úterý 1. května 2018

Respektovat a být respektován


"Když se někdo chová špatně, nesprávně, nevhodně, často je to proto, že se sám cítí mizerně a k ničemu."

Související obrázek

Opět bych ráda napsala článek o nějaké literatuře. A opět o psychologicko-pedagogické. Brzy se chci vrhnout zase i do jiné literatury, spíše beletrie, ale proč si nepřečíst něco poučného? Zvlášť, když se mi to hodí (nebo to potřebuji) do školy. Kromě této knihy jsem v poslední době četla několik dětských knih, které máme povinné na předmět Dětská literatura, ale o těch sem psát nebudu. Možná někdy? Kdo ví. Já momentálně ne.

Tuto knihu jsem dostala od babičky, které ji má pravděpodobně z jednoho ze seminářů, které tito autoři pořádají. A o čem ty semináře jsou? Skoro o tom samém, jako tato kniha... a o tom budu právě psát.

Co se týče oněch autorů, jsou to manželé Pavel a Tatjana Kopřivovi, Jana Nováčková a Dobromila Nevolová. Více o nich psát spíše nebudu.

V knize se popisuje to, jak správně přistupovat k dětem, abychom s nimi měli dobrý vztah.
Co máme omezit a co naopak používat?
Autoři v knize radí, že by dospělí měli omezit zákazy, příkazy a tresty. Ani odměny a pochvaly nejsou prý vhodnou formou. Používat by se měl popis a informace a případně i oslovení. (Honzo! Na stole máš ponožky. Ponožky patří do koše se špinavým prádlem. Ne: Ty nikdy neposlechneš. Vyhoď ty ponožky do špinavého prádla!)
Když totiž dětem dáváte rozkazy, příkazy, zákazy a tresty, jste pro ně autoritou, děti buď uposlechnou a nebo budou odporovat, protestovat. Hodně lidí by si řeklo, že když děti uposlechnou, je to správné. Je to něco, čeho chtěli dospělí docílit, ale nemá to jen pozitivní dopad. Tito děti pak jsou nesamostatné, čekají, až jim někdo něco řekne, nakáže. Jsou zvyklí na autoritu a ochotni uposlechnout i pokynů od lidí, které nejsou zcela vhodné. Mohou se chytit špatné party. Dospělí si říkají "Však to naše dítě bylo hodné a poslušné..." Ono pořád je, poslouchá, ale zrovna někoho jiného.
Dobré je dávat i na výběr a přibírat děti ke spolurozhodování.
"Umyješ nádobí teď, nebo až přijdeš z hřiště?"
"Uděláš si nejdřív úkol z matematiky nebo vyvenčíš psa?"
"Vezmeš si ty modré šaty nebo radši ty kraťasy s kytičkou?"

