čtvrtek 12. července 2018

Života sladké hořkosti

Ani přes to, že jsou prázdniny, nemám příliš času na čtení. Práce mě dosti zmáhá. Docela by mě zajímalo, jestli má větší sílu to, že vstávám brzy, nebo to, že nachodím denně se závažím kolem 16ti kilometrů. Ať už to či ono, doma padnu do postele s tím, že se mi chce spát. Jen co se probudím, čtu, píšu, dělám co můžu, co chci, do čeho se dokonce nutím a udělila jsem si to jako povinnost, protože chci teď hodně číst, ale i napsat plno věcí.

Ale jinak vítám a zdravím u nového článku...

Možná ještě na konci mého školního roku (píšu mého, protože člověk na vysoký má prázdniny více méně od té doby, co splní všechny zkoušky) jsem začala číst knihu Jak se píší knihy od Petra Hajna, protože jsem se chtěla dovědět něco zajímavého, z důvodu, že se delší dobu chci sama pustit do vlastní knihy. Otázkou však je, zda se to vůbec uskuteční. Kniha obsahovala plno vtipných situací různých autorů, kde, kdy, jak píší svá díla. Ale kniha mě přestávala čím dál více bavit číst. Myslela jsem, že se v ní dozvím, jak správně, vhodně, napsat knihu. Jako ... velká část byla i o tom, jak probíhá spolupráce s nakladatelstvím a další stránky po tom jsem už nějak nedočetla a pustila jsem se do knihy od Lídy Baarové o Lídě Baarové, aneb Života sladké hořkosti. Stejně jako i Jak se píší knihy, jsem objevila tuto knihu ve skříni (malé knihovničce) v přízemí domu. Tato kniha na rozdíl od první mě pohltila. Chtěla bych Vám o knize trošku něco napsat, možná spíše osvětlit Lídu Baarovou. Za zmínku ale stojí však i to, že jsem nějaký rok předtím, když jsem chodila asi do čtvrtého ročníku na střední, byla s kamarádkou v kině na filmu - Lída Baarová. 

Jak už z počátku tohoto článku vyplývá, jde o život oné Lídy Baarové. Byla to herečka a údajně velice hezká žena. Plno mužů o ní mělo zájem. Trošku jsem se vžila do jejího života, až na to, že nejsem herečka a podobně. Narodila se 7. září 1914 jako Ludmila Babková. Měla mladší sestru Zorku, která později trpěla depresemi. Lída už od malička chtěla být herečkou v divadle. Začala studovat herectví, byla ji však nabídnuto hrát ve filmu, což se při studiu nesmělo a tak poté, co se to zjistilo, musela ze školy odejít a věnovala se herecké dráze. Už při studiu ji věnovalo pozornost plno mužů ačkoli, když byla se svou sestrou ještě malá, byla Zorka označována za tu roztomilejší. Je zbytečné tu psát plno věcí detailně. Chtěli ji všude. Začala hrát i v Německu, které ji bylo osudovým. Byla obviněna za to, že měla poměr, jakýsi vztah s ministrem propagandy Goebbelsem a že zradila svou rodnou zemi. Zaujala i Hitlera, který si ji párkrát pozval na čaj, ale to nemělo dlouhé trvání. 
V tu dobu žila s Fröhlichem, časem ale pochopila, že jejich vztah není takový, jaký by měl být. Otěhotněla, ale mimo-děložně a od té doby nemohla mít děti. Detailíky. Hlavně pak trpěla kvůli pomluvám, že byla s tím Goebblesem. Byla pak pronásledována. Byla na útěků v zahraničí. Chtěla hlavně hrát. Poznala plno dalších mužů. V jejím životě hrál velkou roli i Jan Kopecký, který ji vytáhl z vězení, ve kterém nebyla právem a chtěl si ji vzít. Ona nechtěla, ale přistoupila na to. Živili se pak kočovným divadlem, jejich životní situace se ale objevila v problému, kterým zprvu společně čelili. V jejím životě se objevil i muž, doktor, Kurt Lundwall, do kterého se zamilovala. A byl to i poslední muž, se kterým byla, dokud nezemřel. Pak přijala své stáří.
Hlavu, jako mladá dívenka, popletla i vtipálkovi Vlastovi Burianovi, znala se i s Adinou Mandlovou.
A zmiňuje plno dalších herců, se kterými se setkala.
V její rodině se vyskytla i bída a úmrtí. Prvně matka, při výslechu, druhá Zorka - skočila z okna. Až jako starý, po nemoci, její tatínek, který však byl opět ženatý s mnohem mladší ženou a přítelkyní Lidy, Marcelou, která se o něj starala.
Kniha je psaná jako vzpomínání na celý svůj život. Obsahuje i fotografie.
Pro více detailů, které stojí docela za to, si knihu přečtěte sami, nebo se podívejte na film.

