pátek 24. dubna 2020

📙 Jedna želva za druhou - John Green 📙

Zdravím a vítám Vás u tohoto článku!
(článek byl napsaný o týden dříve, než byl vydán)

Chtěla bych poděkovat za milé a chápavé komentáře k článku s názvem "Světu vládne koronavirus". 

Tentokrát však nepřicházím s žádnými aktualitami ohledně mé ani okolní situace. Chci Vás seznámit s knihou, kterou jsem právě dočetla. Možná ji někdo z Vás již zná, možná je pro Vás novinkou. 

Tato kniha, jak už v názvu článku můžete vidět, se jmenuje Jedna želva za druhou od Johna Greena. Kupovala jsem si ji asi před čtvrt rokem, v zimě, když u nás ještě nebyla karanténa. Četla jsem ji občas, po nevelkých kouskách. Až dnes jsem ji dočetla a chci se s Vámi o ní podělit.



Je to už několik roků zpátky, kdy jsem se poprvé doslechla o autorovi mnoha populárních knih - John Green. Od té doby jsem si říkala, že bych si někdy od něj mohla něco přečíst. Cíleně jsem jeho knihy nevyhledávala, ale občas jsem se do regálů v knihovně či obchodě podívala, jestli tam nějaká kniha právě od tohoto spisovatele je. No moc jsem tomu nedala. Až před několika měsíci jsem v Albertu viděla regál s knihami a napadlo mě si nějakou knihu koupit. Spatřila jsem právě tuto. Zkoušela jsem tam najít od Johna Greena nějakou starší jako třeba Sněží, sněží nebo Hledání Aljašky, ale to bych asi musela pátrat jinde. Koupila jsem si tedy Jedna želva za druhou. 

Dlouho jsem nechápala, proč kniha nese právě tento název, protože o želvách příběh nebyl.

O čem tedy kniha je, když ne o želvách? 

Hrdinkou, skrz kterou je příběh vyprávěn, je šestnáctiletá Aza Holmesová, která trpí duševní poruchou. Má strach z mikrobů a bakterií, které osidlují její tělo. Nepřipadá si dostatečně svobodná a její myšlenky jsou podle ní také ovládané touto havětí. Cítí se být uvězněná v myšlenkové spirále, která je užší čím dál víc. Navštěvuje kvůli tomu i paní doktorku. Azy maminka dělá paní učitelku ve škole, ve které Aza studuje. Tatínek ji umřel, když byla ještě malá a nedokáže se s ním zcela rozloučit. Vlastní jeho starý automobil, který má své vlastní jméno Harold. V něm má starý tátův mobilní telefon, kde jsou jejich fotky. Ačkoli je má zálohované v počítači, prohlíží si je z mobilu, protože tak má pořád pocit, že je stále s ní. Nejlepší kamarádka Azy je Daisy, která píše fanfikce o StarWars. Jakmile se dozví o zmizení miliardáře Russella Picketta a o odměně sto tisíc dolarů, přiměje Azu, aby po pohřešovaném boháčovi začaly pátrat. A co víc? Syn Russela Picketta je Azy bývalý kamarád z tábora, mezi kterými vznikne něco jako milostný NEvztah. Aza je osobnost komplikovaná. Je jí líto Noaha, Davisova bratra, který otcovo zmizení nese těžce. Jejich otec jim ani neodkázal nic ze svého bohatství. Raději to věnoval haterii. Najdou pana Picketta? Jak to bude mezi Davisem a Azou? Dostane se Aza ze svých duševních problémů? To a ještě víc se dočtete právě v této knize.



Kdybych knihu měla ohodnotit. 
Během čtení si člověk mnohokrát představuje děj, průběh, postavy i prostor a okolí. Já toho na mnoha místech této knihy nebyla schopna, protože mi dění přišlo rychlé, hodně ofikané. Rozhodně to nebyla špatná kniha. Nechybělo napětí, dobrodružství ani romantika.  Vžívala jsem se do Azy a chápala jsem ji a zároveň jsem neměla ráda Daisy. Moc ukecaná, hýřivá, hledala chyby v Aze, ačkoli ji měla ráda. Byla mi nesympatická a přišlo mi, že ostatním cpe jenom sebe. Schválně, kdo jste tuto knihu četl, napište mi na tyto postavy Váš názor. Knihu jsem četla teda asi tři měsíce. Možná někdy od ledna. Tato kniha mě přiměla hodně googlit. Ať už šlo o nějaké auto, haterii, jak vypadá čepice, kterou nosil Davis, nebo jaká je lahev Dr. Peppera, protože jsem ho nikdy neměla. Také odborná a mě neznámá slovíčka jako třeba misogynní.
Ohodnotila bych tuto knihu asi 8 body z 10. 

Proč tedy kniha nesla název Jedna želva za druhou?
Někde v druhé kapitole byla o želvách zmínka. Vyskytovaly se v řece, nedaleko které Aza bydlela. Hodně dlouhou dobu jsem pak nenašla v knize o želvě ani slovíčko. Až ke konci knihy, kdy Aza Daisy vysvětlovala, že se cítí jako matrjoška. Hledá sebe samu, ale nenachází. Daisy to připomnělo příběh, který ji vyprávěla mamka. Hovořilo se v něm o želvách a zněl takto:


Co jste za poslední dobu přečetli Vy?
Znáte tuto knihu?
Co na ni říkáte?

Mějte se,
Simix!

středa 18. března 2020

Světu vládne koronavirus 😷

Ahoj, zdravím, v této době a situaci! 😇

Ačkoli je toho plný internet a už je toho moc a ještě přibývá a je to už k vzteku, tak mě napadlo, že není zlé napsat, jak za těchto dob karantén a roušek prožívám tuto situaci já. Jako nějak nechci, aby řešili moji příbuzní a známí to, co tu budu psát. Možná ani nechci, aby to četli, ale sama ani ještě pořádně nevím, co tu zmíním a o čem se rozepíšu. Na druhou stranu bych byla ráda za reakce a názory od Kix (nejvěrnější čtenář, který mě vždy podpoří komentářem) a dalších blogerek a čtenářů, proto to budu psát sem.

Než začnu psát cokoli o koronaviru a co mě na jeho základě potkalo a také nepotkalo, napíši o svých stavech, který mám někdy od srpna a poslední dobou mi to přišlo horší. Možná jsem je měla i jindy, ale teď to bylo pravidelnější... 

Už někdy v září jsem tu psala článek o tom, jak si přijdu zoufalá a úzkostlivá. Vlastně nevím z čeho, nevím, co se dělo tak vážného, abych se tak cítila. (Dalo by se to definovat jako deprese?) V září jsem akorát začala chodit na novou brigádu a byla jsem tam hozená jak rybička do oceánu mezi žraloky, kdy mě ani pořádně nezaučili a nechali mě tam samotnou. A poraď si. (Měla jsem ale oporu v přítelovi a v kamarádkách etc. 💖)
Ale tak to bylo i před roky na jiné brigádě a byla jsem víc v pohodě a po nějaké době jsem byla v té práci i dobrá. 

Spolužačka se mě ptala, jestli ty stavy, které jsem teď mívala, nejsou třeba i ze stresu z posledního ročníku bakalářského studia, kdy se blíží státnice, odevzdání bakalářky a podobné věci. Jestli toho na mě není prostě jenom moc. Odpověděla jsem ji na to, že si to nemyslím, že v létě v srpnu jsem na školu jistě ještě nemyslela, ale možné to je. V srpnu to ale bylo ještě v pohodě, jen to bylo období, kdy jsem na přítelovi začala vidět chyby, nebo spíše zbytečné věci, které mi vadily, ale už v tu dobu jsem začala cítit, že něco není úplně v pořádku se mnou a ne s ním.
Šlo o věci, které by mohl dělat trochu jinak, zdravěji, ale že vlastně nedělá až nic tak zlého, že je to prostě stále moje zlatíčko, co mě má rádo.😆😊
Opravdu nevím, co ty stavy ve mě vyvolávalo či vyvolává, ale najednou přišel před nedávnou dobou okamžik, kdy jsem padala do zoufalství či hysterie. Jako bych ztratila sama sebe. Brečela jsem, byla dezorientovaná a nevěděla, co sama se sebou, co dělat a kam jít a cítila jsem, že potřebuji oporu a popostrčit k té pozitivnější stránce života. Občas to vyvolávaly nějaké drobnosti, někdy jsem nevěděla ani pořádně co. Třeba i když přítel napsal nebo řekl něco, co jsem si přebrala trochu jinak. 

Uvažovala jsem nad psychologem a povídala jsem si o tom se spolužačkou, která nad tím přemýšlela taky. To je ale několik měsíců zpět. Za poslední dva měsíce mi ho někteří blízcí a známí i doporučovali, když jsem jim vyprávěla o svých stavech, s tím, že se mi třeba odlehčí. Sama jsem tu pomoc chtěla vyhledat, ale nevěděla jsem, kam se obrátit. Nedokázala jsem se motivovat už sama pomocí pozitivních knih, kde byla určitá doporučení a kroky. Ani jsem je nedočetla. Chtěla jsem, aby bylo zase lépe a napsala jsem jedné z našich vyučujících na psychologii a svěřila jsem se ji v mailu. Ráda by se mnou konzultovala, ale nepřišlo ji to vhodné kvůli tomu, že je to moje vyučující a bude nejspíš i u státnic. I tak se ji občas svěřím, protože se samá ptá, a ona na základě toho jednu vyučující hodinu mluvila o látce, která se týká psychohygieny, uvolnění, psychických stavů aj. a na začátek hodiny přidala i relaxační cvičení. Když mě jedna spolužačka viděla brečet a povídat si s jinou, že potřebuji asi psychologa, doporučila mi svého kamaráda.
Namlouvala jsem si věci, co nejsou pravda. Třeba to, že mě přítel nemá už rád, a že na mě sere, když mi nějakou dobu neodpovídá, že radši hraje LOLko, že se se mnou už tolik nemazlí apod. Nebyla to vůbec pravda, většinou dělal, co jsem chtěla a měl v tom sám chudák zmatek, protože jsem sama nevěděla, co je pro mě vhodné a nějaké názory jsem měnila. Například, když ráno vstává brzy do práce, že pak nemohu usnout, jak se pak ke mě ještě tulí a vstane až později, protože procitnu a pak se mi těžko opět usíná. Když teda toto omezil, abych mohla spát a začal vstávat hned, zase mi začalo chybět to mazlení předtím, než odešel a myslela jsem si, že už mě nemá tak rád, přišlo mi to chladné, přitom to  tak dělal kvůli mně. Prodiskutovali jsme to. O věcech diskutujeme a hledáme vhodná řešení, což by ve vztahu mělo být, aby ten vztah vydržel. Vrátili jsme se k tomu, že nevstane hned a už mi to nevadí. Mám ráda jeho přítomnost a já pak i s dobrým pocitem, že mě má pořád rád a jsme OK v pohodě zase usnu. 

