Přituhuje

Pod bodem mrazu - venku i hluboko uvnitř naších duší... 

song - klik to listen:


Přituhuje, však kroky mé stále nezamrzly. Ani myšlenky ne. Možná by bylo lepší kdyby zamrzly, protože pořád vytahují tebe. Myšlenky a srdce, jako by se spikly a byli v přesile proti mé duši. Je několik stupňů, ne-li desítek stupňů, pod nulou a to, co není proměněné v led, se v něj s naprostou jistotou brzy promění. Vše se poddává zimě. Stejně tak jako mé drobné tělo a možná stejně tak to tvé, někde na druhém konci města nebo světa. Už aby to skončilo. Bradu mám zaseknutou někde hluboko v šále a snažím se co nejrychleji přemístit z jednoho místa na druhé. Ruce mám ochablé a mrznou mi i palce u nohou. Mám pocit, že brzo odpadnou. Za to s jistotou vím, že myšlenky na tebe ne. I kdybych sebevíc chtěla. Vlastně nevím, jestli chci. Nechci na tebe zapomenout, nechci tě přestat vídat, naopak mě to k tobě táhne snad čím dál víc, ale chci být šťastná a chci, abys byl šťastný i ty. Rozhodně se nechci vnucovat, to budu radši dál trpět. Radši tě budu ignorovat, než se vnucovat. Pokud ke mně cítíš něco podobného, ozveš se sám. Snad. Přece jen ale nevím, zda by nebylo lepší zapomenout. Něco ve mně volá "v žádným případě" a něco jiného "zapomeň". Budu cítit k někomu ještě něco takového jako teď k tobě, abych riskovala a zapomněla? Přeci jen nechci být v budoucnu sama. 
song
 
Otázkou by pak bylo a je, co cítíš ty ke mně! Představa, že jsi zrovna s jinou, s jednou z nich, mě bolí, ale nenadělám nic. Však ono je to na tobě. Pouze na tobě, s kým chceš být. S kým se chceš vídat. Koho chceš slyšet. Já si jsem ale jistá tím, že já chci to všechno od tebe. Ovlivňuješ mé nálady a ani ten krutý mráz to nepřekoná. Když nejsem s tebou, má duše řve a tlačí se ven za tebou. Mísí se ve mně vztek se smutkem. A tak silně se oba snaží dostat ven. Cítím tlak, jak se snaží prorazit mou kůží. Však veškerou svou silou je držím. Přemáhám se a občas mám pocit, že je už neudržím. Čekám na to, kdy to ve mně bouchne a vyletí na povrch. Ven do té nelítostné zimy, která je snad čím dál horší. I po probuzení mám pocit, jako by přes noc mé nevědomí bylo s tebou. Ano, je pravda, že dřív sis mě všímal méně, když jsme se ještě tolik neznali, a já jen čekala a doufala, že jednou přijde den, kdy mě sám budeš chtít vidět a víc poznat. V okamžiku, kdy jsem se smiřovala s tím, že to nepřijde, přišlo. Najednou, jako bys začal cítit, to, co já. Oddala jsem se ti. V těchto chvílích mnou proplouvalo hřejivé štěstí, které ve mně začalo chybět po té, co mé já začalo toužit po tobě. Přesto mi něco říkalo a stále říká, že ti nemohu plně důvěřovat. Bojím se, že bych se v tobě mohla zklamat, ale ten pocit bolí tak, jako bych se už zklamala. Je to nehezký pocit nevědět. Nevědět, jak mám nazvat to, co mezi námi teď je. Protože to něco je.  Bez tak se to už v něco vyvinulo, ale jak to bude pokračovat? Ale opravdu nevím, jak to něco pojmenovat. Jedna část mého já vidí signály lásky, co mi dáváš a druhá, že já pro tebe nejsem ta správná, že máš na někoho lepšího. Pamatuji na dny, kdy právě mně ostatní říkali, že mám na někoho lepšího, než na toho, kdo právě byl. A zrovna, když bych řekla, že ty jsi ten lepší, tak si vedle tebe přijdu tak malá. Nicotná. Což nejsem. Sám mi říkáš, že mám plno zájemců, že se klukům líbí moje osobnost. Myslím, že i tobě, cítím to, vidím to. Přesto mám pocit, že pro tebe nejsem jediná. Jedinečná, jako mi jiní píší, že jsem. Myslím, že cítíš něco k jiné, jiným. Asi vím ke komu. Možná jsem jen naivní. Možná je to vše jen pocit. Protože k tobě něco cítím, chci pro tebe to nejlepší a nejsem si jistá tím, zda jsem to já. Možná potřebuji větší jistotu, že v tvém srdci a hlavě jsem také já a stejně jako u mě ten proud myšlenek a pocitů nezamrazí mráz. Nevím, co ke mně opravdu cítíš. A možná v tom je i to, že ti stále dostatečně nevěřím. Jsi na mě tak hodný. Jsi starostlivý. Ale já prostě nevím. Bojím se snad něčeho? Asi ano! Tak strašně mě to k tobě táhne, tak nechápu, proč se ve mně budí nutkání tě ignorovat. Možná chci, aby ses zajímal víc, možná jen chci potlačit všechny ty pocity, které jsou díky tomu možná ale ještě silnější. Nikdy tě ale nevydržím ignorovat dlouho, proto je to tak, jak bych tě ani neignorovala. Vždy mám nutkání vědět, zda jsi napsal a pokud ano, tak co a nevydržím dlouho nevědět. Zkusím se překonat... už tak jsem udělala jednu hloupost... všechny naše zprávy.. jsou pryč. Všechny fotky, slova, smajlíci, písničky, co jsi mi poslal. Je tam NIC. Vidíš to, k čemu mě vedeš? Teď už možná jen čekám, kdy tam místo toho prázdného nic budou tvá slova.
Aneb se spojením s tou nekončící zimou, mrazem se rodí lehce deprese. Nebo jak to nazvat? Už to chce sluníčko pro dobití energie a jakési vnitřní síly. Teď jsi pro mě sluncem ty. Sluncem a zároveň mlhou, ve které se ztrácím.