Kde třeba hrála? (z wikiny)
  • Zkáza krásou (2016), scénář a režie: Helena TřeštíkováJakub Hejna
  • Hitlerovy ženy (The Loves of Adolph Hitler, 2001)
  • Sladké hořkosti Lídy Baarové (Lída Baarová’s Bittersweet Memories, 1995)
  • Il Cielo brucia (The Sky Burns, 1957)
  • Retorno a la verdad (The Truth Will Set You Free, 1957)
  • El Batallón de las sombras (The Forgotten Ones, 1957)
  • Rapsodia de sangre (Ecstasy, 1957)
  • Todos somos necesarios (We All Matter, 1956)
  • Viaje de novios (Honeymoon, 1956)
  • La Mestiza (The Mestiza, 1956)
  • Miedo (The Fear, 1956)
  • Gli innocenti pagano (What Price Innocence? 1953)
  • Pietà per chi cade (Compassion, 1953)
  • I Vitelloni (Darmošlapové, 1953), režie Federico Fellini
  • La vendetta di una pazza (Revenge of a Crazy Girl, 1952)
  • Carne inquieta (Restless, 1952)
  • Gli amanti di Ravello (The Lovers of Ravello, 1950)
  • La Bisarca (1950)
  • Vivere ancora (Still Alive, 1944)
  • L’Ippocampo (The Sea-Horse, 1944)
  • Il Cappello da prete (Priest’s Hat, 1944)
  • Ti conosco, mascherina! (Masked Girl, Recognized!, 1943)
  • Grazia (The Charming Beauty, 1943)
  • La Fornarina (The Baker, 1942)
  • Turbina (Turbine, 1941)
  • Paličova dcera (Arsonist’s Daughter, 1941)
  • Za tichých nocí (In the Still of the Night, 1941)
  • Dívka v modrém (Girl in Blue, 1940)
  • Život je krásný (Life Is Beautiful, 1940)
  • Maskovaná milenka (1940)
  • Artur a Leontýna (Arthur and Leontine, 1940)
  • Ohnivé léto (Fiery Summer, 1939)
  • Die Geliebte (Love of my Life, 1939)
  • Männer müssen so sein (Men Are That Way, 1939)
  • Maskovaná milenka (Masked Paramour, 1939)
  • Liebeslegende (Love Story, 1938)
  • Der Spieler – Roman eines Schwindlers (Gambler’s Story, 1938)
  • Die Fledermaus (The Bat, 1937)
  • Die Kronzeugin (The Chief Witness, 1937)
  • Panenství (Virginity, 1937)
  • Lidé na kře (People on the Floating Ice, 1937)
  • Patrioten (Patriots, 1937)
  • Unter Ausschluss der Öffentlichkeit (Private Show, 1937)
  • Komediantská princezna (Gypsy Princess, 1936)
  • Švadlenka (The Seamstress, 1936)
  • Die Stunde der Versuchung (The Hour of Temptation, 1936)
  • Verräter (Traitor, 1936)
  • Barcarole (Boatman’s Song, 1935)
  • Leutnant Bobby, der Teufelskerl (Lieutenant Bobby, the Daredevil, 1935)
  • Einer zuviel an Bord (The Fifth-Wheel, 1935)
  • Grandhotel Nevada (Grand Hotel Nevada, 1934)
  • Dokud máš maminku (As Long as your Mother is Alive, 1934)
  • Zlatá Kateřina (Golden Kate, 1934)
  • Na růžích ustláno (Easy Life, 1934)
  • Pán na roztrhání (A Popular Guy, 1934)
  • Pokušení paní Antonie (Antonia’s Temptation, 1934)
  • Její lékař (The Physician, 1933)
  • Sedmá velmoc (The Seventh Superpower, 1933)
  • Okénko (The Window, 1933)
  • Madla z cihelny (The Brickmaker’s Daughter, 1933)
  • Jsem děvče s čertem v těle (Funky Girl, 1933)
  • Funebrák (The Undertaker, 1932)
  • Malostranští mušketýři (Prague’s Musketeers, 1932)
  • Růžové kombiné (The Pink Slip, 1932)
  • Šenkýřka u divoké krásky (Waitress at the Wild Beauty’s Bar, 1932)
  • Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (Lelíček in Sherlock Holmes’ Service, 1932)
  • Zapadlí vlastenci (Forgotten Patriots, 1932)
  • Kariéra Pavla Čamrdy (Pavel Čamrda’s Career, 1931)
  • Obrácení Ferdyše Pištory (Conversion of Fred Pištora, 1931)

Simix

pátek 6. července 2018

Za kamerou.