Jiný den jsem měla jakýsi záchvat. Byl čas oběda, ale já s vedoucí mé bakalářské práce šla řešit bakalářku. Bylo to pro mě docela stresující a zmatené. Také jsem měla hlad. Když jsme konzultaci skončily a vyšla jsem ven, pršelo a sněžilo. Přitom ráno bylo hezky a já ani nevěděla, kam jít na oběd, protože už byla víc jak jedna hodina a později jsme měli mít další předmět. Spolužačky byly pryč. Nikde nikdo, koho bych znala. Nějak jsem začala panikařit a chodit sem a tam. Do školy, ven k MHD a zase zpátky a u toho jsem brečela a zmatkovala. Nevěděla jsem, co sama se sebou a kam jít. Žádnou motivaci jít obědvat jsem neměla. Cítila jsem, že někoho potřebuji, byl to zbytečný stav, ale nedokázala jsem se sama uklidnit ani hlubokým dýcháním. Psala jsem přítelovi, protože jsem doufala, že mě nějak podpoří, pomůže, ačkoli jsem nevěděla jak. To, co mi odepisoval mě moc neuklidnilo. Zmínil jen mé spolužačky, tak jsem v tom stavu sebrala sílu, abych jedné, které jsem schopna říct cokoli, protože se mnou většinou sdílí názor, zavolala. Byla v knihovně a mluvila tiše a klidně a to mě mírně zklidnilo. Ten její hlas, ačkoli jsem stále brečela. Řekla, ať za ní jdu, že mi jde naproti. Objala mě, vyslechla, co se mi stalo. Šla se mnou, abych si koupila něco k obědu. Sešly jsme se s další spolužačkou a šla jsem si udělat radost do papírnictví, což mi poradil klučina, kterého mi doporučila ta jedna spolužačka jako psychologa, či jakéhosi terapeuta. Dělat si radost a kupovat si věci ve své oblíbené barvě. Koupila jsem si zápisník a začala tam denně psát několik pozitivních věcí, ve kterých jsem měla za ten den úspěch nebo co mi udělaly radost. Také jeho doporučení, říkat si to před spaním, ale já si to začala psát. I ty špatné stavy, abych si třeba zpětně uvědomila, co to vyvolalo a vyvarovala jsem se tomu. Když jsem odcházela ze sezení s tímto klukem, byla jsem po zbytek dne nabitá pozitivní energií. Byla jsem u něj 2x, dal mi určitá doporučení jak postupovat k lepšímu stavu, ale zbytek je na mě. Podle toho, co jsem mu říkala jsem prý silná holka, ačkoli si tak někdy nepřijdu. Že nepotřebuji psychologa a už vůbec ne psychiatra, že jsem jen psychicky oslabená a potřebuji se dobít, jinak pak snáz padám do těchto stavů. Něco takového říkal. 

A takovéhle podobné stavy zoufalství jsem poslední dobou měla. Týká se to hlavně přelomu února a března. A když jsem už myslela, že to bude lepší, začal mě stresovat koronavirus.

Články o koronaviru jsem postřehla ještě v době, kdy byl teprve v Číně. Je to pár měsíců zpět. Měla jsem v tu dobu nový mobil a umožňoval mi číst články jednoduchým přetažením doleva. Někteří to asi znáte a máte tak dlouho, ale já měla předtím mobil, který to neumožňoval, nebo o tom alespoň nevím. V tu dobu mě to zasáhlo a rozbrečela mě i videa toho, jak to u nich vypadá. Ačkoli to nebylo u nás. Soucítila jsem s nimi. Očividně jsem dost citlivá. A pak jsem to přestala tolik řešit. Postupně se to rozšiřovalo a začali to řešit všichni ostatní. Stejně jako samotný virus se šířily médii i informace o něm. Brala jsem to nějak normálně. Říkala jsem si, je tu něco nebezpečného, co zasahuje pomalu do mnoha životů a štvalo mě, když si z toho dělal někdo srandu, ale také jsem sdílela názor, že vykupovat obchody, aby jiní pak neměli co koupit, je přehnané. Lidi však měli strach a chtěli být připravení. Šla jsem nějakou tou zlatou střední cestou. Jakýsi názor mezi těmito dvěma názory či postoji. Je jedno, jak to nazveme. Můj přítel a jeho kamarádi v tu dobu, kdy to u nás ještě nebylo, z toho měli srandu. Bylo mi to nepříjemné. Srandu si z toho dělali i jiní, snažili se to nebrat vážně a nehroutit se z toho, jako lidi, kteří patří do druhé skupiny extrému. Přítel mamky mi jednou říkal, že strach se projevuje dvěma způsoby. Někdo brečí a někdo se směje. Ale i když si dělá někdo z něčeho srandu, má obavy, jen si to nechce tolik připouštět. Samozřejmě taky podle toho o co jde. Je to prý jakýsi obranný mechanismus. Na základě motivace a sezení s klučinou (říkejme mu třeba terapeut nebo skoro psycholog), který mi pomáhal s mými psychickými stavy jsem si i já z koronaviru začala dělat trochu srandu. Radil mi se smát, smát se mnoha věcem, být nad věcí a pozitivní. Situace se vyvíjela dál, koronavirus se rozšiřoval a máme už i několik set případů u nás v České republice. Denně je t o skoro 100 případů. Máme uzavřené školy, restaurace a plno dalších míst. Měli bychom nosit roušky, nechodit moc mezi lidi, mýt si ruce a dodržovat další jiná opatření. Najednou se u mě střídaly okamžiky, kdy jsem si z toho dělala trochu srandu a chvílemi chytala paniku, ale také zoufalství z jiných okolností, které s touto situací souvisí.

Zavřely se školy a najednou jsem ztratila smysl svých dnů. Nic mě nebavilo a nic se mi nechtělo. Vlastně i teď. Ani věci, na které jsem dřív chtěla mít víc času, abych se jim mohla věnovat. To, že plno lidí najednou nesmí chodit do práce a do školy vedlo k tomu, že mají víc času sami na sebe. Ačkoli my za měsíc měli mít státnice. Zpomalil se uspěchaný život, lidi začali víc chodit do přírody. Teď se nesmí chodit tolik po ulicích a náměstí a tak se začali lidé setkávat místo toho docela dost v přírodě. Všichni musí mít už roušky. Někteří lidé teď mohou i víc přemýšlet a dělat věci, které doteď odkládali. Mnoho z nich teď pomáhá, šijí roušky a starají se o jiné. Přijdu si trochu sobecky, že já ne, ale myslím, že nějak musím nejdřív najít zase cestu sama k sobě a být v klidu, abych mohla opět pomáhat druhým. Dřív, když na tom nebyla psychicky dobře mamka, jsem ji motivovala a podporovala. Dnes je na tom mnohem lépe a po telefonu teď podporuje a povzbuzuje zase ona mě, také kamarádka a další. Měla bych nějak dělat věci, co prospějí mému já, abych neměla ty stavy, o kterých jsem psala výš. Hlavně v této situaci je vhodné být v klidu. Částečně to dělám, ale poslední dobou jsem spíš měla problém s tím usoudit, kde je pro mě lepší v této situaci být. Chtěla jsem být s přítelem, ale začalo mě děsit, že jeho spolubydlící kašle a on chodí stále do práce a je v kontaktu s některými lidmi. Říkala jsem si, že bude teda lepší být na koleji, ale tam mi bylo nehorázný smutno a nedávala jsem to tam sama. Dřív mi samota vyhovovala, ale teď jak mě nic nebavilo mě samota ubíjela. Přítel asi netušil, jak hrozně mi je, když jsem mu napsala, že mám záchvat, že jsem mu nebyla schopna v jednu chvíli ani odpovídat a zareagoval tak, že se na mě v tu chvíli vykašlal a neodepisoval on mě. Asi si nelámal hlavu tím, že bych si byla schopna ublížit. Možná mě v těchto dobách samoty na chvíli odreagovalo, že jsem poslouchala písničky. Některé jsem si zazpívala a na nějaké si zatancovala, ale to bylo vše. Cítila jsem se opět zoufalá. Padala jsem zase do těch stavů. Je pravdou, že přijela spolubydlící, která se tam nedávno ubytovala, ale dělá na brigádě v nemocnici mezi nemocnými a také jsem si na ni ještě  moc nezvykla. Je moc hodná, ale z jejího vyprávění není také úplně v pořádku. A taky nemám ráda její uřvaný budík, na který se neprobere, protože kvůli medikaci má silný spánek. Ono hodně lidí poodjíždělo domů, jak teď není škola. Cestu domů na Vysočinu jsem riskovat úplně nechtěla, ačkoli bych se tam měla v dohledné době objednat k doktorovi, ale ani nevím, jestli by to bylo možné, na základě toho, co všechno stát vyhlásil. Nerada bych přenesla něco i na své prarodiče, protože přece jenom to starší lidé odnáší hůř. Jsme v tom všichni, všichni jsme zoufalí, ačkoli někteří to berou asi víc v pohodě a já si přijdu, že se chovám teď docela sobecky. Na Vysočině jsme byli akorát na skok minulý týden s přítelem, abych si tam vyzvedla na poště dopis a vyřešila něco s babičkou ohledně toho dopisu. Taky navštívit mamku. 

Začala jsem si fakt důkladně mýt ruce. 😂✋
Vzhledem k situaci jsem si koupila před víc jak týdnem vitamín C a třezalku na uklidnění, kterou mi doporučila mamka. Jako malá jsem ji brala, ale trochu v jiné podobě. Od babičky jsem dostala na imunitu i hlívu ústřičnou a na uklidnění hořčík. Cítím se zatím zdravě, takže asi dobrý. 😁 

Byla jsem zoufalá, přítel byl zoufalý. Ne jen z koronaviru, ale i z toho, že nevím, kde chci být. Že tvrdím, že u něj být nechci, ale samota mi aktuálně vadí. Tak se ten můj pobyt nějak tak mění. Jeden nebo dva dny jsem na koleji, pak u přítele, jinak karanténu dodržuji. Byli jsme se akorát tento týden projít. Jednou jsem byla i sama. Moc mě toho teď nebaví. Jsem z toho stále trochu zoufalá. Doufám, že se nějak brzy vzchopím a už to tak vydrží, že se celá situace srovná. Strašně mě stresuje jak přítel sleduje pořád videa o koronaviru a něco o tom čte. Informovanost je dobrá, ale co je moc, to je příliš. 😅 Na druhou stranu mi ta situace přijde dobrodružná. Roušky a tak. Jako mladší/menší jsem chtěla dobrodružný život. Ta situace má svá pro i proti. 

Lidi jsou podle mě docela v pohodě, ačkoli to v jistých chvílích vypadá, že panikaří, ale když se podívám ven na ulici, jsou tam. Děti jezdí na koloběžkách, skatech, maminky jezdí s kočárky, i důchodce vidím a lidi, co venčí psy, lidi na kole. A ne každý má roušku. 
Babička ušila roušky a nějaké mi poslala poštou, tak jen čekám, až přijdou a půjdu si je vyzvednout. Dala jsem ji adresu na kolej, protože jsem myslela, že budu tam, ale aktuálně píši tento článek od přítele. Už se na ní ale docela těším. Jakože na tu roušku. Dřív by si člověk přišel šíleně s rouškou, teď si přijde šíleně bez ní. 

Odstartoval koronavirus a s ním krásné a slunečné počasí. 😄 

Naše vyučující nám od nového týdne začaly posílat úkoly. Na jednu stranu to není špatné, studovat takhle z 'domova'. Termíny odevzdávání bakalářek a státnic se budou asi posouvat. 

A jak to prožíváte Vy? Jste zdraví? Jak je na tom Vaše okolí a co celé dny děláte? 

Držte se!

neděle 16. února 2020

Sezení versus pohyb

Máme kontrolu nad tím, jak dlouho sedíme? Nad tím, jak žijeme? 