Já prostě nevím... možná by mi bylo lépe, kdybych zapomněla.

No jo... už tam ty slova jsou, ale já prostě nemůžu asi... 




Tak jako špatný herec na scéně,
co samou trémou neví, co má říct,
či zuřivec, co křičí zmateně,
v návalu vášně neřekne však nic,
tak já tu stojím bez dechu a němý,
breviář lásky jak bych zapomněl,
přívalem citu tak jsem roztřesený,
že vůbec nevím, co bych říci měl.
Ať moje oči jsou mí tlumočníci,
ač nemluví,jsou výmluvné až dost,
v nich najde posly srdce žadonící
a já zas ztracenou svou výřečnost.
Nauč se číst, co pohledy mé píší,
očima přece pravá láska slyší. 

Chraň bůh, co stvořil mne tvým otrokem,
abych snad někdy hlídat chtěl, tvé spády,
anebo ptal se, s kým jsi celý den-
jak vazal tvůj tě budu čekat tady.
Já chci jen trpět, čekat na písknutí,
vězněn jak v samotce tvou svobodou,
tvé křivdy k výčitkám mne nepřinutí,
snášet je hodlám s trpnou pokorou.
Buď si, kde chceš, tvé právo je to přece,
ty nejlíp víš, jak s časem nakládat -
a vlastní hříchy odpustíš si lehce:
já tohle právo nehodlám ti brát.
A tak jen čekám, i když je to kruté:
ať děláš, co chceš, nikdy nezapřu tě. 

- díla ze Sonetů Shakespeara -
Have a nice day!
S.

Komentáře

  1. Nejhorší pocity jsou ty, kdy člověk neví na čem je... něco by si přál, ale neví, jestli je to reálné a jestli to bude tak v pořádku... při tom ale moc chce, tolik chce, tolik potřebuje a pak se bojí, že všechno ztratí, že se stane něco, co nechce... že se to všechno obrátí a že to, co si nejvíc přeje ztratí.
    Čas pomůže... ale někdy prostě nemůžeš vydržet... chceš něco udělat, ale vlastně nechceš... nakonec vůbec nevíš, co udělat. A tak pořád dokola... je to jako zmatený kruh... kdy pochybuješ o všem... a nejvíc sama o sobě... nedokážeš si vysvětlit různé signály, nevíš, jestli je to tak, jak si myslíš, nebo jestli je to úplně jinak.
    Proč prostě život nemůže být jednodušší? Máš to v hlavě, ovlivňuje to tvé nálady, tvoje myšlení, pocity,... tolik moc bys chtěla, ale nejde to tak, jak by člověk chtěl... nejde to hned... a čas je hrozný... ubíjející...
    Dobře to znám... možná prožívám něco podobného... nejhorší je, že člověk se myšlenek nikdy nezbaví... máš to pořád v hlavě... jsi toho "plná"... a nemůžeš přemýšlet nad ničím jiným... Jen vědět, jak to všechno je... a jak to dopadne...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně, rozumíš.
      Jsme si opravdu v něčem podobné. Možná to tak tohle mívá každý.
      Nemohu si přát lepšího čtenáře ❤

      Vymazat

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář! :)

Oblíbené příspěvky