Prohledat tento blog

sobota 8. ledna 2022

Já a očkování na Covid-19 🩹

Všechny zdravím a doufám, že jste si užili Vánoce i Silvestr. 🎉🎁 Snad jste vstoupili do roku 2022 něčím příjemným a snad pro Vás celý tento rok bude krásný


Před Vánoci se v práci objevil nějaký pozitivní chlapeček, a proto jsem musela na PCR test. Bylo to ubíjejicí čekání na výsledek. Znamenalo to pro mě, jakým způsobem strávím Vánoce. Doma, nebo budu moct obcestovat a navštívit s přítelem příbuzné? Dokud nepřišel den testování, pevně jsem věřila, že jsem zdravá, a že Covid nemám. Ani jsem si nějak nevybavovala, že bych s tím chlapcem byla v úzkém kontaktu. Akorát kolegyně mě jakožto nenaočkovanou nahlásila hygieně jako osobu v kontaktu s nakaženým. Byl to chlapec z její třídy, ne mé, ale krátkou dobu jsem tam byla, abychom pokryly jinou kolegyni z oné třídy, která chyběla. V den testování to na mě nějak padlo. Pravděpodobně to bylo stresem, ale cítila jsem se oslabená a malátná a začala jsem se obávat, že mám covid. Výsledek PCR testu na Covid-19 byl však negativní a já mohla poslední den před Vánoci oslavit Vánoce v práci s dětmi a kolegyněmi. 🎄 A následující dny navštívit příbuzné jak mé tak přítele. 

23. 12. 2021 - Vánoce na bytě s přítelem. Bylo to docela hektické a stresující. Ale celkově fajn. Dostala jsem od přítele polaroid, který jsem zmiňovala v předchozím článku. 

24. 12. 2021 - cesta do mého rodného města. Oběd jsme s mým bráchou a přítelem strávili u naší mamky a dali jsme si s ní dárky. Večer (štědrovečerní večeře a rozbalování dárků) u mých prarodičů, tety a bratránků. Byl tam i můj taťka. Byl to už takto druhý rok, co byl s námi i přítel. Dárky rozdával postupně můj brácha. Rozdával rozvážně, takže nebyl delší dobu nikdo bez dárků. 😊

25. 12. 2021- na oběd u přitelových prarodičů, kde byla i jeho mamka s přítelem a jeho brácha. Tento rok jeho děda rozdával dárky zpočátku nějak rychle. A ten večer jsme s přítelem a jeho bráchou přijeli za jejich taťkou a měli jsme vánoční večeři a rozbalování dárků ještě u něj. 

Další dny už přítel chodil do práce a já doma četla, uklízela a odpočítávala zbylé dny. Nevěděla jsem pomalu už ani, co sama takhle doma dělat.

Silvestra jsme s přítelem strávili u jeho taťky. Byly jsme pozdravit jeho kamarády a mamku. Prvně jsem chtěla Silvestr trávit jinde a jinak. Odněkud kde je hezký výhled a kde jsme spolu na Silvestra ještě nebyli, protože jsme první náš společný Silvestr trávili s jeho kamarády, druhy Silvestr s jinou jeho partou a třetí jsme byli na bytě a hráli jsme různé hry a výzvy.

Nový rok pro nás začal víceméně registrací na očkování proti Covid-19. Tudíž pro mě nemile... 😕
Od té doby, co je možnost se naočkovat na toto virové onemocnění, jsem to odmítala. Prvně jsem říkala, počkám, až se nechá očkovat i přítel, poté jsem si říkala, že něco, co je spojené s Covidem-19 do sebe nenechám vpíchnout dobrovolně. Nechtěla jsem něco takového řešit a dělat si s tím starosti. Říkala jsem si, že když jsem měla mírný průběh v době, kdy jsem byla covid-pozitivní, že nemá cenu se nechat očkovat. Byla to pro mě rýmička a celková slabost trvající pár dnů. Říkala jsem si, že toto je vhodné spíše pro lidi, kteří by to odnesli hůře (a že jich nebylo málo). Do očkování začali být lidé tlačeni tím, že bez očkování skoro nikam nemohou. O to víc jsem proti očkování byla (a stále jsem?). Nechtělo se mi dělat něco, co se musí! Být černé ovce, chovat se k nám pomalu jak k Židům za druhé světové války! (píšu pomalu, ne že by to tak úplně bylo - ani na to nemyslet, ale myslím takové to vyčleňování a odebírání některých /svobodných/ práv). 
O co víc na nás naléhal stát, případně v práci se zdálo, že očkování je vhodnější, o to méně jsem do toho chtěla jít. Přišlo mi ošklivé, že očkování mohou chodit na různé akce, když přitom údajně se mohou také nakazit a covid přenášet. To, že se v práci jako jedna z mála jako neočkovaná musím testovat mi ani tolik nevadilo. A nějak mi zatím nescházelo, že nikam moc nemohu. Po práci bývám stejně unavená a o víkendu jezdíme buď za příbuznými a nebo dělám něco na bytě. Nechat se naočkovat jen prý kvůli tomu, aby jsme měli lehčí průběh. Tak k čemu bych se nechala? 