Zdravím své čtenáře,

v tomto článku bych Vám chtěla nacpat pod nos existenci dalších (nových) videí, která jsem za poslední dobu natočila.
Teď jsem se natáčení docela věnovala. Přiměřeně. Ani ne málo, ani ne moc.
Z důvodu, že podobný článek byl nedávno, tak v tomto článku nebudete tak přehlceni.
Videa budou tři. "Jenom". 😇😁

1. Publikováno 27. 6. 2018 
Jde o rozhovor v autě. Můj bratránek (YT: LeapParkour) mi pokládal otázky ohledně mého YouTube čenlu. I já mu v jiném videu pokládala otázky, ale naopak ohledně Parkouru, ale to u mě nevyjde. Vlastně nikde, prý chybí konec onoho videa.


Jo, mimochodem, viděli jste toto? Video z Českých Budějovic. 


2. Publikováno 1. 7. 2018
Nedá se přímo říct, že bych byla závislá na instagramu, ale podle mě je to nejlepší sociální síť. Už proto, že ráda fotím a prohlížím si pěkné fotky a obrázky. A tvořím si vzpomínky... instagram= fotodeník!
😅


3. Publikováno 6. 7. 2018
Video je natočeno o svátečním dnu 5. 7. 2018 na koupališti. Ten den zrovna nebyl nejteplejší, den předtím byl lepší, ale zrovna jsem měla sebou GOpro, což je vzácnost, protože své GOpro zatím nevlastním. A tak jsem se v ledové vodě zdržovala delší dobu, než bych normálně činila. Zahříval mě dobrý pocit ze zajímavých záběrů, které toto zařízení umí. Sestříhala jsem ho ještě ten den. Přemýšlela jsem, že video zveřejním až 7.7., ale už je možné ho vidět.

No a to by bylo vše. Moc ráda to neříkám a ani nepíšu, ale ... Budu ráda za sdílení apod. Víte, co myslím 😁😇

Tak se mějte krásně!
Užíváte léta? Já hlavně pracovně, ale je to fajn.
S.

sobota 30. června 2018

Bodnutí u srdce



Trošku tupá, trošku ostrá. Taková byla ta bolest? Dá se tomu říct bolest? Byly to výstřely z mé hrudi.
Nějaké dny to bylo slabší, v jiné dny intenzivnější. Jeden den při každém pohybu, jiný den při každém smíchu a další den, kdy si ta bolest vzpomněla, že vlastně existuje. Plíce nebo srdce? Nevím přesně. Prostě bolest v hrudi. Já tomu říkala bolest u srdce, slova z úst druhého zněla, že to mohou být plíce, že třeba pouze špatně dýchám. Občas to bylo jako bodné rány kružítkem. Jindy jako nůžkami a jindy jako nožem. Byl to přesně týden a pak? Pak se bolest vytratila, jako by nikdy nebyla. Snažilo se mi mé tělo něco říci? Snažilo se na sebe upozornit, abych se mu víc věnovala? Abych nedělala další chyby? Chyby, které mé tělo zatěžují? Abych více myslela na své zdraví, nebo to byl jen malý drobný nedostatek? Kdybychom měli reagovat na každé bodnutí v našem těle, leželi bychom v jednom kuse v nemocnici, nebo možná již na márnici. Nevěnovala jsem té bolesti nijak velkou pozornost. Občas zasténala, občas položila ruku na hruď. Občas udělala pár hlubokých nádechů a výdechů. Kdyby to náhodou byly ty plíce. Občas se tu vyskytla slova, spíše s humorem, než s vážností, abych neměla náhodou infarkt. Směju se. Au. Bodnutí v hrudi. Směju se méně, ale směji stále. Špatný vtip.Ať už srdce nebo plíce, při vyšší aktivitě, běhu... tělo se neozývalo. Byly chvilky, kdy se mi udělalo slabo, ale tak nepatrně, že jsem tomu nevěnovala příliš pozornosti. Však už znám mdloby, toto bylo v pořádku. Nevím, co to mělo znamenat, ale jakmile se začalo dít opět něco jiného. Něco, co mě šokovalo, bolest byla pryč. Byla to ztráta, ale také objevení. Po týdnu bodání v hrudi ustálo. Stejně bych s tím nic nedělala. Věřila bych a doufala, že to přestane. Stejně tak se stalo. Naštěstí. Nemělo by se sice nic zanedbávat, ale ani hrotit a hroutit se z každé bolístky.
Ale ... možná i kdybych umírala, jenom bych tiše sténala a nechala bolest znít i odeznívat.
Žádní doktoři. Tělo si se mnou jen povídá a říká mi, že dělám něco špatně, ale nezklame mě. Dokážeme se domluvit. Snad ho nezklamu já!

S.