V životě narážím na situace, s kterých mi je někdy vážně úzko. Třeba, co se způsobů života a býti týče. Víme, co je správné? Žijeme šťastně? Tak abychom byli zdraví a spokojení? Nebo si to pouze myslíme? Nebo se o to snažíme a nejde nám to? A možná v tom jsme někteří docela zběhlí a opravdu víme, co a jak. Hodně důležitý základ je to, jak myslíme. To, co máme v hlavě. Co jsme schopni si vsugerovat, jak se vyrovnáváme se situacemi a jak je přijímáme. Díky tomu, dokážeme zapracovat i na tom způsobu žití. Také vnímat to, zda jsme šťastní, nebo ne.
Někdy jsme spokojeni, někdy se topíme... Někdo víc to první, někdo víc to druhé. A nebo se to střídá.

Byly tu články, ve kterých jsem řešila vztahy, což mohu zahrnout také do této kategorie. Do kategorie způsobů našich životů a naši existence. Dokonce našeho myšlení. Zvyků, nebo možná spíš zlozvyků? A mnoho dalšího.
Co se týče vztahů, psala jsem tu o tom, jak jsou vratké a jak záleží na komunikaci. Důležitá je efektivní komunikace, která obsahuje zpětnou vazbu, podání informací, domluvu, návrhy, kompromisy, upřímné komplimenty a další věci. Naopak se vyhnout nálepkování, ponižování, porovnávání, nadávání, trestům, zákazům atd. Což je velice těžké, když máte zrovna vztek. Umění je s tím pracovat.

Posledních pár týdnů mám pěknou menší prácičku, která mě baví a dozvím se díky ní plno zajímavých informací, co se sportu a pohybu týče. Dostala jsem se k němu přes bratránka, který se věnuje natáčení a editování různých videí. Od maturitních plesu, přes svatby po různé rozhovory. Ví, že od mala hodně píšu, a že píšu celkem dobře, a proto mi nabídl přepisovat rozhovory z audiovizuální podoby, do formy psané. Za nějakou tu korunku. Sumička by to měla být pěkná, tak uvidíme. Jako, snad to píšu srozumitelně, ale zkrátka natočené rozhovory sleduji a přepisuji je do Wordu. Oni si to pak upraví, dají do PDF a vydají z toho knihu.

Přepsat jeden rozhovor mi zabere dlouho. Upřímně několik hodin. Jakože klidně i šest a to většinou ty rozhovory jsou na půl hodiny max. na hodinu. Jakože v podobě toho videa. Kromě toho stíhám i další a jiné věci. Nějaké protažení, čas s přítelem, něco do školy a další věci, ale doba, kterou prosedím během toho psaní, ačkoli si třeba udělám jednu nebo dvě přestávky, nebo rozhovor rozdělím na dva dny, je opravdu dlouhá a cítím v páteří takový pocit na křupnutí. Ne, nebolí mě záda, ale cítím, že mi moje tělo chce něco říct. Že bych to měla trochu změnit. Možná, dokud je čas.

Přepisuji rozhovory o pohybu, koncentraci, pohodě... všechno co mě nějak inspiruje... Paradox je, že shrbená sedím několik hodin u notebooku. Nelíbí se mi sedavý způsob života u nějakých lidi, u jiných si to uvědomuji až teď... I u sebe. Uvědomuji si, kolik toho lidé za celý den, za celý život, prosedí. Ve škole, v práci, v autě, vlaku, autobusu, při jídle, u televize, počítače, čtení aj. Mnoho činností se dělá v sedě. Chce to vyvážení. Pestrost. Ne mít jenom aktivity jako sedět u počítače, před televizí, v autě apod. Ano, pohyb, ale myslím, že nějaký extrémní nárazový pohyb není také nejlepší. Vrcholoví sportovci, běh fotbal, posilování a jiný sport bez nějakého dalšího rozcvičení a protažení. Myslím, i na základě toho, co čtu a slyším, že vhodné jsou přirozené cviky, které jsou součástí našich přirozených pohybů. I nějaká ta jóga, strečink, plavání a chůze. Nijak nás to nezatěžuje, je to zdravá podoba pohybu. Na základě toho jsem opět přemýšlela i nad spánkem, jeho délkou a kvalitou... Nad tím, že jeho kvalita i délka je ovlivněna technologiemi, třeba zářením z notebooků a mobilů. Nelíbí se mi ani stravování před televizí, ke všemu nějakých mastných, smažených a kořeněných jídel. Ačkoli jsem četla, že kořeněná jídla nejsou tak nezdravá, jak jsem si původně myslela. Chtěla bych žít zdravým způsobem života, ale přitom sleduji, že mi to v nějakých chvílích nejde, kvůli různým okolnostem. Kvůli některým blízkým, kvůli času, se kterým jsem dřív dovedla pracovat lépe, než poslední dobou aj. Chci na tom opět a znovu zapracovat a použít nové zkušenosti a znalosti které teď mám. Myslím, že to na jednu stranu ovlivní i můj vztah s některými lidmi, se kterými trávím čas a kteří mají zase nějaký svůj způsob života, který třeba nechtějí měnit. Věřím ale, že to povede k tomu, abych se cítila lépe, spokojenější, s pocitem, že žiji lépe a zdravěji. Vím, že pak bude i víc úsměv na mé tváří. 😊 A pokud budu v pohodě i já budu v pohodě vystupovat a připadat tak i ostatním. Budu příjemnější, klidnější a pozitivnější... I na své okolí. A to se vyplatí ne?

Přečetla jsem si velké množství článků o dlouhém sezení a byla jsem v šoku. Dozvěděla jsem se věci, které si člověk nemusí uvědomovat. Nechtěla jsem něco hrotit a věřit prvním pár článkům, co si přečtu a tak jsem si jich přečetla asi deset.
Mnohé informace měly všechny články podobné.

Dlouhodobé sezení vede k různým onemocněním, hlavně civilizačním chorobám. Údajně zkracuje život. Lidské tělo je přizpůsobeno na pravidelnou aktivitu, ačkoli odpočinek a relaxace je samozřejmostí. Opět je vyváženost na místě. Ale jakmile člověk sedí už skoro hodinu, doporučuje se protáhnout, nebo projít. Ve článcích, které jsem četla se i vyskytovalo, že některé činnosti, které děláme vsedě, můžeme provozovat i ve stoje. Notebook si dát na vyvýšený stůl, telefonovat a u toho chodit, nejezdit výtahem, ale chodit po schodech, pěšky aj. Ani dlouhodobé stání není vhodné, třeba na klouby. Když už sedíme, máme dbát na správné držení těla, což mě příliš nejde, protože, jak na to nejsem zvyklá, je mi to nepříjemné a pro mé tělo docela nepřirozené. Dá se to ale naučit, pravidelným zkoušením a myšlením na to. V mozku se mi vytvoří nová dráha mezi neurony a svůj zlozvyk mohu předělat. Stejně tak s jinými věcmi, které se učíte nebo přeučujete, ale říká se, že něco se přeučit je náročnější, než se to rovnou naučit správně. Opět jde o ty dráhy v mozku.
Články obsahovaly i to, že ačkoli pravidelně cvičíme, naseděné hodiny nevyrovnáme.
Jejich rada zní, snažit se sedět co nejméně a aktivity, které jdou dělat v jiné poloze, je tak dělat. Hodně střídat sezení se stáním a chůzi a jinými způsoby pohybu. Stejně jako při psychické hygieně - střídání činností.

Já mám hodně zájmu, jak hudební, literární, tak pohybové + určité povinnosti, takže stačí zorganizovat ten čas a nějak to půjde.


A jak to máte Vy?
Simix

neděle 12. ledna 2020

Sněhová lavina se valí na jeden kulatý balvan. / Tipy, jak by se mohlo lépe žít 🙋🏽‍♀️

Zdravím Vás moji milí čtenáři/návštěvníci,

po dobu Vánoc a vánočních svátků, ani po nich, jsem na blog, jak jste si možná všimli, nic nenapsala. Nenašla jsem dostatek volného času na to, abych se tu ukázala s novým článkem. Od kamarádky jsem dostala k Vánocům deníček a začala jsem do něj psát, co se během Vánoc dělo. Už vím, co je problémem mých načatých a nedopsaných deníčků. Příliš se rozepisuji a je mnoho dalších věcí, které je potřeba udělat, několik dalších lidí, kterým se věnovat a trávit s nimi čas (aktuálně je to především můj přítel, kterému věnuji nejvíce svého času. Ne že bych si stěžovala, protože čas s ním trávím velice ráda, ale jsou jisté další věci). Zkrátka čas plyne, pořád se něco děje a já nemohu sedět celý den jen u deníčku, abych shrnula, co se dělo předtím... A tak zůstanou ležet, nedopsány. Když jsem byla malá a měla méně povinností a více času sama na sebe, jsem dopsala deníky celé. Možná jsem trochu pomalejší a na všechno potřebuji dostatek času (každopádně není dobré, když mě někdo upozorňuje na to, že jsem pomalá a takto mě nálepkuje), proto taky s mnoho věcmi začínám dřív, abych je nedělala na poslední chvíli. Chci dělat věci v klidu, ne ve stresu. Navíc o Panně jako znamení se říká, že chce mít všechno doko, 👌 když už něco dělá. A já to tak většinou mám.


Stejně jako můj deník, tak zůstal nedotknut můj blog. Vánoční čas jsem trávila s blízkými, hodně volného času trávím s přítelem, věnuji se škole, jako třeba bakalářka, seminárky, zkoušky, myslím na to, co je potřeba vyřídit i do budoucna a občas nevím, kde moje hlava stojí. Jako samozřejmě je furt neoddělitelnou součástí mého těla, ale visí na ni několik povinností, na které myslí, že je potřeba udělat. Asi to znáte, že hlava mnohých z Vás je jako balvan, na který se valí sněhová lavina a Vy ji musíte ustát. Kolikrát si však jen nedokážeme udělat čas na nějaké věci a říkáme si, že musíme to a tamto. Jen si to vnucujeme a je to třeba i jen pocit. Já to tak mívám, ale dočetla jsem knihu Úzkost a obavy a jde to prostě udělat i jinak, pozastavit se a zamyslet se, že není nad věcí být trochu víc v klidu. Umět si uspořádat čas, relaxovat. Mnohokrát jsem upadala do úzkostí, byla ve stresu, měla z něčeho obavy... však jste už nějaké takové mé články četli. Lhala bych, kdybych napsala, že tomu tak už dávno není, ale zkoušela jsem žít zase klidněji, jako kdysi, když jsem měla více času sama na sebe. Nešlo mi to. Zoufalství tu bylo zase, ačkoli ne třeba kvůli tomu, že nestíhám to, co chci. Smazala jsem si instagram... Já, takový instagramový člověk, ale upřímně mi to nechybí.
Ale vím, že to půjde. Že si prostě najdu čas a naučím se být i v klidu. Není toho zase tolik, ale když to všechno spojím... i věci, které bych chtěla dělat z vlastního zájmu ve svém volném času, tak na to nenacházím dostatek času. Cvičit, číst si, sledovat seriály a filmy, psát na blog a do deníku, procházky, lépe se stravovat a k tomu samozřejmě další věci jako je studium, práce/brigády aj. Prostě dělat věci, aby můj život byl harmonický, pozitivní, vyvážený... abych všechno zvládala a stíhala, nebo alespoň v míře, s kterou splním prioritní věci. Abych byla v klidu, protože když jste v klidu, i věci okolo zvládáte víc v klidu. A aby jste byli v klidu, musíte si najít v životě to krásné, co Vás baví a co máte rádi.
Když se však zamyslím, uvědomuji si, že toho stíhám dost. Pořád si vnucuji, jak nic nestíhám, ale možná si neuvědomuji, že toho stíhám už tak dost, jen ne tolik ty věci, které jsou důležité pro správnou psychickou hygienu... abych neměla pocit, že dělám, jenom to, co musím. Jak moje spolubydlící nedávno řekla. Prý mě obdivuje, že toho stíhám tolik. Brigády, školu, přítele. Já zase obdivuji jí, že na to, kolik toho taky má, stíhá přes den i spát a sledovat seriály. Pravdou je, že ona třeba školu trochu víc odbývá. Stejně mi přijde, že jsem toho dřív stíhaka víc. Stejně tak trochu závidím a zároveň mi je líto mého přítele. Musí brzy vstávat do práce, je unavený, prospí se pak atd., ale zbytek dne nemá pořádně co dělat a stráví to třeba u počítače. Nemá potřebu číst knihu, nemusí psát bakalářku, seminárky a učit se na zkoušky aj. To mu trochu závidím, ale zároveň mi ho je líto.