Kniha je obohacena zkušenostmi a příběhy nějakých lidí. Třeba ze školy nebo z nějakých rodin.
Špatné jsou výčitky, ironizování, výsměch, proroctví (ty to nikdy nedokážeš, z tebe nic nebude, nebe si nikdo nevezme,...), lamentace, citové vydírání, nálepkování (jsi nešika, jsi nepořádný - dítě se do toho vžije a opravdu takový pak je, šikulka,...), vyhrožování, ponižování, urážky... Ani mnoho otázek není správné. Samé vyptávání. Osobně, i mně to kolikrát už leze na nervy. Když se mě někdo na něco pořád ptá. Hlavně, když jsou to pořád ty samé otázky dokola. V samotné knížce je napsáno, že člověk pak nemá chuť odpovídat. Že je lepší empatická reakce... "Vidím, že jsi unavený, ve škole/v práci jsi toho měl asi hodně..." Člověk se pak případně sám rozpovídá, když bude chtít, co je nového, nebo co se dělo a jak se dařilo. Jak kdo, jak kdy. Vhodné a účinné jsou prý i já-výroky, což znamená, že popíšete své pocity, to jak se cítíte. "Byla bych ráda, kdyby byl volný dřez, jsem unavená, zatím bych si potřebovala odpočinout a pak se pustím do večeře." "Ta hudba se mi nelíbí a také mě bolí docela hlava." Ne: "Vypni tu hnusnou hudbu!" "Umyj laskavě to nádobí." 
Kolikrát, když se s druhým člověkem jedná vlídně, je ochotnější plno věcí splnit.
Radí se mluvit s dětmi tak, jak bychom chtěli, aby druzí mluvili na nás a nebo, jak bychom mluvili na jiné dospělé.
Lepší než odměny a tresty je zpětná vazba. Popsat co je správně a co dobře.
"Vidím, že máš už skoro dopsáno. Pět vět z osmi je správně. Ve druhé větě máš hrubou chybu. Máš to napsané čitelně. Jedno škrtnuté slovo."
Lepší někdy mluvit méně, co se týče příkazů apod.
Každý člověk má své potřeby a je třeba, aby je uspokojoval, aby mohl správně fungovat. Například potřeby fyziologické (vylučování, spánek, příjem potravy,...), potřeby bezpečí, potřeby sounáležitosti a lásky, potřeby sebeúcty a uznání, potřeby seberealizace, vyšší potřeby... Když fungují jedny potřeby, budou fungovat i ty další. Propojenost.
Dost mě zaujala kapitolka, kde se psalo o utěšování. Hodně lidí se snaží pomoci a říkají druhým: "Nemysli na to, to bude v pohodě, zapomeň na to, apod." Je to prý potlačování emocí a to se pak projeví jinak. Navíc člověk může mít pocit, že mu ten druhý nerozumí. Vhodný je prý opět popis a empatická reakce. "Vidím, že tě trápí to, že tě nepozvali na narozeninovou oslavu. Je ti to asi moc líto." 
V knize se píše třeba i o kapesném. Kapesné by mělo dítě dostávat pravidelně podle domluvy, nemělo by se za trest odebírat. Ale třeba když dítě něco rozbije a není to poprvé, může nést takové následky, že přispěje nějaké peníze na nový předmět. Případně, že pomůže s úklidem. Však mu nic nevyčítat.
Hodně věcí se v knize opakuje, ale myslím, že je ještě dobré zmínit: smysluplnost, spolupráci, svobodnou volbu,...
Když něco nedává dítěti, ale i dospělému člověku smysl, nevidí důvod onu věc dělat nebo v ní pokračovat. Řeší se tu i vnitřní motivace. (Chci něco dělat, protože se naučím a dovím něco nového a baví mě to, ne proto, že mi to někdo nakázal a nevidím v tom smysl. Např. Učím se písmenka, protože si pak dokážu sám přečíst pohádku. Proč se učím chemii? Bude mi k něčemu?) Nebo co se týče různých zákazů, dobré je, když dítě ví, proč je to zakázané.
Spolupráce - dítě se učí spolupracovat a komunikovat s druhými. Při spolupráci se může i ukázat, kdo je dominantnější a kdo se podvolí.
Svobodná volba - spoluúčast na rozhodnutí, s něčím souhlasím, domluvíme se. Chci to také dělat, budu to dělat, bude mě to bavit.
Sebeúcta a sebevědomí je něco jiného. Sebeúcta - schopnost dělat správné věci z toho důvodu, že si vážím sebe i svých rodičů a jiných lidí i věcí - nebudu si kopat míčem doma, abych něco nerozbil, pokud rozbiju, přiznám se. děti, které jsou trestané apod. se tohoto bojí. Děti s dobrou sebeúctou se nechytají špatných part. Nedělá jim problém odmítnout cigaretu, alkohol, drogy,...
V knize je i více informací, ale o těch už psát nebudu, nejdůležitější z knihy jsem, myslím, napsala. Většinu vyzradila, ale proč ne. Někdo na to, co je v knize, nemusí přistoupit, podle někoho to nemusí fungovat, ale myslím, že na tom něco je. Při čtení této knihy jsem pozorovala své blízké i vzdálenější okolí a uvědomila si pár věcí.


Tak se mějte krásně, parťáci!
Vaše Simix 😇




4 komentáře:

  1. Podle mě to má hodně do sebe :-) když se nad tím člověk zamyslí... myslím si, že je to super kniha, která přinese nové informace a hlavně inspiraci! Rozhodně by si z toho každý měl něco vzít... jasně, nikdy se nedá vychovávat jen podle knížek, ale podle mě je dobré si něco načíst, snažit se to pochopit a vzít si z toho něco do vlastního života, až jednou budeme mít i my děti :-)
    Podle mě, kdyby se tím řídilo více lidí, děti by byly úplně jiné...
    Ale to je na každém no, někdo bude tvrdit, že je to hloupost, ale podle mě, na tom něco je :-) a myslím si, že to nejsou jenom řeči...
    Knížka určitě hodně inspirativní a poučná... já ji nečetla, ale líbí se mi, že jsi shrnula to podstatné a důležité a vlastně mě tím i na tu knížku dost nalákala :-)
    Takže se po ní určitě podívám... po zkouškovém budu mít více času, tak budu moci číst :-)
    Děkuji <3 skvěle napsaný článek/recenze! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že tě kniha zaujala a děkuji :)

      Vymazat
  2. Podobné psychologické knížky čtu poměrně často, ale ne o dětech. Zaměřuji se spíš na tu dospělost, vyznat se v dětech mi přijde šíleně těžké a celkově se k nim moc neumím chovat :D takže po téhle knížce asi spíš nesáhnu, ale určitě zkus doporučit nějakou další, tenhle žánr je dost zajímavý :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář! :)