úterý 19. června 2018

Mimozemskost 👽


Mám tu další slohové dílo, snad se bude líbit


 👽  👽  👽

Seděli na lavičce a sledovali noční oblohu. Ona a on. Pátrali po hvězdách, které nebyly skoro vůbec vidět. Ve městě bylo moc světla na to, aby mohli vidět černotu plnou třpytek. Byla to škoda, ale přece jen na obloze bylo pár zářivých věcí. Každé větší světýlko začala označovat za mimozemšťana, za ufo. Spíše ze srandy, než z víry. A možná i proto, že nevěděla, co říkat. Ne že by třeba ani trošičku nevěřila, ale kdo ví? Existují opravdu mimozemšťané?
Měl z toho srandu a označoval ji za roztomilou, ale brzy se toho chytil a pak se to stalo tradicí každý další večer, když se zahleděli na noční oblohu. Větší světla označovali za ufa. Moc těch večerů nebylo a ani se neví, jestli nějaké další budou.
Tam, kde seděli, byly tři lavičky a každou neděli večer obsadili jednu z nich. Zbývaly totiž jen tři týdny a pak se museli rozloučit na docela dlouhou dobu. Opírali o sebe hlavy a sledovali ta světla. Bylo jim spolu dobře ačkoli se pomalu nebavili skoro o ničem jiném, než o tom, kde vidí mimozemšťany. Oba cítili něco víc než kamarádství, ale oba se báli toho, co by bylo, kdyby něco víc opravdu bylo. Přece jen, ona měla stále nalomené srdce a nechtěla, aby tu byl někdo další takový, kdo by ji opět zklamal. A on byl krátce po rozchodu. Takže vlastně zlomení byli asi oba. A nač něco uspěchávat?

Uplynula nějaká doba, docela krátká, protože nemohla vydržet a oni se opět shledali. Byl i někdo třetí. Byla to holka. Nebyla tu totiž jen kvůli němu. Vlastně ani jen kvůli ní. Byla tu kvůli nim a pár dalším lidem. Znaly se už déle. Ty dvě. I on s tou nově zmiňovanou dívkou se znal déle. Zkrátka se znali všichni tři, ale v tu dobu, co tam znova byla, to začalo být jiné, pomatené. Měla pocit, že on i ona k ní cítí něco víc, a že ona k nim také. Ne jen k němu, ale i k ní. Ale nevěděla. Nevěděla vlastně nic. Jen věděla, že když bývala s ní, nebylo to takové, jako kdyby byla jen s obyčejnou kamarádkou. Ty pohledy, doteky. Ano, byla to kamarádka, ale přece jen se jí to nezdálo tak čisté - jen kamarádství. A možná ta dívka byla jen naivní a namlouvala si.

Už když dívka a chlapec seděli na lavičce to bylo docela jasné, ale tentokrát přišla chvilka, když byli nějakou chvíli sami, kdy ji řekl, že ji miluje. Nereagovala. Kdysi dávno to slyšela od někoho jiného a její reakce byla skoro podobná. Nevěděla jak reagovat, ale nějak zareagovala, teď jen mlčela. A pak ho objala. Později se odhodlala k pár slovům, že ho má ráda a záleží ji na něm, ale že toto mu zatím nemůže a nedokáže říct. Opírali se o sebe čely a pomalu, velice pomalu a jemně přitiskly své rty k sobě. Líbali se. Hned chvilku poté seděli na okně a povídali si. Povídali si o minulosti a věcech, co bolí. Dívka brečela a koukala na nebe. Držel ji. Nechali ale bolest v okně a vydali se za tou další dívkou.

Prožili pěkný večer, všichni tři, dokud se to trošku nezvrhlo. Přehnal to s alkoholem. Nebylo mu dobře. Chtěla mu pomoci, ale druhá dívka ji škaredě odehnala a šla pomoci místo ní. Urazila se a se slzami v očích utekla. Seděla na schodech. Chtěla jen pomoci, ale začala chápat, že ta druhá nechtěla, aby ho viděla v tom stavu. Ona sama by to možná také nechtěla, kdyby se ji to stalo. Druhá dívka volala brečící dívce na schodech, ale ta jí to vypnula. Volala ji znova. Měla strach a bylo ji líto, že ji tak nemile odehnala. Dívka na schodech si to uvědomila a druhý telefonát ji vzala se slovy, že se brzy vrátí. Šla však zatím navštívit jinou kamarádku. Během toho, co byla u ní, ji volala znova. Poprosila kamarádku, ať to vezme za ní a řekne, že už jde. Šly obě. Narazily na chlapce. Pohladila ho po vlasech a zeptala se ho, jak mu je. Byla to hloupá otázka, to ji bylo jasné. Pak řekla, že ho nechá v klidu být a on poděkoval. Dvě kamarádky se tedy vydaly za dívkou, tou co měla obavy a litovala svého činu. Jedna na druhou házela neutrální pohledy a druhá na první lítostivé. Omlouvala se. Ne jednou. Když šly spát a rozloučily se s kamardkou, musely si lehnout k sobě, protože na druhé posteli spal on. A... opíraly o sebe čela a stalo se to nečekaně. Začaly se líbat. Ony dvě. Bylo to něco jiného, než s ním. Bylo to intenzivnější, dynamičtější a delší. Občas přerušené, když se chlapec převalil na posteli, protože se bála, že by to mohl slyšet. Ale neměla nic proti pokračování. Popravdě na to myslela delší dobu. Když se ji ale ta druhá dívka zeptala, jestli má přestat, řekla, že ano.

