla jsem se věci, které si člověk nemusí uvědomovat. Nechtěla jsem něco hrotit a věřit prvním pár článkům, co si přečtu a tak jsem si jich přečetla asi deset.
Mnohé informace měly všechny články podobné.

Dlouhodobé sezení vede k různým onemocněním, hlavně civilizačním chorobám. Údajně zkracuje život. Lidské tělo je přizpůsobeno na pravidelnou aktivitu, ačkoli odpočinek a relaxace je samozřejmostí. Opět je vyváženost na místě. Ale jakmile člověk sedí už skoro hodinu, doporučuje se protáhnout, nebo projít. Ve článcích, které jsem četla se i vyskytovalo, že některé činnosti, které děláme vsedě, můžeme provozovat i ve stoje. Notebook si dát na vyvýšený stůl, telefonovat a u toho chodit, nejezdit výtahem, ale chodit po schodech, pěšky aj. Ani dlouhodobé stání není vhodné, třeba na klouby. Když už sedíme, máme dbát na správné držení těla, což mě příliš nejde, protože, jak na to nejsem zvyklá, je mi to nepříjemné a pro mé tělo docela nepřirozené. Dá se to ale naučit, pravidelným zkoušením a myšlením na to. V mozku se mi vytvoří nová dráha mezi neurony a svůj zlozvyk mohu předělat. Stejně tak s jinými věcmi, které se učíte nebo přeučujete, ale říká se, že něco se přeučit je náročnější, než se to rovnou naučit správně. Opět jde o ty dráhy v mozku.
Články obsahovaly i to, že ačkoli pravidelně cvičíme, naseděné hodiny nevyrovnáme.
Jejich rada zní, snažit se sedět co nejméně a aktivity, které jdou dělat v jiné poloze, je tak dělat. Hodně střídat sezení se stáním a chůzi a jinými způsoby pohybu. Stejně jako při psychické hygieně - střídání činností.

Já mám hodně zájmu, jak hudební, literární, tak pohybové + určité povinnosti, takže stačí zorganizovat ten čas a nějak to půjde.


A jak to máte Vy?
Simix

neděle 12. ledna 2020

Sněhová lavina se valí na jeden kulatý balvan. / Tipy, jak by se mohlo lépe žít 🙋🏽‍♀️

Zdravím Vás moji milí čtenáři/návštěvníci,

po dobu Vánoc a vánočních svátků, ani po nich, jsem na blog, jak jste si možná všimli, nic nenapsala. Nenašla jsem dostatek volného času na to, abych se tu ukázala s novým článkem. Od kamarádky jsem dostala k Vánocům deníček a začala jsem do něj psát, co se během Vánoc dělo. Už vím, co je problémem mých načatých a nedopsaných deníčků. Příliš se rozepisuji a je mnoho dalších věcí, které je potřeba udělat, několik dalších lidí, kterým se věnovat a trávit s nimi čas (aktuálně je to především můj přítel, kterému věnuji nejvíce svého času. Ne že bych si stěžovala, protože čas s ním trávím velice ráda, ale jsou jisté další věci). Zkrátka čas plyne, pořád se něco děje a já nemohu sedět celý den jen u deníčku, abych shrnula, co se dělo předtím... A tak zůstanou ležet, nedopsány. Když jsem byla malá a měla méně povinností a více času sama na sebe, jsem dopsala deníky celé. Možná jsem trochu pomalejší a na všechno potřebuji dostatek času (každopádně není dobré, když mě někdo upozorňuje na to, že jsem pomalá a takto mě nálepkuje), proto taky s mnoho věcmi začínám dřív, abych je nedělala na poslední chvíli. Chci dělat věci v klidu, ne ve stresu. Navíc o Panně jako znamení se říká, že chce mít všechno doko, 👌 když už něco dělá. A já to tak většinou mám.