Moje bakalářka je v průběhu tvoření, nevím jak začít s praktickou částí, ale vedoucí práce mi začala teprve kontrolovat pomalým tempem teoretickou část, kterou jsem ji poslala o Vánocích. Zkoušky ze zimního semestru mám už skoro u konce, zbývají mi dvě a jsou hned po sobě. Jedna 21. a druhá 22. ledna. Upřímně jim moc nebylo a šlo především o zápočty, kdy jsem musela poslat asi tři seminární práce a nebo vyprávět o diagnostice dítěte. Pozitivní je, že na ty zbylé zkoušky cca deset dní ještě mám. Že to opravdu můžu přiložit i jinými činnostmi. Zkrátka začínám včas a půjde to v klidu, pokud nebudu prokrastinovat. Což já moc, naštěstí, nedělám. 😊

Taky jsem po Silvestru myslela na budoucnost a brečela nad tím, zda jít studovat dál nebo hledat práci. Jsem si však jistá tím, že studovat dál už nechci a že bych šla radši pracovat, ačkoli mě studium baví. Ale zase to pro mě bude velká změna, velký skok, něco nového a bude to těžké se "zabydlet" na novém místě. Jen na základě slov několika starších lidí, ne jen rodinných příslušníků, jsem se zamýšlela nad dalším studiem. Bylo mi prostě do pláče. Když mladý člověk přemýšlí, jak a co udělat pro svou budoucnost, aby časem třeba něčeho nelitoval a zároveň se do ničeho nenutil a nedělal pak něco, co ho nebaví. Dva týdny po Silvestru se mi naskytla možnost zavolat na místo, kde hledají nové zaměstnance a nevypadá to nějak zle. Ještě si to musím pojistit na jiných místech, abych pak nějaké místo našla. No a státnice. Další věc v mé blízké budoucnosti, ale zatím z toho nemám moc stres. Věřím, že to zvládnu. Je toho zkrátka dost, ale celkově si myslím, že si nějakými věcmi dělám až moc hlavu a že slova nějakých lidí mě zbytečně moc ničí a trápí a je mi pak do pláče. Jako ano, je toho na mě na jednu stranu dost a občas cítím, že se zhroutím, ale zároveň moc dobře vím, že jde jen o mou jakousi citlivost a jde s tím něco dělat. Že není zatím tak zle, abych se opravdu zhroutila.


Proto bych tu ráda napsala pár vět, o kterých jsem si uvědomila, že jsou důležité... na základě zkušeností, seminářů, odborné četby, pocitů a slov spokojených lidí... protože i já chci být spokojená. Věci na kterých i já budu muset opět trochu zapracovat, aby to šlo.

1. 🤷‍♀️ V životě každého člověka jsou určité povinnosti a činnosti, které musí udělat proto, aby se uživil, aby měl kde být. Jde o společenskou normu a očekávání, co by člověk měl plnit. Ať už jde o vzdělání, práci, návštěvy lékařů, dokumentování, papírování, financování, hospodaření, postarat se o rodinu (vaření, uklízení, praní, žehlení, ...) Člověk z toho všeho může mít těžkou hlavu, ale důležité je si umět čas rozložit a proložit ho i relaxováním a děláním toho, co nás baví a co máme rádi. Jde o tzv. psychickou hygienu, o které jsem se už nahoře zmiňovala. Jinak řečeno i psychohygiena nebo duševní hygiena. Střídat odpočinkové, relaxační a zájmové činnosti, s pohybem, prací a povinnostmi. Proto je důležité si i stanovit priority. Co je pro nás aktuálně nejdůležitější. Co musím zvládnout dnes a co mohu odložit na jindy. Neodkládat však problémy ze strachu, že je nedokážeme vyřešit. Pak se mohou nakupit. Člověk si může napsat i seznam činností pokud toho má moc a nechce v tom mít chaos a naopak chce mít přehled o tom co musí či chce udělat. Bude pak lépe stíhat. A na základě tohoto bodu se pak orientují i následující body.

2. Relaxace. 🧘‍♀️ Schopnost umět odpočívat, na nic nemyslet, nic nedělat, uvolnit se. Svaly bývají v napětí, pak nás může něco bolet. Psychika a tělo jsou navíc provázané a hodně spolu souvisí. Když budeme v klidu, dokážeme snáze řešit i různé situace. Je vhodné v průběhu dne meditovat, což některým lidem přijde zbytečné, humorné a hloupé a nebo mohou tvrdit, že na tohle nemají čas. I já to tak mám. Zavřít oči, dýchat, na nic nemyslet. Setrvat tak po dobu několika minut. I desítek minut. Člověk se pak může cítit uvolnenější jak po psychické tak tělesné stránce. Relaxace je něco jiného než odpočinek, nebo spánek. Něco jiného než činnosti, co nás baví, ale i u toho si můžeme odpočinout a odreagovat se.

3. Pohyb 🏃‍♀️ je důležitý pro naše zdraví i celkovou spokojenost. Spokojenost s dobrou postavou a zároveň se vylučují hormony, které nám navozují pocit spokojenosti, štěstí a radosti. Každý si může najít svůj sport nebo způsob pohybu, co by ho mohl bavit. Obyčejná chůze, aerobik, jóga, pilates, posilování, spojení se strečingem, plavání, jízda na kole i obyčejné kroužení částmi těla...

4. Důležité je dodržovat pitný režim 🥤, na čemž budu muset také zase zapracovat. Zamezíte tak dehydrataci, únavě, bolesti hlavy, zánětům močáku či ledvin. Vaše tělo vodu potřebuje stejně jako rostliny.

5. Jídlo. 🍒 Všichni asi víme, že je potřeba jist pestře a vyváženě, ale ne každý to dodržujeme. Také pravidelně po menších porcích. Nepřejídat se, ale nehladovět. O správné stravě vím jen to základní, ale nějaký výživový poradce by mi klidně i vyhuboval. 😅 Potrava by měla obsahovat bílkoviny, vlákninu,... Ovoce, zelenina, maso, luštěniny, vajíčka, prý by se mělo omezit bílé pečivo. 🥖 Jednou jsem četla knihu, kde bylo napsáno, že i to, co jíme, má vliv na naší psychiku a myšlení, dokonce i chování.

6. Myslet pozitivně. 🧠 Někdy si lidé dělají zbytečně obavy, zveličují to, co se děje nebo stalo. I já to tak občas mám. A někdy přitom není tak zle. Prvně bychom se asi měli zamyslet, co máme... že v naší blízkosti jsou pravděpodobně lidi, kterým na nás záleží a nám na nich. Že někoho máme. Že máme kde být, máme co jíst a pít. Třeba i to, že jsme zdraví... No a pokud nejsme, stresem a negativním myšlením si můžeme přihoršit. Ačkoli to já moc dobře vím, kolikrát padnu do zoufalství, brečím a napadají mě depresivní myšlenky. Někdy je těžké s tím pracovat, ale chce to pevnou vůli a věřit. Že vlastně není tak zle, a nebo, že bude lépe. 😊❤️  Kolikrát jsi jen namlouváme, co není pravda. Horší je, když se opravdu stane, co nás může ranit.. Rozchod, úmrtí, ztráta... I to se však dá zvládnout... Depresivními myšlenkami si akorát můžeme přihoršit. Zhoršit vztahy... Je to těžké, ale třeba se nám snaží někdo pomoci a ten taky nemůže věky trpět naše výlevy. Je dobré tu být pro sebe navzájem. Podpořit se v těžkých chvílích, ale nevěšt hlavu. Ale že to píšu zrovna já, poslední dobou často upadající do zoufalství. Ale také na tom zapracuji. Kolikrát jsem dovedla už řešit situace v klidu a bez stresu... Proč bych to nezvládla znova?

7. A v poslední řadě chci psát o komunikaci, která je velice důležitá. Komunikace je základem vztahů a to veškerých. 👫Doporučuji knihu Respektovat a být respektován, která je celá o efektivní komunikaci. Žádné nadávky, tresty, urážky, ironizování, ponižování, nekritizovat, nedávat nálepky (jsi pomalá, jsi líný, jsi schopná se ztratit), žádné příkazy a zákazy, ale podávání informací, domluva, dávat možnost volby, zpětnou vazbu, aby člověk věděl, v čem je problém, co Vám vadí, co si přejete, pochválit co se Vám líbí, že druhý dělá, naslouchat, nepřerušovat, ačkoli to mi jde někdy těžko, a když Vám někdo něco říká, zareagovat mu, aby neměl pocit, že to říká jen tak a Vás to nezajímá. Někdy stačí málo a druhý se může urazit. Vždy se může objevit nějaká chybka v komunikaci, která pak vede k hádce. Každá situace může, ale nemusí vést k hádce. Věci se dají řešit v klidu. Objasnit si věci. Empatie.
Být i asertivní, nebát se říct ne na něco, co se nám nelíbí. Když nás někdo naštve je těžké řešit věci v klidu, ale je dobré se třeba nadechnout, vydechnout, nebo na chvíli odejít. Většinou ale lidi chtějí prosadit svůj názor a myšlenku. Stejně tak já, protože si pak přijdu, že mi druzí křivdí, když mi nevěří, že něco bylo fakt tak, jak říkám. Zkrátka pokud chcete mít dobré vztahy a nemáte, zamyslete se nad svými komunikačními zvyky. 👄🗣️

8. A ještě nakonec.. spánek.. Dostatečně spát. 😴 Chodit včas a neponocovat. Hlavně, když ráno brzy vstávate. Četla jsem však, že při relaxaci si odpočinete víc než při spánku, kdy můžete mít svaly stále v napětí. Svaly tedy čerpají energii, kterou potřebujete, ale při relaxaci se postupně uvolňujete. Pro kvalitní spánek je dobré i před spaním nekoukat do přístrojů jako je například mobil, počítač... Jejich modré záření u Vás zamezuje tvorbě melatoninu, který vyvolává únavu. ☺️
Nedostatečný a nekvalitní spánek může ovlivnit zdraví. Kvalita spánku záleží i na tom, co jste přes den dělali, co jste jedli a pili. Na dobré spaní a uklidnění pomáhá třeba meduňkový čaj. 🍵 Před spaním by se neměla jíst sladká a tučná jídla.

To všechno by mohlo vést k lepšímu životu ne? Co myslíte? Jak to děláte Vy?