Ale na začátku tohoto nového roku přítel zapnul počítač, že se zaregistruje. Zde jsem narazila! Upozorňoval mě už tak měsíc dopředu, že se v novém roce zaregistruje. Od jedné kolegyně jsem slyšela, že očkování rozhazuje hormony a že se mohou rodit postižené děti. Říkala jsem si, že bude lepší, když očkovaní nebudeme pro jistotu, pokud budeme chtít někdy děti a nebo, že počkáme, jaký to bude mít efekt na okolní lidi. Už na pedagogické škole, kde jsem studovala, jsme se učili, že na základě jednoho výzkumu se rodí kvůli očkování autistické děti. Jiné výzkumy to však vyvrátily. 
Ne, že bych změnila názor, ale když se přítel šel zaregistrovat na první dávku vakcíny, přišlo mi nefér, že on by chodil do restaurací apod. beze mě. Nejdřív jsem si říkala, že to tak vadit nebude. Seděl by tam s větší pravděpodobností většinou sám, protože jsme chodívali spíše spolu než s někým jiným. A říkala jsem si, že by ho to nebavilo. A taky bychom mohli k moři nebo někam jinam do zahraničí!! Bojovala jsem však sama se sebou! Měla jsem dilema. Příčilo se to ve mě. A nakonec jsem m uřekla, ať mě teda zaregistruje také. Bylo to dobrovolně nedobrovolně. Nechtěla jsem do sebe vpichovat nějaké svinstvo. Obávala jsem se toho. 
Onen den, kdy jsem z práce musela jít o trošku dřív (7.1. 2022) jsem byla v pohodě a bude to znít divně, když napíšu, že jsem se docela i těšila. Ani nevím proč. Na místě očkování jsme vyplnili nějaké papíry. Byli tam na nás moc milí, za což jsem ráda. Dokonce jsme měli možnost se jít očkovat spolu, do jedné kabinky a seděli jsme vedle sebe. Vpich probíhal v pohodě. Slečna/paní, co nám to píchla říkala, ať se následující dny nenamáháme, přítel však další den v noci (mezi ránem a nocí) měl jít do práce a tahat těžké bedny. Nechápala jsem, že si to nezařídil tak, aby tam nemusel. Já naštěstí před sebou měla volný víkend. Mimochodem, šlo o vakcínu Comirnaty Pfizer.