Stejně jako můj deník, tak zůstal nedotknut můj blog. Vánoční čas jsem trávila s blízkými, hodně volného času trávím s přítelem, věnuji se škole, jako třeba bakalářka, seminárky, zkoušky, myslím na to, co je potřeba vyřídit i do budoucna a občas nevím, kde moje hlava stojí. Jako samozřejmě je furt neoddělitelnou součástí mého těla, ale visí na ni několik povinností, na které myslí, že je potřeba udělat. Asi to znáte, že hlava mnohých z Vás je jako balvan, na který se valí sněhová lavina a Vy ji musíte ustát. Kolikrát si však jen nedokážeme udělat čas na nějaké věci a říkáme si, že musíme to a tamto. Jen si to vnucujeme a je to třeba i jen pocit. Já to tak mívám, ale dočetla jsem knihu Úzkost a obavy a jde to prostě udělat i jinak, pozastavit se a zamyslet se, že není nad věcí být trochu víc v klidu. Umět si uspořádat čas, relaxovat. Mnohokrát jsem upadala do úzkostí, byla ve stresu, měla z něčeho obavy... však jste už nějaké takové mé články četli. Lhala bych, kdybych napsala, že tomu tak už dávno není, ale zkoušela jsem žít zase klidněji, jako kdysi, když jsem měla více času sama na sebe. Nešlo mi to. Zoufalství tu bylo zase, ačkoli ne třeba kvůli tomu, že nestíhám to, co chci. Smazala jsem si instagram... Já, takový instagramový člověk, ale upřímně mi to nechybí.
Ale vím, že to půjde. Že si prostě najdu čas a naučím se být i v klidu. Není toho zase tolik, ale když to všechno spojím... i věci, které bych chtěla dělat z vlastního zájmu ve svém volném času, tak na to nenacházím dostatek času. Cvičit, číst si, sledovat seriály a filmy, psát na blog a do deníku, procházky, lépe se stravovat a k tomu samozřejmě další věci jako je studium, práce/brigády aj. Prostě dělat věci, aby můj život byl harmonický, pozitivní, vyvážený... abych všechno zvládala a stíhala, nebo alespoň v míře, s kterou splním prioritní věci. Abych byla v klidu, protože když jste v klidu, i věci okolo zvládáte víc v klidu. A aby jste byli v klidu, musíte si najít v životě to krásné, co Vás baví a co máte rádi.
Když se však zamyslím, uvědomuji si, že toho stíhám dost. Pořád si vnucuji, jak nic nestíhám, ale možná si neuvědomuji, že toho stíhám už tak dost, jen ne tolik ty věci, které jsou důležité pro správnou psychickou hygienu... abych neměla pocit, že dělám, jenom to, co musím. Jak moje spolubydlící nedávno řekla. Prý mě obdivuje, že toho stíhám tolik. Brigády, školu, přítele. Já zase obdivuji jí, že na to, kolik toho taky má, stíhá přes den i spát a sledovat seriály. Pravdou je, že ona třeba školu trochu víc odbývá. Stejně mi přijde, že jsem toho dřív stíhaka víc. Stejně tak trochu závidím a zároveň mi je líto mého přítele. Musí brzy vstávat do práce, je unavený, prospí se pak atd., ale zbytek dne nemá pořádně co dělat a stráví to třeba u počítače. Nemá potřebu číst knihu, nemusí psát bakalářku, seminárky a učit se na zkoušky aj. To mu trochu závidím, ale zároveň mi ho je líto.

Moje bakalářka je v průběhu tvoření, nevím jak začít s praktickou částí, ale vedoucí práce mi začala teprve kontrolovat pomalým tempem teoretickou část, kterou jsem ji poslala o Vánocích. Zkoušky ze zimního semestru mám už skoro u konce, zbývají mi dvě a jsou hned po sobě. Jedna 21. a druhá 22. ledna. Upřímně jim moc nebylo a šlo především o zápočty, kdy jsem musela poslat asi tři seminární práce a nebo vyprávět o diagnostice dítěte. Pozitivní je, že na ty zbylé zkoušky cca deset dní ještě mám. Že to opravdu můžu přiložit i jinými činnostmi. Zkrátka začínám včas a půjde to v klidu, pokud nebudu prokrastinovat. Což já moc, naštěstí, nedělám. 😊