Od té doby na to pořád myslela. Hlavně celý následující den. Bylo jí to blbé vůči němu... nechtěla přijít ani o jednoho. Byl to začarovaný kruh, možná spíše trojúhelník. Následující den skoro celý proleželi. Všichni tři. Spojili postele. Dívka si v jeden okamžik sedla s pizzou a sledovala, jak si ti dva povídají a lechtají se. Žárlila. Bylo ji smutno. Bylo ji smutno ze sebe samé, i z nich. Seděla na stole a pohupovala nohama, aby nebylo vidět, jak smutno ji je. Chtělo se ji brečet. Lehla si pak na kraj postele k nim. Později ji nechali lehnout mezi ně. Bylo otevřené okno a sledovali nebe... i když se pak stmívalo. Hlavně ony dvě. Sledovaly, jak svítí okna, jak v nich jsou lidé, mávaly, v jednom okně viděly vyset kalhoty. A obloha byla temnější a okna víc a víc svítila. Bylo to krásné. Dívka mrtvě ležela. Všichni mrtvě leželi. Ona ale sledovala nebe a ani nemrkla. Jako by opravdu umírala a nemohla se hnout. Když se konečně pohnula, podívala se do stropu a zatěkala očima sem a tam a všimla si lesklých očí z obou stran. Cítila jejich pohledy. On na ni koukal z jedné strany a ona z druhé. A co když to byl jen pocit? A co když ne? Dívka se víc natočila k druhé dívce, ale rukou sjela blíž k chlapcově ruce a chytili se.
Druhá dívka později vstala a odešla. Oba si mysleli, že je naštvaná, ale prý nebyla. On a ona u sebe leželi. Drželi se. Ona usínala. Vylekal ji zvuk z venku. Zeptal se, jestli nemá odejít, pokud je už unavená, a že stejně bude muset jít, protože to vadí asi té druhé, že tam je. Nechtěla aby šel. Bylo ji hezky, ale souhlasila. Nedokázala pochopit, že už je tolik hodin. Že tolik hodin proleželi. Šel se rozloučit s druhou a když odcházel, dívka přiskočila k němu a objala ho. Měla ho opravdu ráda. A možná ho taky milovala, ale nemohla to poznat tak brzy a mátla ji situace s tou druhou. S žádnou jinou holkou to tak neměla. Když šly obě zase spát, dívka usínala, ale druhá si s ní chtěla povídat. Naštvaná nebyla, ale zajímalo jí to, jak to vlastně dívka s tím chlapcem má. Ta však nebyla schopna k tomu nic říct a ne jen kvůli tomu, že opravdu usínala. Snažila se druhé odpovídat na jiné věci, ale zavíraly se ji oči ... a usínala s pocitem, jaké je to od ní nefér, jako by hrála na dvě strany. Bylo ji z toho opravdu smutno, ale nevěděla, nevěděla nic. Nevěděla, co dělat.

Nastala chvilka, kdy se dívka s partou, ne jen těmito dvěma, musela zase rozloučit. Chyběli ji. Hlavně oni dva. Probrečela hodiny. Žárlila, když ji posílali fotky, jak jsou spolu. Chyběli ji, když ji zrovna nepsali. A ne jen, když ji nepsali. Nějakou chvíli je ignorovala, aby zvýšila jejich zájem. Hloupá to dívka. Zájem projevovali docela dost, ale ona potřebovala a chtěla cítit zase jejich lásku. Strádala. Byli jedni z mála, kdo ji tak hodně psal, ale měla nepořádek v hlavě. Byla smutná ze sebe samotné, byla smutná z nich. Byla smutná z jejich prokrastinace a že odkládají učení. Byla smutná, že není s nimi.
Chtěla od něj, hlavně od něj, aby ji projevoval více lásku, ale jako by byla jen slepá. Možná potřebovala víc... možná ji chyběl právě ten osobní kontakt. Štvalo jí to... a pak... dostalo ji to, dostalo jí to, když ji napsal, zda si myslí, že na sebe budou mít čas. Že by byl jinde a za ní chodil, když by ji chtěl vidět. Ona chtěla víc. Víc lásky. Víc důvěry. Chtěla konečně pořádný, dlouhotrvající a spokojený vztah. Žádná naivní pubertální láska. I on, nechtěl ji zranit, ale ona prostě byla zoufalá. Ona... ona ji naopak povzbuzovala k tomu, jak se vídat víc a že pokud oba lidé chtějí, je to možné. Ona byla víc ta, co se s dívkou spojoval a snažil vidět i osobně, víc než on. Špatně ho chápala. Ale jeho slova a činy ji přišly, jako by stály proti sobě. A brečela. A říkala si, jak našla zase někoho, kdo ji zklame... Ačkoli on to tak vůbec nemyslel. On zájem projevoval a projevuje, ale ona chce asi víc zájmu.. nebo co ji je? Bojí se, že se zase zklame. Co když ji žádný kluk není souzen? Ne, ona nepotřebuje nutně kluka, jen proto, aby byla zadaná. Ona potřebuje kluka, s kterým bude konečně šťastná a bude to vzájemný a dlouhotrvající. Nechce být už zklamaná. A být s ní? Myslím, že ani jedna to tak nevidí, že to spíš byl jen úlet, ačkoli v tom bylo cítit něco víc. Ale to nemá budoucnost. Navíc, dívka je si o své orientaci jistá. Aspoň myslím, že je.
Každopádně, tento příběh bude mít ještě pokračování. Otázkou je, jak dlouho a jakou cestou se bude ubírat.
Ale nechce přijít ani o jednoho a s ním chce být.. víc.

