Mráz se vzdává nadvlády

Sbohem zimo! A sbohem i Ty, který ses otočil zády!


Dneska jsem tu sesmolila zase trošku textu.
Příjemné čtení přeji.


Skrz stromky začalo prosvítat sluníčko a i dny jsou teplejší. Ta krutá zima odstoupila a uznala, že její období vlády skončilo. Předala žezlo jaru. Velká většina z nás se již těšila na teplejší dny, protože zima se začala tvářit nekonečně. Nošení teplých kabátů a bund je konečně u konce a my už nemusíme schovávat brady v šálách. Nic netrvá věčně, ačkoli se to časem může vrátit, ale zase to nebude napořád. Stejně jako ty tu nejsi napořád. Vlastně jsi odešel. Víš, v těch obdobích mrazu jsi tu byl. Vážně ses choval, jako bys tu ty sám chtěl být.
Se mnou. Zval jsi mě, staral ses, zajímal. Byly to dva krásné měsíce, co ses ke mně tak choval. Byla jsem naivní, když jsem čekala, že ty sám dáš nějaké znamení, že to, co mezi námi bylo, je už něco víc. Nebo jsi to čekal ty ode mne? Předtím vším to bylo takové, jaké to je skoro teď. Však o něco lepší. Ještě jsme toho tolik nezažili. Ale teď? Myslela jsem, že když už se ke mně tak úžasně chováš, že to fakt něco znamená a nakonec přijdeš s tím, že to bylo víceméně jen tak. Pořád to nedokážu pochopit a docela to bolí, protože nedovedu jen tak snadno a rychle zapomenout. Ačkoli si někdo řekne, že čtvrt roku je málo. 

Říkal jsi, že ti se mnou bylo hezky, že mě máš rád a záleží ti na mně, ale že chceš být pouze kamarád. Chceš mít už trvalejší vztah a ne, aby to dopadlo jako s tvojí bývalou. Já to chápu, myslíš, že já ne? Říkal jsi také to, že ti vadí, že jsem se ti neotevřela jako ty mně. Ale já si ověřovala, zda ti mohu plně důvěřovat. Už od začátku mi něco říkalo, že nemohu, ačkoli ty jsi mi už od samého počátku svěřoval nemyslitelné. To já nedovedla. Chtěla jsem se k tobě dobrat cestičkou důvěry, ale tys to najednou, z ničeho nic ukončil. Možná jsem měla vážně důvod ti nevěřit a bát se, že mě zklameš, protože zklamal. Třeba já nějak zklamala tebe, třeba jsi ode mě čekal něco víc a třeba zrovna to, abych k tobě byla upřímnější a otevřenější. Promiň, vím, že jsi říkal, že sis se mnou nehrál a netahal mě za nos, ale já to tak teď vidím, protože pokud se opravdu nepokazilo něco, z toho, nebo něco o čem nevím, tak sis se mnou hrát musel. Víš, já jen potřebuji pochopit, pochopit proč to tak bylo. Přijdu si, jako bych přišla o někoho blízkého. 



Slýchám a čtu, ať na to zapomenu, že to zvládnu a podobně. Samozřejmě. Den za dnem a budeme dál od toho dne, od těch dnů. Časem a dalšími událostmi se toto dá potlačit a nějakým způsobem "zapomenout", ale ne zapomenout, jako zapomenout. Plno věcí mi tě připomíná. Třeba nějaké písničky, které jsme si poslali, nebo poslouchali spolu. Písničky dosti ulpí na nějaké situaci, vzpomínce. Nejsou to ale jen písničky. Našlo by se toho mnoho.
Nemohu říct, že bych na tebe nebyla naštvaná, ale taky nemohu říct, že bych tě nechtěla dál vídat a že bych tě neměla ráda, naopak. Ačkoli jsem ti sdělila, že se s tebou nedokážu teď bavit. S většinou lidí, s kterými se za poslední dobu pravidelně setkávám- ať už tě znají nebo ne, nedokážu rozebírat pořádně nic jiného, než tebe. Promiň. Ale ano, ono to nějak půjde. Já vím.