Loučí se s Vámi Vaše Simix ❣️

čtvrtek 21. listopadu 2019

Jak ušetřit peníze na Vánoční dárky? Plno rad a typů.

"Radši poslouchá a pozoruje. Rozum má a rozvažuje. Když tu a tam zahoupá se list ve větru, nenechá se zmást. Nenechá si svou chytrost krást."


Dny jsou kratší, je dřív tma a ochladilo se. Zima už špičkou svého nosu hladí tabulky našich oken, šimrá větve stromů, u kterých to zdaleka nekončí.  A navíc? Navíc se blíží Vánoce. Čas, kdy většina lidí chce splnit tradici a povinnost obdarovat své blízké nějakým dárkem. Samozřejmě i proto, že je má rád, ale Vánoce nejsou jen o dárcích. Pokud nejste dostatečně šikovní a kreativní a dárky nevyrobíte sami vlastníma rukama - nějaká keramika (hrnečky, mističky, ozdoby), obrazy, ozdoby z jiného materiálu, uplést šálu, čepici ... dárky budete muset koupit, zaplatit. Na Vánoce je finanční výdej větší, než v jiných obdobích. Kromě dárků se kupuje  jídlo,  nějaká dekorace, peče se, všude svítí světýlka, k tomu je potřeba nějaká ta elektřina... no prostě chápeme. V tomto článku chci napsat návrhy na levné dárky a také na to, jak na nějaké ty dárky třeba ušetřit. Vymýšlím to víceméně za pochodu, tak to berte i s rezervou. 😊

Buďte mazaní a chytří, jako liška. Neunáhlete se, rozmýšlejte...

středa 13. listopadu 2019

Všechno nejlepší k narozeninám, lásko! 💕

Můj milý Vítku,

rozhodla jsem se Ti k narozeninám věnovat jeden celý článek na svém blogu! Protože vím, že moje články čteš.
Pochopitelně to není jediná věc k Tvým narozeninám ode mne, ale ráda bych Ti dala to, co si zasloužíš. Takže co nejvíc... i s nějakým překvapením... abych Ti oplatila to, co pro mě děláš. Ty jsi mi k narozeninám dal krásné dárky, okamžiky a překvapení. Vlastně mi plníš hromadu snů a přání od doby, co se známe. Začalo to výletem k zámku Hluboká nad Vltavou a pokračovalo to dalšími výlety a ne jen výlety. Mohlo by se zdát, že to beru jako samozřejmost, ale není tomu tak a jsem Ti moc vděčná. Ačkoli mám přání docela velká a nějaká i drahá, jsem jinak skromná holka a Ty to víš.
Díky Tobě jsem si mohla "odškrtnout" dost svých cílů a přání z wishlistu jako splněné. Prosím, buď takový i nadále. 💝 Hodně jsi už za mě utratil a uvědomuji si to. Naštěstí nepatřím mezi holky, co žijí nákupy a chtějí neustále nové boty, kabelky a oblečení. A taky jsem schopna si vydělávat a přivydělávat a jsem ochotna i nějaký ten peníz utratit za Tebe. Jsem ráda za to, jak jsme ochotni si pomoci a doufám, že tomu tak bude i dále. Na vztazích je krásné, když jsou v určité harmonii a to náš vztah zatím je. Častokrát jsem mívala, a ještě asi někdy budu mít, obavy, že náš vztah nevydrží, protože hodně lidí se hádá, rozchází a podvádí se. Prostě život není dokonalý. My se zatím držíme dobře, ačkoli spolu nejsme zase tak dlouho (nebo spíš jak se to vezme - přes rok no) a umíme s naším vztahem pracovat a pěstovat ho tak, že zatím jenom kvete. Občas mívám nálady pod psa a říkám si, že by bylo lepší, kdybychom spolu nebyli, ale pak si vždy uvědomím, že to není pravda, protože s Tebou jde všechno lépe. Jsi trpělivý a hodný a vždy se snažíš najít nějakou cestu, aby vyhovovala nám oběma.
Nějaké hloupé řeči, co kdysi řekla Míša, abys byl na mě časem i trochu zlý, abych se nenudila a nezdrhla Ti za jiným, jsou blbost! Navíc já taková nejsem.To jaký na mě jsi mě ujišťuje naopak v tom, že spolu můžeme hodně zvládnout a překonat. Bylo by fajn, kdybychom se uměli tak krásně domluvit na věcech a dělat kompromisy, jako doteď. Člověk by řekl: "Zamilovanost... ta přejde." I já si to neustále říkala a říkám, ale přijde mi, že náš vztah je založen i na něčem jiném. Nejsme jen jako přítel a přítelkyně, ale i jako kamarádi a docela i jako rodina. Jsi člověk, s kterým trávím poslední rok nejvíce času, ačkoli jsme se přes letní prázdniny tolik neviděli a okamžiky bez sebe byly jen čekání na to, kdy budeme zase spolu. Sdílíme spolu skoro všechno. Nestydíme se, neskrýváme před sebou téměř nic. Jsme jako jedno tělo, jedna duše. A je s Tebou sranda. Hodně se spolu nasmějeme. Děláme spolu kraviny, ale řešíme i vážnější věci. (Skoro už jak rodina, tys mi vypral, .. a ne jen to... já Ti vyžehlila, uvařila, ...) Doufám, že se budeme moci o sebe takhle opírat i další a další dny. Dny, které přejdou v týdny v měsíce a měsíce v další roky. Že budeme procházet životem takto i nadále spolu.

Ne každý kluk by pro svou holku dělal tolik, jako děláš Ty pro mě. Jako ano, vím, že jich je víc takových, ale jsou i tací, kteří se svým přítelkyním nevěnují, nebo ne tak pěkně. A je tuze krásné, když se kluk své milované věnuje. Když se věnují sobě navzájem. Věnuj se mi prosím dál, je to krásné...

Ty se zajímáš o to, jak mi je, co cítím ... a ačkoli kolikrát neřeknu, co mě tíží, protože to nedokáži vysvětlit, máš trpělivost a chceš mi pomoci. Jsem ráda, že Tě mám a i já tu jsem pro Tebe.
Náš vztah je pro nás oba nejdelší a nejsilnější, co jsme zatím měli. Dokážeme spolu o mnohém komunikovat a komunikace je ve vztazích důležitá věc. Bylo by super, kdyby to tak pokračovalo.

Nechci Tě přechválit, aby Ti to nestouplo do hlavy a nezačal ses chovat jinak, protože takto mi to vyhovuje, ale chci, abys věděl... a Ty to víš ... že mi na Tobě záleží a jsem ráda, že Tě mám!

Dnes je 14. listopadu (ačkoli jsem článek napsala o měsíc dřív, ale něco jsem doplnila 13. listopadu večer) a můj nejmilovanější kluk má narozeniny! Miluji Tě! 💖

Přeji Ti hodně štěstí, zdraví, lásky se mnou, pohody, radosti, peněz, zážitků ... prostě všechno super a jen to nejlepší. Hodně další trpělivosti se mnou. Ať si užiješ svůj narozeninový den, ale i všechny další... se mnou. Ať jsi prostě se mnou šťastný!Ať jsme spolu šťastný i nadále, jako teď.

Tvoje Simča!

čtvrtek 24. října 2019

Trávení našeho času je o prioritách


Děláme to, co považujeme za důležité, nebo co nás baví. Ať už jde o povinnosti, naše blízké, nebo koníčky. Já si velice dobře uvědomuji, že jsem zmiňovala, že napíšu články o tom, jak jsem se měla v Chorvatsku a jak probíhaly mé narozeniny, ale vůbec jsem se k tomu nedostala právě kvůli těmto věcem. Měla jsem jiné priority.

Upřímně to beru za jakousi povinnost to sem napsat. Ne kvůli čtenářům, protože těm je to jedno, ale kvůli sobě, ačkoli vím, že to není tak nutné, ale přeci jen jsem tu zmiňovala, že o tom napíši, tak to nějak sfouknu do tohoto článku, abych neměla pocit, že tu mám ještě něco otevřeného a nedodělaného.

Začnu tedy Chorvatskem a na to naváži hned svými narozeninami.
Chorvatsko bylo moji druhou dovolenou u moře za toto léto. Byly to moje dovolené po několika letech. Na tuto v Chorvatsku jsem se dostala přes naši katedru tělesné výchovy na naši fakultě. Každý rok pořádají Wellness kurzy a já si dala za cíl se tohoto kurzu účastnit. Jelo se v září. Báli jsme se s kamarádkami, že nám tam bude pršet. Pršelo akorát první den, jinak bylo počasí parádní.
Naše dny tam se skládali z dopoledního cvičení, válení u moře a plavání, focení, vaření či návštěvy restaurace, procházky, ochutnávky zmrzlin a nakupování, zase moře, opět cvičení a večer nějaké hry nebo návštěva klubu.
Mezi cviční byl zahrnut nějaký ten aerobik, zumba, joga, pilates, volejbal,... Jeden den jsme byli i na výletě v Poreči. A poslední večer jsme slavily i moje a kamarádky narozeniny. Jiné kamarádky nám připravili překvapení. Prvně jsme byly v restauraci na večeři, pak jedna z kamarádek odešla s tím, že si v restauraci něco zapomněla, což je u ní typické, a přitom šla připravovat na apartmán překvapení. Druhá kamarádka nás měla trochu pozdržet a pomalu jsme šly k apartmánům. Ta cesta, už i jen proto, že jsme byly připité, nebyla opravdu moc rychlá a hlavně to byla sranda. Já však potřebovala na záchod a na apartmán jsem spěchala, ale kamarádka se nás snažila zdržet a šli jsme na záchod u jedné restaurace u moře. Když jsem doslova vtrhla pak do apartmánů, jedna kamarádka hrála na kytaru, druhá, co se od nás odpojila, s ní zpívala a na stole byly dobroty a dárky. Byla jsem nadšená, protože jsem si něco takového přála a doposud nikdy nezažila. Jako pomáhala jsem kdysi takovou podobnou oslavu chystat pro někoho jiného.
Chorvatsko byl jeden velký zážitek. Bylo více lidí, takže to bylo akčnější a živější, než Itálie, ale nedá se říct, co bylo lepší.

Když jsme se z Chorvatska vrátili (jelo se autobusem), vyzvedl mě přítel. U něj na bytě na mě čekalo překvapení. V pokoji zapálené svíčky, různě po posteli okvětní lístky z růže, můj plyšák, co jsem od něj dostala k Vánocům měl u packy růži a u něj byly vyskládaný další dárky. Koláč ve tvaru srdíčka, kde bylo napsaná Všechno nejlepší ..., dárkový kupon ke kadeřnici, balónky s čísly 22, které jsem si mohla vyškrtnou z wishlistu zde na blogu aneb splněno. Něco takového jsem si představovala a udělalo mi to radost. Následující den, den mých narozenin, mě přítel vzal na oběd do Hadogu - hamburgrárny, o které jsme si psali na začátku našeho vztahu, že jsem tam nikdy nebyla. Takže skoro po roce, od první zmínky, jsem se tam s ním podívala. A pak mě vzal ještě do Original Africa na kafíčko.

Když jsem po delší době přijela domů, skoro nikdo tam nebyl, což mi byl líto, protože jsem tam přijela po měsíci. Na stole na mě čekaly dárky a chvilku po mém příjezdu mi přišla popřát teta s bratránky, což mě taky potěšilo, protože jsem s tím nepočítala. Hlavně se mi líbilo, jak mi kromě drobných dárků přinesly koláček se zapálenou svíčkou.