Taky jsem po Silvestru myslela na budoucnost a brečela nad tím, zda jít studovat dál nebo hledat práci. Jsem si však jistá tím, že studovat dál už nechci a že bych šla radši pracovat, ačkoli mě studium baví. Ale zase to pro mě bude velká změna, velký skok, něco nového a bude to těžké se "zabydlet" na novém místě. Jen na základě slov několika starších lidí, ne jen rodinných příslušníků, jsem se zamýšlela nad dalším studiem. Bylo mi prostě do pláče. Když mladý člověk přemýšlí, jak a co udělat pro svou budoucnost, aby časem třeba něčeho nelitoval a zároveň se do ničeho nenutil a nedělal pak něco, co ho nebaví. Dva týdny po Silvestru se mi naskytla možnost zavolat na místo, kde hledají nové zaměstnance a nevypadá to nějak zle. Ještě si to musím pojistit na jiných místech, abych pak nějaké místo našla. No a státnice. Další věc v mé blízké budoucnosti, ale zatím z toho nemám moc stres. Věřím, že to zvládnu. Je toho zkrátka dost, ale celkově si myslím, že si nějakými věcmi dělám až moc hlavu a že slova nějakých lidí mě zbytečně moc ničí a trápí a je mi pak do pláče. Jako ano, je toho na mě na jednu stranu dost a občas cítím, že se zhroutím, ale zároveň moc dobře vím, že jde jen o mou jakousi citlivost a jde s tím něco dělat. Že není zatím tak zle, abych se opravdu zhroutila.


Proto bych tu ráda napsala pár vět, o kterých jsem si uvědomila, že jsou důležité... na základě zkušeností, seminářů, odborné četby, pocitů a slov spokojených lidí... protože i já chci být spokojená. Věci na kterých i já budu muset opět trochu zapracovat, aby to šlo.

1. 🤷‍♀️ V životě každého člověka jsou určité povinnosti a činnosti, které musí udělat proto, aby se uživil, aby měl kde být. Jde o společenskou normu a očekávání, co by člověk měl plnit. Ať už jde o vzdělání, práci, návštěvy lékařů, dokumentování, papírování, financování, hospodaření, postarat se o rodinu (vaření, uklízení, praní, žehlení, ...) Člověk z toho všeho může mít těžkou hlavu, ale důležité je si umět čas rozložit a proložit ho i relaxováním a děláním toho, co nás baví a co máme rádi. Jde o tzv. psychickou hygienu, o které jsem se už nahoře zmiňovala. Jinak řečeno i psychohygiena nebo duševní hygiena. Střídat odpočinkové, relaxační a zájmové činnosti, s pohybem, prací a povinnostmi. Proto je důležité si i stanovit priority. Co je pro nás aktuálně nejdůležitější. Co musím zvládnout dnes a co mohu odložit na jindy. Neodkládat však problémy ze strachu, že je nedokážeme vyřešit. Pak se mohou nakupit. Člověk si může napsat i seznam činností pokud toho má moc a nechce v tom mít chaos a naopak chce mít přehled o tom co musí či chce udělat. Bude pak lépe stíhat. A na základě tohoto bodu se pak orientují i následující body.

2. Relaxace. 🧘‍♀️ Schopnost umět odpočívat, na nic nemyslet, nic nedělat, uvolnit se. Svaly bývají v napětí, pak nás může něco bolet. Psychika a tělo jsou navíc provázané a hodně spolu souvisí. Když budeme v klidu, dokážeme snáze řešit i různé situace. Je vhodné v průběhu dne meditovat, což některým lidem přijde zbytečné, humorné a hloupé a nebo mohou tvrdit, že na tohle nemají čas. I já to tak mám. Zavřít oči, dýchat, na nic nemyslet. Setrvat tak po dobu několika minut. I desítek minut. Člověk se pak může cítit uvolnenější jak po psychické tak tělesné stránce. Relaxace je něco jiného než odpočinek, nebo spánek. Něco jiného než činnosti, co nás baví, ale i u toho si můžeme odpočinout a odreagovat se.

3. Pohyb 🏃‍♀️ je důležitý pro naše zdraví i celkovou spokojenost. Spokojenost s dobrou postavou a zároveň se vylučují hormony, které nám navozují pocit spokojenosti, štěstí a radosti. Každý si může najít svůj sport nebo způsob pohybu, co by ho mohl bavit. Obyčejná chůze, aerobik, jóga, pilates, posilování, spojení se strečingem, plavání, jízda na kole i obyčejné kroužení částmi těla...

