čtvrtek 10. května 2018

Něco zbývá? Ve mně zbývá? A co zbývá? Vzpomínky!

To, co teď mi zbývá

Ze dne: 2.5. 2018 - prostě jsem psala, psala, šlo to samo a jen četla věty a říkala si, zda to tak nějak sedí, aby se to aspoň trochu rýmovalo 😇

"Je mi poněkud smutno, zdá se mi", řekla jsem si dnes a ohlédla se na počátek.
Za tu dobu se toho stalo mnoho a nechci a ani nemůžu vrátit to na začátek.
Ohlédla jsem se na ty dny, kdy to začalo, začínalo a pokračovalo.
Bylo a pořád je to pro mě něco neuvěřitelného, to co je a co bylo.
A to co bylo, tady zbylo, ve mně zbylo.

Byla jsem šťastná a užívala si každého dne, začala jsem žít, jako puštěná ze řetězu.
Tvořila jsem tu, my všichni tvořili, mosty zážitků, mosty, které již nikdy zpátky nepřelezu.
Měla jsem kolem sebe nové lidi a dalších přibývalo a stále přibývá.
Však tento počátek se blíží ke konci, nic jiného mi, ani Vám, lidi, již nezbývá.
Však vzpomínka na tento školní rok mi zbývá, uvnitř mě i Vás zbývá.

Víte, poznala jsem tu mnoho lidí a jak odcházeli a jiní přicházeli, mnoho toho událo se.
Někteří tu byli krátce, jiní stále jsou, jiní přibyli, ale každý mi něco dal, zdá se.
Dali jste mi zkušenosti, zážitky, děkuji Vám za to, že jste tady byli.
Navždy na Vás budu myslet a díky těm, co tu ještě zbyli.
Co zbyli tady, co zbyli pro mě, co ještě zbyli.

Ano, lidi se v našich životech mění, někam jdou, jdou někam jinam.
K životu to patří, každého to někam táhne, my neporučíme těm vyšším silám.
Však jak jste se po ty měsíce v mém životě měnili, mnoho toho zažila jsem.
Lidi, cítím se jen nostalgicky, jsem v klidu, špatně na tom vůbec nejsem.
Jen vzpomínám na to, co bylo, co zbylo, ve mně zbylo.

A možná jindy, možná příště, možná jinde, možná v dalším školním roce... možná ještě setkáme se.
Možná tady, možná tam, možná jinde, možná někde v temném lese.
Říkám si: "Je mi poněkud smutno, zdá se mi," ale někde v hloubi štěstí, radost nesu.
Ty zážitky a krásné chvíle s Vámi, tady, sebou si je vždy ponesu.
To co mi zbývá, to co zbylo, tak to bývá.

Znám teď lidí strašně hodně, kontakty se rozšířily, zkušenosti nabrala jsem.
A pak vlastně přijdu na to, že já přece smutná nejsem.
Jenom prostě nostalgie, bylo to nové místo, noví lidé, mnoho se tu toho stalo.
Byla to skutečnost, film a nebo se mi to jen všechno zdálo?
Však ještě to nepřestalo, něco zbylo, tady zbylo, ve mně zbylo.

Ani nevím, zda jde o Vás, nebo o ty vzpomínky, ale prostě "ach to dění."
Prozatím to tu zlehka končí, však konec to ještě není.
Já jenom, že toho teď bylo hodně a strašně se mi tady líbí.
To pak není divu, že tu toto všechno píšu, že mi to pak všechno chybí.
Ale prostě něco zbývá, tady zbývá, ve mně zbývá.

Něco zbylo, tady zbylo, ve mně zbylo.
A pokud štěstí nenaštve se, bude toho ještě mnohem víc...
A já píšu tečku, končím a nenapíšu dál už nic!
(jejda, to je vykřičník, ne tečka 😁😇)

pondělí 7. května 2018

Červené boty.

Červená...
         
             Červená obuv...


Dnes přicházím s článkem, který je celkem beze smyslu (#nonsense).
Sleduji to už delší dobu, ale čím dál více lidí nosí červené boty a poslední dobou to zase dost vnímám. Někdo si možná řekne, že si všímám zbytečností, ale kdo by si nevšiml červené barvy?


Vnímat jsem si toho začala už někdy ve čtvrťáku, když jsem koukala na intru z okna. Mladí lidé, odhadem spíše ze základní školy, ale i starší, měli červené, případně růžové nebo bílé boty. Výrazné. To prostě, když koukáte z okna, občas vidíte procházet lidi a jak tak jdou, blikne Vám před očima ta barva a to pak vnímáte každý krok toho člověka. Jak noha míjí nohu. 😁

Nevím, zda to bylo někdy v tom období, vlastně ano, ale i ke mně se dostaly červené boty. Dostala jsem je. Přidala jsem se mezi ty lidi s červenými botami. Vždy jsem chtěla být originální, ale toto mi nevadilo. V prváku jsem nosila červené kalhoty, v tu dobu jsem je vídala také na více lidech. Ale mezi určitou skupinkou lidí, to bylo docela originální.