Nějaký ten den po ubytování na koleji jsem od spolužačky mých spolubydlících, co tam byla na návštěvě, našla v mém šuplíku dárky. Po otevření jsem si myslela, že mi někdo omylem strčil do šuplíku něco svého a pak jsem si všimla vzkazu. To jsem opravdu nečekala. Protože se s touto kamarádkou příliš nevídáme, takže ohromné překvapení.

Dodatečně jsme s přítelem jeli jeden den na půl hodiny i za mým taťkou, který mi předal také nějaké dárky a pozval do cukrárny na hamburger.

A jedna holka, kterou jsem poznala s přítelem na jedné akci od nich z práce mi přinesla na brigádu malého gumového medvídka, protože jsme se předtím potkaly v MHD a povídaly jsme si. Na mém instagramu viděla, že jsem měla narozeniny.

Když jsem přijela pak opět domů, dostala jsem od bráchy parfém, který tam už byl, ale nebyl tam v tu dobu i brácha, aby mi ho předal. Možná by zapomněl, kdybych se ho neptala, co to je. 😅

Takže to vlastně byly moje nejlepší narozeniny, které byly roztroušené po několik dní... a i když jsem to už nečekala, nebo čekala nejméně... a byla to tedy o to větší překvapení.

Pak následovalo ubytování na koleji, nástup do školy a zmatky v rozvrhu, které přetrvávaly ještě teď nedávno. Kopec úkolů, nástup na praxe, na kterých musíme do školy plnit také různé úkoly. Třeba na pedagogickou diagnostiku, kdy u dítěte máme ověřovat, jak se u něj rozvíjí hrubá či jemná motorika, zrakové a sluchové vnímání a podobně. A do toho ještě přípravy a činnosti, které s dětmi musíme dělat v rámci samotné té praxe. První tři dny byly plné školy a těšila jsem se na chvilky s přítelem, na kterého jsem si dělala čas kromě školy také. Pak taky brigády. A ve volném čase, kdy jsem nebyla na brigádě ani ve škole a ani s přítelem, protože byl v práci, jsem psala několikasetstránkový dokument pro přítele k výročí. Má přes 700 stran! Byla to jedna z mých priorit, pokud nepočítám i úkoly do školy, ale všechno jsem to zvládala docela pěkně.

Když nastal 365. den našeho vztahu, bylo rozhodnuto, že budu spát na koleji a ne u něj, a že budeme spolu až ten následující večer po jeho práci, což měl být pátek. Bylo mu však smutno a napadlo ho jít jen tak na obyčejnou večerní procházku jako kdysi a té jsem neodolala. Daroval mi takovou roztomilou plyšovou žirafu a povídali jsme si. Bylo mu smutno, že další den až do večera pracuje a nemůžeme oslavit nějak více naše výročí, ale já měla už asi týden plán na překvapení pro něj. Spojila jsem se s jeho kamarádem a zároveň kolegou, aby mě propašoval v pátek k nim do práce a já tam pak svého milého překvapila, až bude končit. Byl mrzutý a spěchal za mnou, ale jakmile jsem vyšla z vrátnice a viděl mě, byl docela v šoku. Chtěl mi prý dojet ještě koupit růži, než se staví pro mě a nečekal, že se tam objevím. Já byla hlavně ráda, že mi můj plán vyšel. Měla jsem z toho docela nervy. Objednal nám pizzu a večer jsme strávili poklidně u něj na bytě. Předala jsem mu ten dlouhý dokument a video se společnými fotkami za celý rok na flešce. Věděl, že ten dokument píšu, ale dalším překvapením pro něj bylo to, že nečekal, že ten dokument dostane, protože jsem mu řekla, že ho nestíhám. Psala jsem ho půl roku a skládal se z naších zážitků, fotek a zpráv z messengeru. Dopsala jsem to ještě v ten den. Byl divný pocit, že to mám už dopsané a chtělo se mi brečet. Zvykla jsem si na nějakou činnost, kterou jsem se snažila dokončit a najednou moje úsilí bylo u konce a práce hotová.

Teď se začínám naopak více věnovat bakalářce. Spousta mých spolužaček ještě nezačalo a nebo začínají teď, stejně jako já, takže jsem zatím v klidu.

Toť takové shrnutí z uplynulé doby.

Taky jsem změnila design blogu, ale přemýšlím i nad něčím.... lepším. 😄

Mějte se krásně...
Vaše Simix!








středa 25. září 2019

🍁


Zdravím.. S podzimem...
Tak jsem to už přijala. Přijala jsem to, že nastal podzim. Smířila jsem se s tím. Teplo mi bude chybět, ale i podzim má své kouzlo. Má výhody a nevýhody, stejně jako má všechno. Někteří, a teď konrétně myslím třeba Kix (K. K.), si asi pamatujete článek na starém blogu, ve kterém jsem psala o ročních obdobích.. a co na nich mám ráda i nerada. Přeci jen teplíčko bylo už dlouho a užívala jsem se ho už někdy od června. Čtyři měsíce jsou dost. Jenom jsem to celé léto musela nechat uležet v hlavě, abych ten podzim mohla snáze přijmout. Ještě teď myslím chvílemi na Chorvatsko. Především na to, jak to tam vypadalo, ani ne tak na to, co jsem tan zažila, ačkoli to samozřejmě s tím místem trochu na mysl přijde taky. Asi napíšu samostatný článek o Chorvatsku, jako o další své cestě. A přidám i výlet na lom Velká Amerika, kde jsem s přítelem byla několik dní po Chorvatsku. A stejně tak možná napíšu i samostatný článek o svých narozeninách, protože byly nejlepší za můj život a tolik překvapení jsem na žádný narozeniny ještě neměla. Ačkoli třeba nebyly v ten den narozenin, ale i před a dodatečně od různých lidí. Jako nevím, zda si zvládnu na tolik článků v nejbližší době najít čas, aby to stále bylo poněkud aktuální. Poslední dobou mi blbne i notebook a ztěžuje mi to situaci. Chci do 18. října stihnout dopsat jeden dokument, který bych pak ráda věnovala přítelovi k výročí a následně psát i bakalářskou práci, abych nezahálela. Jak jsem v minulých článcích psala, je to stres vedle stresu a to mi ani nezačala škola. Stres se sice střídá s nádhernými zážitky, ale nesnáším, když něco nestíhám a poslední dobou jsem byla v nervu i z nové brigády. V posledních článcích jsem zmiňovala depresi a opravdu stále nevím, zda se skutečně jedná či jednalo o depresi. Možná toho je na mě zase za poslední dobu moc a z nějakých věci mi je opravdu smutno. Před Chorvatskem jsem opravdu cítila velikou úzkost a tíseň, ale řekla jsem si, že si nebudu kazit 'dovolenou' a Chorvatsko jsem si náramně užila s dobrou náladou. Úzkosti byly v tu chvílí pryč. Pak chvíli klid a pak zase něco. Jsem očividně opravdu citově labilní.. Někdy vyrovnaná a někdy nestabilní. Ačkoli to nerada přiznávám. Umím být pozitivní a řešit problémy a jindy se hroutí jak špatně hrad z karet, když zafouká vítr a nebo drknete do stolu. Každopádně... Četla jsem si Vaše komentáře ohledně těch depresí a všechny byly na tom podobně. I za Vás doufám, že bude vše v pořádku, aspoň do jisté míry. 😊 Děkuji za reakce a zpětnou vazbu.



                   

V mém životě se toho děje opravdu hodně a někdy mi dává problém to vstřebat a často nad těmi událostmi přemýšlím. Někdy si říkám, zda je to vůbec možné... Určité návaznosti, souvislosti a náhody. Existují vůbec náhody? Bylo mi řečeno, že ne. No, každý věříme něčemu jinému. Jistě..

Kolikrát bývám z celého života taková... Dojatá. Smutná z nějakých věcí, ale zároveň šťastná díky tomu, co mám. Je to ve mně takový... Roztříštěný.  😊 Jsem šťastná a smutná zároveň.

Podle některých Vašich článků a komentářů vím, že tomu někteří z Vás rozumíte a chápete mě a i někteří lidé, s kterými se bavím a znám je, by to asi chápali, ale někteří a mám pocit, že velká hromada, vnímají život úplně jinak a toto jde mimo ně. Vůbec neporozumí a zákoutí jen očima... No, každý máme to své.

Tohle by byl asi jen tak článek na úvod podzimu. A brzy nashledanou.

Vaše roztříštěná Simix! 😊

pátek 6. září 2019

Cítím tlukot svého srdce a slzy, co chtějí jít ven


😥

Není mi nějak dobře. A tím myslím psychyicky. Prožívám stav, který už znám. Dřív jsem si myslela, že to jsou deprese, protože nešlo o pouhou špatnou náladu na jeden den nebo pár hodin kvůli něčemu, ale na pocity a stav, který trval déle jak tři dny. Nechuť k mnoha činnostem, úzkost (tlak na hrudi případný tlukot srdce), hromadění slz v očích, pocit stísněnosti. Jsem přešlá, snadno vykolejitelná. Štvou mě věci, které nemusí. Je mi smutno. Nikdo mi nic neudělal, všichni jsou na mě hodný, nic závažného se neděje, ale je mi hrozně a přijdu si na to sama. A když se mě zeptají, jak se mám, nebo co mi je, nejsem schopna to vyjádřit. Padá na mě únava. Jsem ve stresu v nové brigádě, protože mi toho bylo řečeno strašně málo a byla jsem opět hozena do moře.. Jako malá rybička mezi žraloky. Jako v bývalých brigádach, kde jsem si časem dokázala udělat ze žraloků malé rybky. I tady to dokážu, vím to. Líbí se mi tu. Lidi jsou fajn. A zvládám to. Žádný velký problém nenastal. Ale málo toho vím a mám víc štěstí, než znalostí v této brigádě a taky stres. 

Když někdo říkal, že má deprese, říkala jsem, že to nejsou deprese, ale jenom špatná nálada, i tomu svému jsem přestala říkat deprese a pak to na nějakou dobu vymizelo. Ale teď mám pocit, že je to zpátky a příznaky docela i depresím odpovídají. Samozřejmě může jít i jen o něco dočasnějšího, co nepotřebuje nějaké šetření a léky. Chce to možná jen pozitivní myšlení, dobrou partu a prostředí, ve kterém mi bude zase fajn. Tím nechci říct, že bych byla někde, kde by mi bylo fajn, ale možná potřebuji něco trochu jiného. A vlastně, když tak nad tím přemýšlím, chyba je jen a jenom ve mně. Ale nějak si sama nezvládám pomoci. Jako když jsem byla mladší. To jsem bývalá pozitivnější. Co se týče motivace a pozitivního myšlení pro ostatní, to rozdat dokážu, ale pro sebe samu toho už tolik nemám. 

Wikipedie říká:
Deprese je závažná, dlouhotrvající porucha psychiky projevující se snížením až vymizením schopnosti prožívat potěšení, pokleslými náladami jedince a patologickým smutkem. Označení “deprese“ pochází z latinského depressio (doslova „stlačení, potlačení“). Dotyčný pociťuje často zmar a beznaděj, nedostatek motivace, neschopnost cítit potěšení (ahedonie), úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, také je někdy zvýšená agrese, vyskytuje se malá sebedůvěra, únava, zhoršená pozornost a chybí soustředění. Jedná se o závažný, dokonce někdy i život ohrožující stav. Reakce postiženého jedince na tento duševní stav je různá. Dotyčný může být podrážděný, agresivní a zlomyslný, nebo naopak unavený, tichý a klidný. Většinou mizí radostné reakce na pozitivní podněty a jedinec se může okolí jevit jako cynik. Deprese se léčí antidepresivy, často v kombinaci s psychoterapií.