4. Důležité je dodržovat pitný režim 🥤, na čemž budu muset také zase zapracovat. Zamezíte tak dehydrataci, únavě, bolesti hlavy, zánětům močáku či ledvin. Vaše tělo vodu potřebuje stejně jako rostliny.

5. Jídlo. 🍒 Všichni asi víme, že je potřeba jist pestře a vyváženě, ale ne každý to dodržujeme. Také pravidelně po menších porcích. Nepřejídat se, ale nehladovět. O správné stravě vím jen to základní, ale nějaký výživový poradce by mi klidně i vyhuboval. 😅 Potrava by měla obsahovat bílkoviny, vlákninu,... Ovoce, zelenina, maso, luštěniny, vajíčka, prý by se mělo omezit bílé pečivo. 🥖 Jednou jsem četla knihu, kde bylo napsáno, že i to, co jíme, má vliv na naší psychiku a myšlení, dokonce i chování.

6. Myslet pozitivně. 🧠 Někdy si lidé dělají zbytečně obavy, zveličují to, co se děje nebo stalo. I já to tak občas mám. A někdy přitom není tak zle. Prvně bychom se asi měli zamyslet, co máme... že v naší blízkosti jsou pravděpodobně lidi, kterým na nás záleží a nám na nich. Že někoho máme. Že máme kde být, máme co jíst a pít. Třeba i to, že jsme zdraví... No a pokud nejsme, stresem a negativním myšlením si můžeme přihoršit. Ačkoli to já moc dobře vím, kolikrát padnu do zoufalství, brečím a napadají mě depresivní myšlenky. Někdy je těžké s tím pracovat, ale chce to pevnou vůli a věřit. Že vlastně není tak zle, a nebo, že bude lépe. 😊❤️  Kolikrát jsi jen namlouváme, co není pravda. Horší je, když se opravdu stane, co nás může ranit.. Rozchod, úmrtí, ztráta... I to se však dá zvládnout... Depresivními myšlenkami si akorát můžeme přihoršit. Zhoršit vztahy... Je to těžké, ale třeba se nám snaží někdo pomoci a ten taky nemůže věky trpět naše výlevy. Je dobré tu být pro sebe navzájem. Podpořit se v těžkých chvílích, ale nevěšt hlavu. Ale že to píšu zrovna já, poslední dobou často upadající do zoufalství. Ale také na tom zapracuji. Kolikrát jsem dovedla už řešit situace v klidu a bez stresu... Proč bych to nezvládla znova?

7. A v poslední řadě chci psát o komunikaci, která je velice důležitá. Komunikace je základem vztahů a to veškerých. 👫Doporučuji knihu Respektovat a být respektován, která je celá o efektivní komunikaci. Žádné nadávky, tresty, urážky, ironizování, ponižování, nekritizovat, nedávat nálepky (jsi pomalá, jsi líný, jsi schopná se ztratit), žádné příkazy a zákazy, ale podávání informací, domluva, dávat možnost volby, zpětnou vazbu, aby člověk věděl, v čem je problém, co Vám vadí, co si přejete, pochválit co se Vám líbí, že druhý dělá, naslouchat, nepřerušovat, ačkoli to mi jde někdy těžko, a když Vám někdo něco říká, zareagovat mu, aby neměl pocit, že to říká jen tak a Vás to nezajímá. Někdy stačí málo a druhý se může urazit. Vždy se může objevit nějaká chybka v komunikaci, která pak vede k hádce. Každá situace může, ale nemusí vést k hádce. Věci se dají řešit v klidu. Objasnit si věci. Empatie.
Být i asertivní, nebát se říct ne na něco, co se nám nelíbí. Když nás někdo naštve je těžké řešit věci v klidu, ale je dobré se třeba nadechnout, vydechnout, nebo na chvíli odejít. Většinou ale lidi chtějí prosadit svůj názor a myšlenku. Stejně tak já, protože si pak přijdu, že mi druzí křivdí, když mi nevěří, že něco bylo fakt tak, jak říkám. Zkrátka pokud chcete mít dobré vztahy a nemáte, zamyslete se nad svými komunikačními zvyky. 👄🗣️