Myslela jsem, že by mezi námi mohlo být něco vážného a trvalého. Sám si psal, že v našem věku už to není na krátká zamilování. Třeba jsi vycítil, že by to mezi námi nevydrželo, ale mně naopak přišlo, že se v mnohém doplňujeme. Asi to byl jen jednostranný pocit. Dobře, jak chceš. Ono vlastně, kdybys chtěl něco víc, než kamarádství, tak to takhle spíš nedopadne a nějak si to vyjasníme.. i když, zase se dostávám k tomu, že já byla ta, co nekomunikovala více a byl uzavřená. Ale šlo by to. Já na to šla akorát pomaleji.  Samotná jsme chtěla vědět, co mezi námi je, takže dřív nebo později by se toto téma otevřelo... Na druhou stranu, psal jsi, že sis všiml, že se to z mé strany přehupuje na něco víc, což jsi nechtěl. Já se chovala ale pořád stejně.To už si myslím, že ses ke mně měl víc ty, než já k tobě. Nechápu to proto. Nechápu. Jako by ses najednou něčeho zalekl. Možná by mi stačilo jen pochopit. Ale jo... myslím, že se s tím už začínám smiřovat. Jen se kapánek bojím, že se teď celkově budu bát vejít do nějakého vztahu. Na jednu stranu je to správné, ale na druhou stranu se bojím, že nepoznám někoho vhodného, s kým bych chtěla založit rodinu. Není ještě na co spěchat, ale mám věk, kdy o tomto mohu už uvažovat. Někteří v našem věku už mají své malé rodinky. Někteří tvrdí, že není na co spěchat, zvlášť v dnešní době, ale slýchám i takové zkušenosti, že pak může být pozdě, že to nemusí být už ono. Také asi záleží na úhlu pohledu. Ale to je jedno teď. Prostě mi chybíš. Dám tomu ještě čas. Bude to dobrý. 


Když po sobě ty řádky čtu, přijdu si, že si lehce protiřečím, ale jde jen o to, že v tom mám zmatek. Nevím, zda jsi vážně ke mně něco cítil a jen ses rozhodl, že to takto bude lepší a nebo sis se mnou opravdu hrál, navnadil sis mě jako rybičku a pak jsi to chtěl ukončit kamarádstvím, které i tak poměrně ztroskotalo, protože nejsme v kontaktu. Tak v čem je pravda? V čem je chyba? Chci to pochopit.


I don't cry, but my tears are run away. 

Komentáře

  1. Letos byla ta zima opravdu až nekonečná... doufám, že je jí už opravdu konec a čeká nás už teď jenom to dobré... teplo, sluníčko a pohoda. Víc slunečných dní... víc úsměvů, energie a teplíčka... :-)
    Co se týká další části článku... rozumím ti... teda nevím, jestli je to povídání přímo z tvého života, ale i kdyby na tom bylo jenom něco pravdy, nebo všechno nebo nic a nebo půl... je to jedno. Já osobně také na všechno jdu spíš pomalu, buduju si k člověku cestu... důvěra se nedá hned tak vybudovat... vytvořit... chce to čas, zjistit, jestli tomu člověku můžu plně důvěřovat a věřit mu... oddat se mu a vědět, že mě snad nezklame... nejde to hned... Možná to má spousta lidí jinak, že dokážou hned věřit, ale já už jsem zažila mnohé zklamání a vím, jací lidé dokážou být, i když se ti líbí sebevíc... prostě je opatrnost na místě a pokud chceš postupovat pomalu a s rozmyslem, abys věděla, že se na člověka můžeš plně spolehnout, je to správné :-) a pokud to ten druhý nedokáže pochopit, tak to není ten pravý pro tebe... možná časem na to přijde.. vrátí se, docvakne mu to... ale jinak... všechno je tak jak je, nijak jinak... a všechno je tak, jak má být :-) i když to někdy sakra mrzí a chceme pochopit co se vlastně stalo, co se v tom člověku děje... někdy dostaneme odpovědi, jindy zase ne... drž se Sim ♥ ať už je to přímo z tvého srdíčka nebo ne... ale věřím, že ať je to jak je, tak bude líp...
    Já tvému přístupu rozumím a i tomu, co jak prožíváš, protože to mám hodně podobné :-) a jsem v tomto opravdu podobná...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za další pěkný komentář :)
      Já někomu se svěřuji snadněji a rychleji a pak přijde i někdo, komu nedokážu prostě věřit hned :)
      jo :)

      Vymazat

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář! :)

Oblíbené příspěvky