Ještě před víc jak týdnem jsem se těšila. Těšila jsem se do Chorvatska, do kterého dnes jedu, na kolej a do školy... A teď, když nastal den  odjezdu do Chorvatska, jsem přešlá. Máme mít prý chladné a deštivé počasí. To mi moc nepomůže. A ještě se moc nevyspím... Přijedu z brigády, kde jsem na všechno sama i nanto, co ještě neumím a neznám a hned se můžu chystat nanodjezd do Chorvatska... Po cestě nikdy nespím... 

A myslím, že to nejhůř odnáší teď můj přítel. Ty moje nálady, kdy neví, co mi je a myslí si, že za to může on. Jsou drobnosti, co mě štvou, ale drobnosti, které ani nemusí a možná to pramení jen z té nálady, kterou mívám. Takže vlastně není žádný logický důvod. O holkách se říká, že jsou náladové a hlavně, když to dostanou. Naladoví jsou i kluci, i když je pravdou, že holky mají ty hormony asi víc pobouřené. Osobně, pokud nemám zrovna menstruační bolesti, mívám náladu takovou jako ve dny, kdy své dívčí dny nemám. A upřímně mě štve, když kluci svádí holčičí náladu na to. V té mé náladě bude něco jiného, řekla bych.
A pak... Že holky prý neřeknou klukům, co jim je... Nejsem schopna ty pocity vyjádřit. Je mi úzko, smutno, štvou mě drobnosti... Není nějaký důvod, který většina kluků hledá pod slzami a smutnou náladou holky. Jako jo, většinou bývá něco, z čeho to pramení. Nějaký důvod. Někdy to tak třeba ale nefunguje. Jako třeba teď u mě. Prostě na tom nejsem psychicky nejlépe teď a velký důvod to mít nemusí, nebo snad ano?
A jakmile se mě někdo na ten důvod zeptá my je mi ještě víc na nic. Nedokážu to vysvětlit.

Už se těším na kolej. To je teď asi jediná věc, na kterou se najednou těším. Nebudu trápit přítele svoji náladou, kterou nedovedu odůvodnit, a kterou odůvodnit chce, aby věděl, jak mi pomoci, ale ty otázky mi pak akorát lezou na nervy, když nedokážu odpovědět. A taky u něj nedokážu dělat věci, které běžně dělám ve volném čase, když je tam zrovna se mnou a tak se nudím nebo se mi nic nechce bez něj. Jako ne, že bych neměla co dělat, ale nemám chuť to dělat. Když jsem jinde, tak se vždy nějak zábavím. To neznám nudu, hlavně, když je škola a další povinnosti.

Upřímně, ne jednou jsem přemýšlela nad sebevraždou, ale popravdě bych nebyla schopna ji vykonat. Okolo mě je dost lidí a život je fajn, ale ty nálady Vas přímějí přemýšlet i o takových věcech, protože jste prostě zoufalí.

Věřím, že bude zase fajn, že to není tak hrozné, že je to něco jako deprese, ale ne nic závažného. Nejsem na tom nějak hrozně. Za pár dní mám narozeniny...

Přemýšlela jsem i nad takovou stupuditou jako je smrt v den narození.

Ale jo, cítím, že bude zase lépe, hlavu věšet nebudu.

Asi jsem jen blázen. A když mi někdo řekne, že mi šiblo/hráblo, ačkoli je to ze srandy... Někdy se tomu zasměju a řeknu, že jo, protože jsem prostě praštěná holka, co je skoro pro každou kravinu a jindy se pod tím pozastavím a říkám si, že bych mohla dopadnout jako mamka a že toto není vtipný, a fakt mě netěší, když mi někdo řekne, že mi šiblo!

Možná bych to uzavřela tím, že jsem jen citově labilní, ačkoli se mi to nelíbí, a když by mi to někdo řekl, taky by se mi to nelíbilo, ačkoli je na tom kus pravdy. Prosím, neříkejte mi to hlavně. Mívám i dny, kdy jsem v klidu a pozitivní a dokážu řešit věci s chladnou hlavou.

Mějte se krásně a nevěšte hlavy!

Simix

pondělí 2. září 2019

Můj den - 2. září!

Dnes v MHDéčku mi tekly slzy a hlavou se mi honily slova pro tento článek... chtěla jsem se vypsat a teď, když píšu, nevím, kde ta slova jsou, ale opět se k nim nějak dostanu... 

Včera měla moje další kamarádka svatbu. Byla jsem s přítelem pozvaná na jejich hostinu a při té příležitosti jsme sebou vzali i kamarádku, která byla také pozvaná. Potkala jsem tam i spolužačku ze střední, kterou jsem neviděla a tak jsme aspoň prohodily několik slov. Jídlo bylo fajn, ale nesnědli jsme tam toho tolik a trošku nám chyběl nějaký program.Ten den začal opravdu horkým počasím, ale odpoledne začalo pršet a zůstalo to pochmurné až do dnešního dne. Upřímně mi vůbec toto počasí nesedí. Jako chápu, že nemůže být stále teplo a hezky, ale je to na mě asi velký skok. Je mokro a chladno. A očividně mi to moc neprospívá. Navíc jsem v noci moc nespala. Vůbec to nebylo dnes přínosné pro moji psychickou stránku. To počasí i kvalita spánku. Necítím se úplně ve své kůži. A nepřidává ani to, že mě poslední dobou dokáží čím dál více rozhodit maličkosti.

Dnes jsem si byla zařídit směny v nové brigádě. Nedostala jsem jich tolik, jak jsem čekala a budu mít víc volna, než jsem si myslela. Bylo to dokonce vyřešené rychleji, než bylo v mém očekávání a během pár minut jsem mohla jít zase pryč. Než jsem však vůbec pořádně vyrazila na cestu, za dveřmi zavřeného bytu jsem si uvědomila, že jsem nechala v pokoji klíče, a že se nedostanu zpátky dovnitř. Vzala jsem si jiný vak, než ve kterém jsem ty klíče měla. A co víc? Přítel by se tam také nedostal, protože jsem měla půjčené jeho klíče. Bydlí tam on a jeho brácha ... a vlastně bylo jediné štěstí, že tam jeho brácha byl, jinak bychom se tam ani jeden (já ani přítel) nedostali. Jsem dnes opravdu taková ... nedomrlá. Ťukala jsem, abych se mohla pro klíče vrátit, ale dotyčný mě neslyšel. Napadlo mě zavolat přítelovi, ačkoli jsem ho nechtěla rušit v práci telefonátem, jestli by nemohl zavolat svému bratrovi, aby mi otevřel. Jenže můj mobil poslední dobou blbne a neměl ani vůbec signál a tak jsem ho musela restartovat. Doufala jsem, že stihnu dorazit na místo, kam jsem se chystala. Až pak to šlo. Byla jsem docela ve stresu a v napětí. Opadlo to ze mě, až když mi bylo otevřeno a já si mohla doběhnout pro klíčky. V automatu jsem si koupila dvě jízdenky, abych měla pro jistotu i na cestu zpátky, kdybych se tam zdržela. Jedno MHDéčko mi ujelo před nosem, ale naštěstí jsem měla docela čas. A když jsem už konečně nastoupila, nešla mi ani orazit jízdenka. Vykašlala jsem se na to a doufala, že nenastoupí revizor. Nenastoupil. 

Na místě mé budoucí brigády jsem byla i o čtvrt hodiny dříve a tak jsem si došla na záchod a seděla na křesílku, než jsem se odhodlala vstoupit. Slečna/paní byla velice milá a z důvodu, že toho měla hodně se mnou akorát domluvila směny na září. Také ji budu muset donést potvrzení o studiu. Chtěla jsem ji ho přinést už dnes, ale nemají otevřeno na studijním oddělení. Chtěla jsem si vyřídit i lítací kartu, abych nemusela kupovat pořád jízdenky, ale ani tam se to neobejde bez potvrzení o studiu, takto na začátku školního/akademického roku. Stavila jsem se do Frutisima, na které myslím už delší dobu, protože jsem od kamarádky, která mi doporučila i tu brigádu, dostala club card a už jsem se i registrovala a chtěla jsem to využít. Koupila jsem si Stress killer, ovocný koktejl, který obsahuje pomeranče, jablka, borůvky a jahody. Říkala jsem si, že mě to třeba trochu nakopne a trochu uklidní. Ne že bych byla nějak ve stresu a ani slovo napětí to dostatečně nevystihuje, ale něco na uklidnění bylo třeba. Bylo mi i do pláče a vlastně není ani proč. Možná jsem jen taková oslabená a citlivější kvůli tomu počasí, nevyspání a neměla jsem ani chuť k jídlu. Aspoň, že na toto chuť přišla. Neměla jsem chuť a energii nic víc zařizovat a někam víc chodit a jela jsem zpátky na byt. Jízdenka tentokrát orazit šla.

 Byly podzimy, kdy jsem mívala takovouto náladu, pokud se to dá nazvat náladou a to jsem mívala chuť být sama, pod dekou, s čajem, filmem, seriálem nebo blogem, zcela jedno, prostě s notebookem na klíně a být v teple a klidu a nebo jsem měla chuť skočit pod auto. Minulý rok jsem v takovémto období ztratila ISiC a občanku. Byla jsem vyčerpaná. Dnes to není tak hrozné, ale ta chuť si zalézt byla. Bylo mi na nic i z pohledů lidí, co procházeli kolem mě, nebo seděli v MHDéčku. Celkově z kolemjdoucích lidí a už jsem chtěla být zavřená. Když jsem si psala s přítelem, zjistili jsme, že v pátek se budeme celý den míjet a bude opět trochu problém s klíči. On jde do práce a bude se vracet v dobu, kdy budu já na brigádě, pak odjíždí na hokej, a když tu nebude, já mám odjíždět do Chorvatska. I to mě docela mrzí, že se neuvidíme a nebudeme se moci rozloučit v klidu před odjezdem a budu se muset s věcmi do Chorvatska na místo srazu nějak dopravit sama, nebo si někoho sehnat, kdo by mi s tím pomohl. Myslím, že to nebude problém. Co se dá dělat, prostě se to špatně sešlo a nevadí, jenom mi je to líto. Při této náladě jsem několik minut jen seděla a přemýšlela nad termíny směn a Chorvatska... ačkoli na tom nebylo co vymyslet, ale taková já už hold jsem. A taky jsem dnes taková přešlá a chtěla jsem si to nějak všechno nechat usadit v hlavě a mít jasno. 

Nálada je jinak už lepší a snad se to nezmění až vyjdu opět ven. Skočím koupit nějaké věci, co tu schází a už na mě přišel i hlad, tak snad budu zase v rámci možností v pohodě. Zítra by prý mělo být snad zase hezky a napsala mi i kamarádka, kterou jsem dlouho neviděla, že bychom mohly zajít na oběd, tak snad bude zase lépe. 😊

A jaký je Váš úplný počátek září?
Btw.: Škola mi začíná až v říjnu, ale už se těším. 😊

Mějte se!
Vaše Simix! 💙

středa 28. srpna 2019

Místo, které je v srdci mém, město mého života?