8. A ještě nakonec.. spánek.. Dostatečně spát. 😴 Chodit včas a neponocovat. Hlavně, když ráno brzy vstávate. Četla jsem však, že při relaxaci si odpočinete víc než při spánku, kdy můžete mít svaly stále v napětí. Svaly tedy čerpají energii, kterou potřebujete, ale při relaxaci se postupně uvolňujete. Pro kvalitní spánek je dobré i před spaním nekoukat do přístrojů jako je například mobil, počítač... Jejich modré záření u Vás zamezuje tvorbě melatoninu, který vyvolává únavu. ☺️
Nedostatečný a nekvalitní spánek může ovlivnit zdraví. Kvalita spánku záleží i na tom, co jste přes den dělali, co jste jedli a pili. Na dobré spaní a uklidnění pomáhá třeba meduňkový čaj. 🍵 Před spaním by se neměla jíst sladká a tučná jídla.

To všechno by mohlo vést k lepšímu životu ne? Co myslíte? Jak to děláte Vy?

Loučí se s Vámi Vaše Simix ❣️

čtvrtek 21. listopadu 2019

Jak ušetřit peníze na Vánoční dárky? Plno rad a typů.

"Radši poslouchá a pozoruje. Rozum má a rozvažuje. Když tu a tam zahoupá se list ve větru, nenechá se zmást. Nenechá si svou chytrost krást."


Dny jsou kratší, je dřív tma a ochladilo se. Zima už špičkou svého nosu hladí tabulky našich oken, šimrá větve stromů, u kterých to zdaleka nekončí.  A navíc? Navíc se blíží Vánoce. Čas, kdy většina lidí chce splnit tradici a povinnost obdarovat své blízké nějakým dárkem. Samozřejmě i proto, že je má rád, ale Vánoce nejsou jen o dárcích. Pokud nejste dostatečně šikovní a kreativní a dárky nevyrobíte sami vlastníma rukama - nějaká keramika (hrnečky, mističky, ozdoby), obrazy, ozdoby z jiného materiálu, uplést šálu, čepici ... dárky budete muset koupit, zaplatit. Na Vánoce je finanční výdej větší, než v jiných obdobích. Kromě dárků se kupuje  jídlo,  nějaká dekorace, peče se, všude svítí světýlka, k tomu je potřeba nějaká ta elektřina... no prostě chápeme. V tomto článku chci napsat návrhy na levné dárky a také na to, jak na nějaké ty dárky třeba ušetřit. Vymýšlím to víceméně za pochodu, tak to berte i s rezervou. 😊

Buďte mazaní a chytří, jako liška. Neunáhlete se, rozmýšlejte...