A teď to přijde!!
Po naočkování jsme měli 15 minut sedět v takové čekárně. Chtěla jsem tam být co nejdéle a mít jistotu, že pak někde nepadnu. Říkala jsem přítelovi. "Nespěcháme dnes nikam přece, že? Můžeme tu být klidně déle."  Nevypadal, že mi měl něco proti. Prvních pár minut probíhalo v pohodě. Po čtvrt hodince, kdy se blížil čas k odchodu jsem na sobě začala pociťovat změny. Viděla jsem trochu jinak a přišla jsem si taková malátná a nestabilní. Mívala jsem to tak už dřív, protože jsem trpěla na nízký tlak a donutilo mě to si lehnout na zem a dát nohy nahoru na židli. Přítel se rozhlížel po okolních lidech, pravděpodobně se za mě trochu styděl a já za sebe trošku také, ale nechtěla jsem omdlít a dělat ještě větší rozruch, než tím, že jsem se položila a zvedla nohy nahoru. Při nízkém tlaku mi to pomáhalo. Říkal, že na mě nikdo nekouká a byla jsem ráda. Když jsem byla v této poloze, cítila jsem se lépe. Začal se mě vyptávat, jestli mi je lépe a jestli už můžeme jít. Říkala jsem mu, že když ležím, je to lepší, ale obávám se vstát. Začal na mě naléhat, abych zkusila vstát pokud je to lepší, abychom už šli. Necítila jsem se na to, ale zkusila jsem to. Chvíli jsem si sedla zpět na židli a začalo se mi temnit před očima. Oklepal mi záda od drobků, to bylo hezké, ale jinak mě v tu chvíli dost naštval. Jakoby nebral ohled na to, jak mi je. On ale prý myslel, že se nám udělá zle až pak a chtěl, abychom stihli dojet domů, než nám bude zle. Od všech prý slýchal, že se udělá člověku hůř až později. Na mě to padlo ale krátce po tom a nějak tomu nemohl asi uvěřit. Musela jsem si opět lehnout a dát nohy nahoru na židli. Přítel mi většinou pomáhá, ale v tento okamžik mi bylo líto, že nechápe, nebo mi možná ani nevěří, jak se cítím. Nemyslel to jistě zle, spíš si to nějak neuvědomil. Říkal, že by už rád jel domů a lehnul si do postele, než se nám udělá hůř. Že se prý jiným lidem nedělá zle už tam na místě krátce po naočkování. Jenže mě bylo na omdlení. Snažila jsem se překonat, vstala jsem. Oblékla jsem si bundu a šli jsme k pultíku s počítači, kde seděli zdravotníci, ale po několika krocích se mi točila hlava a špatně jsem viděla. Lehla jsem si na zem u jiné židle a dala jsem zase nohy nahoru. Dělávala jsem to tak dřív kvůli nízkému tlaku a pokaždé to během krátké chvilky pomohlo. Tentokrát mě to nechtělo nějak opustit. Předtím mě jiní lidé moc neviděli, ale tentokrát jsem ležela u jedné z židlí před nimi. Trochu jsem se styděla, ale přišlo mi to lepší, než sebou seknout. Nakonec jsme se dostali k pultíku ke zdravotníkům, aby nám vytiskli ambulantní zprávu a ptali se nás, jak se cítíme. Přítele bolela jen ruka a já jim řekla, že mi je na omdlení. Jejich reakce byla milá. Řekli, že jsem zelená a ať se klidně znova posadím. Sedět mi nestačilo, musela jsem dát nohy nahoru. Přišla za mnou zdravotnice a poprosila sanitáře, aby donesl nosítka. Položil mě na ně a odvezl na ošetřovnu, kde mi změřili tlak. Tlak byl v pořádku. Změřili mi teplotu. 37,5°, donesli mi vodu. Z jejich pohledu vypadalo, že jsou zmatení a nevědí, jak mi pořádně pomoci, ale byli moc milí. Přišel i jiný zdravotník, mladý, pěkný. Vypadal nervózně. Řekli mému příteli, že kdyby mi teplota stoupla, ať voláme sanitku. Ale od té doby, co jsem vstala mi bylo už lépe. Konečně jsme mohli dojít k autu. Bylo mi smutno jen z toho, jak přítel na mě spěchal i přesto, že mi nebylo dobře, ale přístup zdravotníků byl moc fajn. Všichni milí. Údajně člověk má být po vakcíně unavený, ale já měla snad více energie, než jiné dny po práci. Přesto jsem ležela a odpočívala. Byla jsem akorát citlivější. Říkala jsem si v tu chvíli, proč jsem nesetrvala u svého názoru "neočkovat se" a nechala jsem do sebe vpravit nějaké svinstvo.


(Ne, takový sval ve skutečnosti nemám, to je oteklé) 😂

Zbytek dne jsem byla schopna v pořádku chodit a fungovat. Jenom mě trochu bolela ruka. Přes noc jsem se budila a každé převalení v posteli mě bolela ruka o něco víc. Přítel musel vstávat do práce a bylo mi to líto, že nemůže také odpočívat. Naštěstí to nějak zvládnul. A já následující den ráno mohla už fungovat skoro bez problému. Bolela mě už jen lehce ruka při natažení paže a měla jsem otok po pravé straně od vpichu injekcí. Vypadalo to, jako bych měla veliký biceps. 💪😀Dalo mi trošku problém se ráno obléct. V průběhu dopoledne to bylo lepší. Byla jsem schopna uklidit byt jako každou sobotu, jen jsem se snažila levou ruku příliš nenatahovat. Přítel se vrátil z práce a ruka ho bolela o něco více než mě, ale jsme oba v pořádku. 
Další dávka nás čeká za 21 dní. 

V tomto článku nemám v úmyslu někomu vyvracet názory, postoje ani někomu něco vnucovat. Vypsala jsem jen své názory, své pocity... to jak jsem to prožívala a cítila. Každý má svůj názor, svůj pohled na věc, své pocity, své zdraví a ať už jste pro a nebo proti očkování jsem s Vámi. Je to Váš názor. Respektuju ho a budu ráda, když nebudete mít nic proti tomu mému! Jde o článek, kde jsem vypsala, jak jsem to měla já a co se mi dělo. Není psán pod špatnými úmysly. 
Přeji Vám hodně štěstí a hlavně zdraví. Ať se Vám daří a jste spokojení!! 😍

Pozn. první dva obrázky jsou z pinterestu. 

Vaše SIMIX



Já a očkování na Covid-19 🩹

Všechny zdravím a doufám, že jste si užili Vánoce i Silvestr. 🎉🎁 Snad jste vstoupili do roku 2022 něčím příjemným a snad pro Vás celý ten...