"Jeden člověk" si koupil před dvěma měsíci červené boty, jakmile se trochu oteplilo, a od té doby je nosí skoro neustále. Nějaký ten den poté jsem začala nosit i já své červené botky z minulého roku. Stále zářivě červené. Už jsem si je i dvakrát na koleji přepírala ve sprše, protože po tancovačkách nebyly tak krásně čisté. 😏A prostě ... byl pro mě docela zajímavý pocit tančit na párty kousek od něj, ačkoli se už nějak nebavíme, a sledovat, jak oba máme červené boty. I jiný kamarád má, pokud se nemýlím. A možná se mi to líbí - ta červená obuv, když si všímám červených bot. A asi ne jen mě, když je má teď plno lidí. Nový styl asi. 

Když jsem byla s kamarádkou venku a trochu jsme fotily a natáčely, tak během těch pár hodin jsem viděla asi 8 lidí s červenými botami a pokaždé jsem ji na to upozornila slovy "zase červené boty." A já byla další... A ne jen ten den, ale i jiné dny potkávám lidi s červenými botami, některé z těch dní jsem neměla červené boty a přeci jen jsem si to v tu chvíli sama myslela, než jsem se na ně podívala. 😄
A co Vy? Máte také červené boty? Znáte někdo někoho, kdo vlastní červenou obuv? Potkáváte taky hodně lidi s červenými botami? (možná to neregistrujete tolik jako já- každý jsme v něčem asi zvláštní.) 



Někdy si i přijdu, jako bych ty červené boty vyhledávala. Zkrátka se už dokonce rozhlížím, zda neuvidím někoho dalšího, kdo je má.

Mějte se červeně 😂😂😂

úterý 1. května 2018

Respektovat a být respektován


"Když se někdo chová špatně, nesprávně, nevhodně, často je to proto, že se sám cítí mizerně a k ničemu."

Související obrázek

Opět bych ráda napsala článek o nějaké literatuře. A opět o psychologicko-pedagogické. Brzy se chci vrhnout zase i do jiné literatury, spíše beletrie, ale proč si nepřečíst něco poučného? Zvlášť, když se mi to hodí (nebo to potřebuji) do školy. Kromě této knihy jsem v poslední době četla několik dětských knih, které máme povinné na předmět Dětská literatura, ale o těch sem psát nebudu. Možná někdy? Kdo ví. Já momentálně ne.

Tuto knihu jsem dostala od babičky, které ji má pravděpodobně z jednoho ze seminářů, které tito autoři pořádají. A o čem ty semináře jsou? Skoro o tom samém, jako tato kniha... a o tom budu právě psát.

Co se týče oněch autorů, jsou to manželé Pavel a Tatjana Kopřivovi, Jana Nováčková a Dobromila Nevolová. Více o nich psát spíše nebudu.

V knize se popisuje to, jak správně přistupovat k dětem, abychom s nimi měli dobrý vztah.
Co máme omezit a co naopak používat?
Autoři v knize radí, že by dospělí měli omezit zákazy, příkazy a tresty. Ani odměny a pochvaly nejsou prý vhodnou formou. Používat by se měl popis a informace a případně i oslovení. (Honzo! Na stole máš ponožky. Ponožky patří do koše se špinavým prádlem. Ne: Ty nikdy neposlechneš. Vyhoď ty ponožky do špinavého prádla!)
Když totiž dětem dáváte rozkazy, příkazy, zákazy a tresty, jste pro ně autoritou, děti buď uposlechnou a nebo budou odporovat, protestovat. Hodně lidí by si řeklo, že když děti uposlechnou, je to správné. Je to něco, čeho chtěli dospělí docílit, ale nemá to jen pozitivní dopad. Tito děti pak jsou nesamostatné, čekají, až jim někdo něco řekne, nakáže. Jsou zvyklí na autoritu a ochotni uposlechnout i pokynů od lidí, které nejsou zcela vhodné. Mohou se chytit špatné party. Dospělí si říkají "Však to naše dítě bylo hodné a poslušné..." Ono pořád je, poslouchá, ale zrovna někoho jiného.
Dobré je dávat i na výběr a přibírat děti ke spolurozhodování.
"Umyješ nádobí teď, nebo až přijdeš z hřiště?"
"Uděláš si nejdřív úkol z matematiky nebo vyvenčíš psa?"
"Vezmeš si ty modré šaty nebo radši ty kraťasy s kytičkou?"