Obrázky: Pinterest
S.

úterý 12. června 2018

📷📹🎥

Ej lidi!
Není to tak dlouho, co jsem natočila s bratránkem několik videí, ale ještě se mi žádné z nich nedostalo do ruky... tak nevím, kdy budou moct do světa! Každopádně s tímto zvláštním úvodem přicházím s článkem o mých nedávných videích. Nedávných ... v průběhu čtvrt roku asi 😏
No prostě to, co jsem "slibovala" v minulém článku.

Ne, dělám si asi jen srandu, přidám sem videa zveřejněná od května. Zbytek si když tak najdete sami, pokud budete chtít. A z důvodu, že nenatáčím tak často, jich moc nebude.

Popravdě, když si vzpomenu na počátek tohoto blogu, měla jsem v plánu přidávat jen různé úvahy, své básničky, různé texty, ale nepsat moc o sobě. Natož přidávat svá videa. Říkala jsem si: Nikdy nevíš, kdo si bude ten tvůj blog číst, neotvírej se tak, jako dřív, udržuj si své soukromí. No a podívejte se, kam jsem se dostala. No ale tak, když už ta videa natáčím, tak chci, aby je taky někdo viděl, ne?
Ale co se týče deníčků a soukromí jako celkově... to si nechám víc pro sebe. Samozřejmě.
Myslím, že jsem Vám ještě nezmiňovala, možná ani na svém bývalém blogu ne, že jsem jednou na nedodržování svého soukromí docela doplatila dávkou trapnosti. Měla jsem deníčkový blog, jakože opravdu hodně deníčkový, a tam jsem psala i dost detaily. Byla jsem v pubertě a měla jsem mnohem méně rozumu a zkušeností, než teď. A byla to docela rána, když na ten blog narazili moji spolužáci ze základní školy. Vůbec nevím, proč to tu píšu, když jsem chtěla rovnou začít s představením mých nejnovějších videí!


Za poslední dobou jsem se dala dost na natáčení outfitů, což v tomto článku bude dost znát.
S tímto videem mi pomohla spolubydlící z koleje (první outfit) a kamarádka z koleje (zbytek).
Je mnoho způsobů, jak natáčet videa o oblečení a já je natáčím takovým trošku šílenějším způsobem, kdy ve videu dělám různé šílenosti a hloupůstky. Různě poskakuji, směji se, otáčím se, ...
Každopádně jsem s těmi videi spokojená. Možná lepší, než kdybych v nich mluvila.
V tomto vidím takovou detailní chybku, které si třeba někdo nevšimne.. a to rukáv trička na jedné ruce, který vyčuhuje pod mikinou. Profesionální kameramani, tvůrci podobných videí, specialisté na videa by pravděpodobně viděli jiné chyby a přešlapy, co se týče třeba natáčení nebo střihu, ale já jsem jinak docela spokojená. Na to, že to natáčeli amatéři (nic proti holkám, myslím to jen tak, že nikdy dřív se natáčení nevěnovaly, ale jsem vděčná za jejich pomoc). 


Toto video jsme natáčeli s bratránkem, když jsme jeli z Českých Budějovic. Zastavili jsme na místě o jakéhosi velkého rybníka. A improvizovali jsme. Chtěl natočit západ slunce, ale k tomu chtěl, abych mu dělala popředí (tak to nazval) 😅 Chtěl, abych říkala rozumné věci a moudra, ale byly to spíš trapárny. Řekla jsem si, že to tak nemohu nechat, tak jsem vypnula zvuk a během střihání videa jsem k tomu vymyslela příběh. Video je nakonec docela úspěšné. Od té doby jsme nedávno na tom místě byli znova a zkoušeli natočit něco jiného. Z toho nic nebude. Každopádně, jak už jsem zmiňovala na začátku článku, jsme ten den natočili více videí a jedno i nějaký ten den předtím. 