🏠 

Máte každý místo, kam se rádi vracíte a můžete se tam stále a bez problémů vracet? Ne každý v tom může mít jasno, ne každý může vědět, kde je jeho skutečné DOMA. Já sama patřím spíš mezi tuto skupinu lidí, protože trvalé bydliště mám jinde, studuji jinde a tam taky trávím velké množství času a dočasně bydlím také jinde. To dočasné bydliště je město, ve kterém jsem se narodila. Pocházím odtud a poslední dobou jsem neměla možnost si ho opět více prohlédnout. Po přistěhování, kdy jsem tu začala dočasně bydlet u prarodičů, jsem to město prošla celičké a snad denně jsem byla venku a tak jsem ho poznávala víc a víc. Ačkoli jsem v týdnu bývala na internátu. Znala jsem to tu lépe, než teď za poslední dobu. Poslední dva roky jsem hodně času trávila ve městě, kde studuji na vysoké škole a teď, když jsou prázdniny tu sice bývám, ale buď pracovně - jako poštovní doručovatelka v okolních vesnicích, takže znám lépe snad i Ty vesnice, než to městečko, nebo výletím a cestuju po jiných koutech republiky či světa. 

Až dnes po delší době jsem se docela dost prošla a nafotila i nějaké fotky. Po práci jsem totiž měla jít k zubařce na kontrolu. Chtěla jsem přijít včas a tak jsem v práci spěchala už od rána a poněkud jsem to přespěchala a nakonec jsem měla i přes hodinu čas. Byla jsem objednaná jako poslední a paní sestřička mě vyhlížela už venku. Návštěva byla příjemná. Paní zubařka i sestřička si se mnou povídaly. Opět a stále žádný zkažený zub a žádné vrtání. Akorát mám ještě nějaké mléčňáky, protože mi nerostou druhé, ale to se týká asi "jen" dvou zubů a jednu dvojku mám vytrženou. Zubařka, kterou jsem navštěvovala dříve mi vyrvala stálý zub a dodnes vlastně nevím proč.

Nafotila jsem spíš místa, která se nezměnila a vypadají tak, jak si je pamatuji, ale navštívila jsem poprvé zdejší DMko na Smetanově náměstí a prohlédla jsem si to tam. To DM tam už tak rok jistě bude a já v něm nebyla ani jednou. Álej, takové menší obchodní centrum nebo dům, či jak se tomu říká, to znám už dlouho, ale v coopu, který tam je, jsem byla zcela ztracená. 

Při procházce (dobrovolně prodloužená cesta tam i zpátky) jsem se cítila poněkud nostalgicky a vzpomínala na chvíle, kdy jsem těmi cestami procházela s kamarády, kamarádkami či mamkou a bráchou, což už je delší doba. Podle mě je Havlíčkův Brod opravdu pěkné město a kochala jsem se ne jen přírodou, ale i některými budovami, třeba na náměstí, nebo kamenná zeď u Billy. 

Na jednu stranu mě mrzí, že se tu nějaké věci mění a já o tom nemám ani přehled, jak tu nebývám a pomalu, jako bych to tu přestávala znát a byla tu spíš cizí. Podle toho, na kterých místech tohoto města. Na druhou stranu se už těším do Chorvatska i do Budějovic!

Člověk nemůže být všude, ani na více místech najednou. Známe to všichni. 

Jinak jsem se při focení pokoušela u různě zaostřené předměty. Prvně vzdálenější, poté ten blíž. Ne každý mobil to dokáže, jiný hůře a jiné naopak lépe. 

Zaostřené boty v pozadí                                         Zaostřená sluchátka v popředí
 

Zaostřená kachna v pozadí                                              Zaostřená tráva v popředí
 
U té kachny a trávy to asi není příliš poznat. 

Zaostřený kostel v pozadí                                             Zaostření prsty v popředí
 


Určitě mě sledujte na → YOUTUBE a mých isntagramech pro přehled o mých dalších cestách. 




Tak se opět mějte!
Vaše SIMIX! 

neděle 18. srpna 2019

Krok za krokem po republice i dál? Aneb, kde jsem již byla. #2


🌻

Prvně bych Vás chtěla odkázat na jeden předchozí článek, který je o výletech, cestách a místech, co jsem navštívila ještě před těmito. Samozřejmě není důležité si ten článek číst, není to přímo nic navazujícího.  Pouze kdyby Vás to zajímalo a ještě jste to neviděli.

Tyto prázdniny pro mě začaly už červnem, kdy jsem měla po zkouškách. Polovičku tohoto měsíce jsem strávila s přítelem. Bylo to krásné období a nechtělo se mi s ním loučit.
Další část jsem nastoupila na brigádu na poštu.
- (Je to brigáda, kterou navštěvuji už několik roků a vím už, co a jak. Navíc tu pobývám u příbuzných,  pokud zrovna nejsem v ČB, kde studuji, takže pošta byla jasná volba, ačkoli jsem si říkala, že bych toto léto na poštu třeba už nešla. Lidi tam stále potřebují a já už to znám. Bude to ale s největší pravděpodobností poslední léto. Navíc se tam občas vyskytly nějaké problémky ohledně nějakého papírování a dat.) 

Knížecí rybník u Tábora



U Knížecího rybníka u Tábora jsme byli uprostřed června s přítelem a jeho taťkou na triatlonu. 


Prachatice
Slavnosti solné Zlaté stezky v Prachaticích 😊
29. června 2019





Kapely, různé stánky, plno lidí. Potkala jsem i kamarádku.


Vltava na jihu Čech - Vyšší Brod, Rožmberk, Český Krumlov aj.
1. - 3. července 2019



S přítelem a partou kamarádů jsme vyjeli na vodu. Tam jsme jeli vlakem z Českých Budějovic a zpátky autobusem z Českého Krumlova. V těchto místech jsem byla už se střední školou ve třeťáku na vodáckém kurzu a místa jsem si vybavovala. 


Mám videa, jak ze třeťáku, tak z tohoto léta:





Německo
Bayern-park


Vzal mě sem přítel, krátce po pobytu na vodě. I odsud mám video:

Stvořidla


O Stvořidlech jsem s velkou jistotou psala již v tom minulém článku. Byla jsem tam kdysi dávno párkrát s prarodiči, bratránky a bratrem. Tentokrát jsem tam byla s příměstským táborem, na kterém jsem měla možnost být jednou z vedoucích. Byla jsem tu od 8. - 12. července.



Slapy


Opět další místo, které je jednoznačně zmíněné v minulém článku s touto tématikou. 
Novinkou je však navštívený Lanový park v těchto místech. Bylo to v červenci týden po příměstském táboře, kdy jsem měla chodit na brigádu na poštu, odkud mi však zavolali, že mě do konce měsíce nepotřebují, ačkoli mě tam nejdřív chtěli pořád a přítel, který byl u nás zrovna na návštěvě, si mě na několik dní odvezl do Českých Budějovic. Tento týden jsme byli s bráchou u taťky a byli jsme se podívat i na Prahy. A přijel i přítel na návštěvu a já mu mohla ukázat další místo, kde někdy trávím čas, ačkoli je to velice málo. Také jsem po roce řídila. Musela jsem na technickou. Šlo mi to lépe, než jsem čekala, ale auto na tom moc dobře nebylo a technickou neprošlo.

Video:




Itálie
5. - 11. srpna 2019




Víkend před Itálií jsme s přítelem byli ještě na slavnostech v Nové Peci. 
- Večer před odjezdem do Itálie mi přítel poprvé lakoval nehty na rukou. To bylo tak milé a cute. Snažil se. 😊😀 Jeli jsme o půlnoci a cesta tam i s několika přestávkami nám trvala necelých dvanáct hodin. Hotel jsme měli cca až od dvou a tak jsme se stavili zatím někam na oběd. Na hotelu jsme se pak trochu prospali, protože až na přítele v autě skoro nikdo nespal. Mě padala hlava a zavírali se mi oči, ale při jízdě se mi usíná těžko a možná jsem trochu záviděla přítelovi, že může spát. Řidič byl ze všech nejživější, naštěstí 😀 A jeho přítelkyně na nějaké dvě minutky zdřímla taky. 

Myslela jsem, že se ještě tak rok nikam do zahraničí nebo přímo k moři nepodívám a to kvůli tomu, že jsem si furt říkala, že v akademickém/školním roce musím studovat a někam jet v tuto dobu by mi pak přidalo víc dohánění do studia. A o prázdninách jsem zase jako povinnost a důležité brala návštěvy u příbuzných, které jsem třeba delší dobu neviděla a chození na brigádu, abych si na nějaké to cestování vůbec vydělala. A tak jsem to odkládala. Tento rok jsem se však chopila šance, a když mi na školní e-mail přišla nabídka jet na wellness kurz do Chorvatska, snažila jsem si to zařídit. A co se týče té Itálie, to byl nápad přítele a jeho kolegy a já si řekla proč ne. A tak jsem se po několika letech dostala k moři. Díky přítelovi jsem se dostala na několik míst i jenom v ČR, jako třeba to Terčino údolí (viz. minulý článek na toto téma) aj.
Chorvatsko mě čeká v září, ale nepřišel mi zatím žádný e-mail ohledně toho, tak snad bude všechno v pořádku. 😊

Měla jsem v plánu k Itálii napsat delší komentář, jaké to bylo a jak to probíhalo. Byl už i rozepsaný, ale pak vzniklo video a všechen komentář je ukryt v něm, takže tady je docela zbytečné se rozepisovat. Video má sice skoro čtvrt hodiny, ale jsem s ním spokojená. Itálie mi teď docela chybí a to jsem se tam ani zpočátku tolik netěšila, ačkoli jsem si vždy přála cestovat. Poslední dobou to s těšením na něco mám bídné, za to se mi těžko loučí a je mi pak docela i smutno.


Poslední dobou vzpomínám na různé krásné chvíle. Především s přítelem a chybí mi to. Od počátku našeho vztahu uplynula nějaká doba a docela dost jsme toho spolu zažili. Byly to krásné chvilky, které nevrátím už nikdy zpět. Nevím, proč se tím trápím, když jsou a budou tu další chvilky, které spolu zažijeme a jistě budou také krásné. Mám v hlavě však zažité to, a prarodiče mé myšlenky v tom ještě utvrzují, že nic netrvá věčně a ani vztahy. Nevím, proč na to myslím už teď, ale prostě jsem hodně přemýšlivý člověk a takovéto věci mi vrtají hlavou a mrzí mě. A hlavně mívám období, kdy hodně vzpomínám.

Je pravdou, že léto a teplíčko je už nějaký ten měsíc a přesto mám chvílemi pocit, jako by toho ještě nebylo dost. Teplé dny ještě přetrvávají, ale já už začínám tušit, že se brzy ochladí a léto bude pryč. Nebýt videí a fotek na instagramu, a také těchto článků na blogu, hlavně tohoto, ani si pořádně neuvědomím, kde všude jsem toto léto byla. Bylo toho dost. 

Určitě mě sledujte na instagramu @my_travel_trip_holiday_insta, protože mé cesty ještě nekončí. 
A také na @simix_krajickova, kde je většina mého pohybu i nepohybu.
Plus pár dalších instagramů, kdyby jste chtěli, vpravo v liště/v menu, jsou kontakty. 

Videa můžete sdílet, lajkovat, komentovat.

A jak probíhají Vaše prázdniny? 
Tak se mějte všichni krásně!
Vaše cestovatelka Simix!