Kniha je obohacena zkušenostmi a příběhy nějakých lidí. Třeba ze školy nebo z nějakých rodin.
Špatné jsou výčitky, ironizování, výsměch, proroctví (ty to nikdy nedokážeš, z tebe nic nebude, nebe si nikdo nevezme,...), lamentace, citové vydírání, nálepkování (jsi nešika, jsi nepořádný - dítě se do toho vžije a opravdu takový pak je, šikulka,...), vyhrožování, ponižování, urážky... Ani mnoho otázek není správné. Samé vyptávání. Osobně, i mně to kolikrát už leze na nervy. Když se mě někdo na něco pořád ptá. Hlavně, když jsou to pořád ty samé otázky dokola. V samotné knížce je napsáno, že člověk pak nemá chuť odpovídat. Že je lepší empatická reakce... "Vidím, že jsi unavený, ve škole/v práci jsi toho měl asi hodně..." Člověk se pak případně sám rozpovídá, když bude chtít, co je nového, nebo co se dělo a jak se dařilo. Jak kdo, jak kdy. Vhodné a účinné jsou prý i já-výroky, což znamená, že popíšete své pocity, to jak se cítíte. "Byla bych ráda, kdyby byl volný dřez, jsem unavená, zatím bych si potřebovala odpočinout a pak se pustím do večeře." "Ta hudba se mi nelíbí a také mě bolí docela hlava." Ne: "Vypni tu hnusnou hudbu!" "Umyj laskavě to nádobí." 
Kolikrát, když se s druhým člověkem jedná vlídně, je ochotnější plno věcí splnit.
Radí se mluvit s dětmi tak, jak bychom chtěli, aby druzí mluvili na nás a nebo, jak bychom mluvili na jiné dospělé.
Lepší než odměny a tresty je zpětná vazba. Popsat co je správně a co dobře.
"Vidím, že máš už skoro dopsáno. Pět vět z osmi je správně. Ve druhé větě máš hrubou chybu. Máš to napsané čitelně. Jedno škrtnuté slovo."
Lepší někdy mluvit méně, co se týče příkazů apod.
Každý člověk má své potřeby a je třeba, aby je uspokojoval, aby mohl správně fungovat. Například potřeby fyziologické (vylučování, spánek, příjem potravy,...), potřeby bezpečí, potřeby sounáležitosti a lásky, potřeby sebeúcty a uznání, potřeby seberealizace, vyšší potřeby... Když fungují jedny potřeby, budou fungovat i ty další. Propojenost.
Dost mě zaujala kapitolka, kde se psalo o utěšování. Hodně lidí se snaží pomoci a říkají druhým: "Nemysli na to, to bude v pohodě, zapomeň na to, apod." Je to prý potlačování emocí a to se pak projeví jinak. Navíc člověk může mít pocit, že mu ten druhý nerozumí. Vhodný je prý opět popis a empatická reakce. "Vidím, že tě trápí to, že tě nepozvali na narozeninovou oslavu. Je ti to asi moc líto." 
V knize se píše třeba i o kapesném. Kapesné by mělo dítě dostávat pravidelně podle domluvy, nemělo by se za trest odebírat. Ale třeba když dítě něco rozbije a není to poprvé, může nést takové následky, že přispěje nějaké peníze na nový předmět. Případně, že pomůže s úklidem. Však mu nic nevyčítat.
Hodně věcí se v knize opakuje, ale myslím, že je ještě dobré zmínit: smysluplnost, spolupráci, svobodnou volbu,...
Když něco nedává dítěti, ale i dospělému člověku smysl, nevidí důvod onu věc dělat nebo v ní pokračovat. Řeší se tu i vnitřní motivace. (Chci něco dělat, protože se naučím a dovím něco nového a baví mě to, ne proto, že mi to někdo nakázal a nevidím v tom smysl. Např. Učím se písmenka, protože si pak dokážu sám přečíst pohádku. Proč se učím chemii? Bude mi k něčemu?) Nebo co se týče různých zákazů, dobré je, když dítě ví, proč je to zakázané.
Spolupráce - dítě se učí spolupracovat a komunikovat s druhými. Při spolupráci se může i ukázat, kdo je dominantnější a kdo se podvolí.
Svobodná volba - spoluúčast na rozhodnutí, s něčím souhlasím, domluvíme se. Chci to také dělat, budu to dělat, bude mě to bavit.
Sebeúcta a sebevědomí je něco jiného. Sebeúcta - schopnost dělat správné věci z toho důvodu, že si vážím sebe i svých rodičů a jiných lidí i věcí - nebudu si kopat míčem doma, abych něco nerozbil, pokud rozbiju, přiznám se. děti, které jsou trestané apod. se tohoto bojí. Děti s dobrou sebeúctou se nechytají špatných part. Nedělá jim problém odmítnout cigaretu, alkohol, drogy,...
V knize je i více informací, ale o těch už psát nebudu, nejdůležitější z knihy jsem, myslím, napsala. Většinu vyzradila, ale proč ne. Někdo na to, co je v knize, nemusí přistoupit, podle někoho to nemusí fungovat, ale myslím, že na tom něco je. Při čtení této knihy jsem pozorovala své blízké i vzdálenější okolí a uvědomila si pár věcí.


Tak se mějte krásně, parťáci!
Vaše Simix 😇