Strašně ráda tancuju. Ať už jde skoro o jakýkoli styl tance. Už před několika roky jsem měla jakési základy Shufflu, ale nějak jsem se tím víc nezabývala a neuměla jsem to. A prostě jen 

přišel Seznamovák, Vysoká škola a já se do toho dostala a ani jsem nemusela hnout skoro ničím 😅 No pochopitelně musela, pohyb je k tomu potřeba, ale šlo to lehce. Já a klučina A. jsme to rozjížděli na parketě a občas to zkoušely a docela uměly nějaké kamarádky. Každopádně mi k tomu stačila jen hudba a zkoušet... ono to šlo. A v průběhu školního roku se to trochu zlepšilo. A jednou na koleji jsem si prostě zatančila shuffle a natočila na mobil. Netušila jsem prvně, že to zveřejním i na YT, protože přes mobil to rozlišení (nebo jakže se tomu říká) není ono. Sestříhala jsem si to původně na isntagram, zveřejnila to i na FB, a když už to bylo sestřihané, dala jsem to i na ten youtube. A teď je to tady:


Toto video je natočený tak nějak měsíc, sestříhané skoro hned poté, ale zveřejněné až v posledních pár dnech. Jsem s ním spokojenější, než s minulými outfity. Opět mi s ním pomáhala kamarádka z koleje a byla tam i ona, ale od té doby jsme se nějak nebavily a asi je naštvaná, že jsem ji teď zanedbávala a neměla na ní čas, protože jsem se zrovna lépe cítila s jinýma lidmi a radši jsem ji vystřihla, aby nebyl nějaký problém. Každopádně jsem ráda za její pomoc. Já ji za to zase vždy fotila. Byla to taková spolupráce víceméně. Ano, jsou tam jen dva outfity a možná jsou ukazovány příliš dlouho, ale nacpala jsem tam všechny záběry, co se mi líbily a proložila jsem to i okolím, např přírodou. 



Na toto mám i reakce od známých. No pochopitelně i na ty videa předtím, ale toto je nejaktuálnější:
1.

2.

A co Vaše názory?

Po dlouhé době jsem se podívala na svá stará videa, třeba i několik roků stará a nepřijdou mi ani tak špatná. I když je tam pochopitelně nějaký posun, vývoj a i to, co se mého vzhledu a osobnosti týče. 

Je tu trošku více textu, než jsem čekala! 

Tak se mějte!

sobota 9. června 2018

Opět s poezií





Milí čtenáři,


nezapomněla jsem! 
Jsem tu a ačkoli jsem dlouho nic nepřidala, posledních pár dnů na to myslím.
Nebyl čas. Čas byl, ale ne na blog. Užívala jsem si poslední chvilky ve městě, kde studuji, s lidmi, které jsem si velice oblíbila. Oni mají ještě zkouškové, ale já už prázdniny. Popravdě to pro mě byly prázdniny spíše tam, bez ohledu na školu a brigádu to bylo spíše užívání si života a plno neskutečných věcí... a teď mi to jen chybí. Každopádně teď přišla chvíle být s rodinou, mít brigádu jinde a zase si zvykat na trochu něco jiného. Na něco, co dřív už sice bylo, ale já si opět zvykla na něco jiného. Nechci zůstat ani na jednom místě a trochu se někam mrknout... teď však přicházím se svými básničkami... opět!! Hurej!


~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~


Pamatuji si na to, kdy cítila jsem se zrovna šťastná,
pamatuji si na ty dny, kdy jsem začala zrovna žít.
Bylo to něco neskutečného, však situace byla krásná,
bylo a je to něco, čemu nemohu stále uvěřit.

Objevila jsem skvělé místo a lidi, fakt to za to stálo, stojí,
objevila jsem něco, co pro mě je teď těžké opustit.
Nikam nehne se ten, kdo váhá, couvá, kdo se bojí,
aby to zcela skončilo, nehodlám teď dopustit.

Jsem šťastná i teď, protože to ještě je a že to bylo,
jsem šťastná, ráda za to, co se všechno událo.
Teď už vím, že nic z toho se mi nezdálo.
Všichni ale dobře víme, že nic není nastálo.

Však přijde mi prostě smutné, že prozatím to tady končí,
však já budu na ty dny stále a stále vzpomínat.
Teď nastává čas, kdy se lidi spolu loučí,
pojďme se teď chvíli někam jinam podívat.


~ ~ ~



~ ~ ~


Jeden krok a potom druhý,
vycházíme schody do nebes.
Najdeme tam konec duhy,
možná zítra, možná dnes.
My věříme na zázraky,
my věříme v dobré chvíle.
Když díváme se na mraky,
které plují nebem, bílé.
Jeden krok a další taky,
my stoupáme výš a výš.
po nebi dnes plují mraky.
V nebi všechno pochopíš.