středa 13. listopadu 2019

Všechno nejlepší k narozeninám, lásko! 💕

Můj milý Vítku,

rozhodla jsem se Ti k narozeninám věnovat jeden celý článek na svém blogu! Protože vím, že moje články čteš.
Pochopitelně to není jediná věc k Tvým narozeninám ode mne, ale ráda bych Ti dala to, co si zasloužíš. Takže co nejvíc... i s nějakým překvapením... abych Ti oplatila to, co pro mě děláš. Ty jsi mi k narozeninám dal krásné dárky, okamžiky a překvapení. Vlastně mi plníš hromadu snů a přání od doby, co se známe. Začalo to výletem k zámku Hluboká nad Vltavou a pokračovalo to dalšími výlety a ne jen výlety. Mohlo by se zdát, že to beru jako samozřejmost, ale není tomu tak a jsem Ti moc vděčná. Ačkoli mám přání docela velká a nějaká i drahá, jsem jinak skromná holka a Ty to víš.
Díky Tobě jsem si mohla "odškrtnout" dost svých cílů a přání z wishlistu jako splněné. Prosím, buď takový i nadále. 💝 Hodně jsi už za mě utratil a uvědomuji si to. Naštěstí nepatřím mezi holky, co žijí nákupy a chtějí neustále nové boty, kabelky a oblečení. A taky jsem schopna si vydělávat a přivydělávat a jsem ochotna i nějaký ten peníz utratit za Tebe. Jsem ráda za to, jak jsme ochotni si pomoci a doufám, že tomu tak bude i dále. Na vztazích je krásné, když jsou v určité harmonii a to náš vztah zatím je. Častokrát jsem mívala, a ještě asi někdy budu mít, obavy, že náš vztah nevydrží, protože hodně lidí se hádá, rozchází a podvádí se. Prostě život není dokonalý. My se zatím držíme dobře, ačkoli spolu nejsme zase tak dlouho (nebo spíš jak se to vezme - přes rok no) a umíme s naším vztahem pracovat a pěstovat ho tak, že zatím jenom kvete. Občas mívám nálady pod psa a říkám si, že by bylo lepší, kdybychom spolu nebyli, ale pak si vždy uvědomím, že to není pravda, protože s Tebou jde všechno lépe. Jsi trpělivý a hodný a vždy se snažíš najít nějakou cestu, aby vyhovovala nám oběma.
Nějaké hloupé řeči, co kdysi řekla Míša, abys byl na mě časem i trochu zlý, abych se nenudila a nezdrhla Ti za jiným, jsou blbost! Navíc já taková nejsem.To jaký na mě jsi mě ujišťuje naopak v tom, že spolu můžeme hodně zvládnout a překonat. Bylo by fajn, kdybychom se uměli tak krásně domluvit na věcech a dělat kompromisy, jako doteď. Člověk by řekl: "Zamilovanost... ta přejde." I já si to neustále říkala a říkám, ale přijde mi, že náš vztah je založen i na něčem jiném. Nejsme jen jako přítel a přítelkyně, ale i jako kamarádi a docela i jako rodina. Jsi člověk, s kterým trávím poslední rok nejvíce času, ačkoli jsme se přes letní prázdniny tolik neviděli a okamžiky bez sebe byly jen čekání na to, kdy budeme zase spolu. Sdílíme spolu skoro všechno. Nestydíme se, neskrýváme před sebou téměř nic. Jsme jako jedno tělo, jedna duše. A je s Tebou sranda. Hodně se spolu nasmějeme. Děláme spolu kraviny, ale řešíme i vážnější věci. (Skoro už jak rodina, tys mi vypral, .. a ne jen to... já Ti vyžehlila, uvařila, ...) Doufám, že se budeme moci o sebe takhle opírat i další a další dny. Dny, které přejdou v týdny v měsíce a měsíce v další roky. Že budeme procházet životem takto i nadále spolu.

Ne každý kluk by pro svou holku dělal tolik, jako děláš Ty pro mě. Jako ano, vím, že jich je víc takových, ale jsou i tací, kteří se svým přítelkyním nevěnují, nebo ne tak pěkně. A je tuze krásné, když se kluk své milované věnuje. Když se věnují sobě navzájem. Věnuj se mi prosím dál, je to krásné...

Ty se zajímáš o to, jak mi je, co cítím ... a ačkoli kolikrát neřeknu, co mě tíží, protože to nedokáži vysvětlit, máš trpělivost a chceš mi pomoci. Jsem ráda, že Tě mám a i já tu jsem pro Tebe.
Náš vztah je pro nás oba nejdelší a nejsilnější, co jsme zatím měli. Dokážeme spolu o mnohém komunikovat a komunikace je ve vztazích důležitá věc. Bylo by super, kdyby to tak pokračovalo.

Nechci Tě přechválit, aby Ti to nestouplo do hlavy a nezačal ses chovat jinak, protože takto mi to vyhovuje, ale chci, abys věděl... a Ty to víš ... že mi na Tobě záleží a jsem ráda, že Tě mám!

Dnes je 14. listopadu (ačkoli jsem článek napsala o měsíc dřív, ale něco jsem doplnila 13. listopadu večer) a můj nejmilovanější kluk má narozeniny! Miluji Tě! 💖

Přeji Ti hodně štěstí, zdraví, lásky se mnou, pohody, radosti, peněz, zážitků ... prostě všechno super a jen to nejlepší. Hodně další trpělivosti se mnou. Ať si užiješ svůj narozeninový den, ale i všechny další... se mnou. Ať jsi prostě se mnou šťastný!Ať jsme spolu šťastný i nadále, jako teď.

Tvoje Simča!