~ ~ ~



~ ~ ~


Bílá noc a černý den,
je to pravda nebo sen?
Hodně věci nechápeme,
hodně věcí zvláštnost mají.
Bílá noc a černý den,
je to pravda nebo sen?
Hodně věcí netušíme,
některé se divné zdají.
Bílá noc a černý den.


~ ~ ~



~ ~ ~

Pro více mých básniček se můžete zatoulat na můj instagram číslo 2.



Takže mi můžete hodit  follow.



Jinak můj oficiální > instagram < už asi znáte 😇

Na co se můžete 'těšit' příště?
Chtěla bych napsat článek o svých nových videích.
Na tomto blogu to tu ještě nebylo a myslím, že jsem to sem dřív ani nechtěla přidávat, ale proč ne.
A taky bych mohla třeba zadeníčkovat a napsat, jak jsem se měla poslední měsíc a tak nějak trošku textu a myšlenek, třeba... 

Nechte se překvapit!
Vaše Simix! 💘

obrázky: Pinterest

čtvrtek 10. května 2018

Něco zbývá? Ve mně zbývá? A co zbývá? Vzpomínky!

To, co teď mi zbývá

Ze dne: 2.5. 2018 - prostě jsem psala, psala, šlo to samo a jen četla věty a říkala si, zda to tak nějak sedí, aby se to aspoň trochu rýmovalo 😇

"Je mi poněkud smutno, zdá se mi", řekla jsem si dnes a ohlédla se na počátek.
Za tu dobu se toho stalo mnoho a nechci a ani nemůžu vrátit to na začátek.
Ohlédla jsem se na ty dny, kdy to začalo, začínalo a pokračovalo.
Bylo a pořád je to pro mě něco neuvěřitelného, to co je a co bylo.
A to co bylo, tady zbylo, ve mně zbylo.

Byla jsem šťastná a užívala si každého dne, začala jsem žít, jako puštěná ze řetězu.
Tvořila jsem tu, my všichni tvořili, mosty zážitků, mosty, které již nikdy zpátky nepřelezu.
Měla jsem kolem sebe nové lidi a dalších přibývalo a stále přibývá.
Však tento počátek se blíží ke konci, nic jiného mi, ani Vám, lidi, již nezbývá.
Však vzpomínka na tento školní rok mi zbývá, uvnitř mě i Vás zbývá.

Víte, poznala jsem tu mnoho lidí a jak odcházeli a jiní přicházeli, mnoho toho událo se.
Někteří tu byli krátce, jiní stále jsou, jiní přibyli, ale každý mi něco dal, zdá se.
Dali jste mi zkušenosti, zážitky, děkuji Vám za to, že jste tady byli.
Navždy na Vás budu myslet a díky těm, co tu ještě zbyli.
Co zbyli tady, co zbyli pro mě, co ještě zbyli.

Ano, lidi se v našich životech mění, někam jdou, jdou někam jinam.
K životu to patří, každého to někam táhne, my neporučíme těm vyšším silám.
Však jak jste se po ty měsíce v mém životě měnili, mnoho toho zažila jsem.
Lidi, cítím se jen nostalgicky, jsem v klidu, špatně na tom vůbec nejsem.
Jen vzpomínám na to, co bylo, co zbylo, ve mně zbylo.

A možná jindy, možná příště, možná jinde, možná v dalším školním roce... možná ještě setkáme se.
Možná tady, možná tam, možná jinde, možná někde v temném lese.
Říkám si: "Je mi poněkud smutno, zdá se mi," ale někde v hloubi štěstí, radost nesu.
Ty zážitky a krásné chvíle s Vámi, tady, sebou si je vždy ponesu.
To co mi zbývá, to co zbylo, tak to bývá.

Znám teď lidí strašně hodně, kontakty se rozšířily, zkušenosti nabrala jsem.
A pak vlastně přijdu na to, že já přece smutná nejsem.
Jenom prostě nostalgie, bylo to nové místo, noví lidé, mnoho se tu toho stalo.
Byla to skutečnost, film a nebo se mi to jen všechno zdálo?
Však ještě to nepřestalo, něco zbylo, tady zbylo, ve mně zbylo.

Ani nevím, zda jde o Vás, nebo o ty vzpomínky, ale prostě "ach to dění."
Prozatím to tu zlehka končí, však konec to ještě není.
Já jenom, že toho teď bylo hodně a strašně se mi tady líbí.
To pak není divu, že tu toto všechno píšu, že mi to pak všechno chybí.
Ale prostě něco zbývá, tady zbývá, ve mně zbývá.

Něco zbylo, tady zbylo, ve mně zbylo.
A pokud štěstí nenaštve se, bude toho ještě mnohem víc...
A já píšu tečku, končím a nenapíšu dál už nic!
(jejda, to je vykřičník, ne tečka 😁😇)

Vybraný příspěvek

Úvod

Drazí čtenáři, nikdy jsem nečekala, že bych si zkusila založit blog na jiné stránce  než na blog.cz, ale stalo se. Říkala jsem si, že budu...