neděle 23. prosince 2018

Jan Štifter - Sběratel sněhu (Vyšehrad)


Sběratel sněhu


Většinou Vás k slzám dožene film nebo seriál. Málo kdy kniha. Nebo nevím. Možná to tak není. Upřímně, nevím, kolik knih mě dovedlo k slzám, ale tato je jistě jedna z mála. Ono taky podle toho, co čtete, případně na co koukáte. 

Jak jsem se ke knize dostala? 
Se spolužačkou T. jsme se stavili v ČB v Prioru do Knihy Dobrovský. Neměla jsem v plánu si žádnou knihu kupovat. Ona koukala na nějaké knihy pro sourozence a já si jen tak prohlížela regály s knihami. Koukala jsem, jestli tam nenajdu něco od Alana Edgara Poa, protože jeho díla mě jaksi přitahují. Jakési tajemno a záhady. Nic jsem ale neobjevila. Zaujala mě však kniha Sběratel sněhu. Byla to jedna z novinek. Přečetla jsem si vzadu na knize stručný popis a pohladila mě právě ruka onoho tajemna a záhad. Musela jsem si ji vzít! Možná mě i zaujala tím, že ji psal Budějcký spisovatel a i děj se odehrává v Českých Budějovicích.

Četla jsem ji asi měsíc. Ze začátku jsem nechápala všechno hned, ale stačilo si přečíst nějaké věty a stránky znovu a postupně mi kniha začala dávat větší smysl. Prvních pár stránek jsem četla i spolubydlící L., což mi pomohlo nějaké části lépe a rychleji pochopit. Je to tím, že autor vše odhaluje postupně. Pak už to bylo v pohodě. On totiž něco nakousne a časem se to na následujících stránkách vysvětlí. Až pak si člověk uvědomí, jak je to všechno propojený. Kniha mě zároveň šokovala obsahem, protože se v knize objevovala úmrtí, duch, těžké situace a i trocha toho násilí a docela dost i nevěra. Upřímně, docela ráda čtu takové knihy. Jak už jsem psala, jde o to tajemno a záhady. Historii, spodinu. V knize šlo totiž o minulost i přítomnost.  O tři generace. V tom je právě kniha docela zajímavá. Je rozdělená na kapitoly podle určitých roků. Podle toho, z jakého roku čtete  příběh, ten je zvýrazněn. Různě se střídají a prolínají. Chvíli čtete příběh z roku 1956, další kapitola je z roku 1930 a pak pokračuje třeba zase rokem 1956. Postupem času zjišťujete, jak jsou příběhy propojené, ačkoli jde o zcela jiné lidi. Dokonalý! 


O autorovi (přímo z knihy)
Jan Štifter
Novinář a publicista, narozený v roce 1984 v Českých Budějovicích, absolvent oboru Kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice. Působil v reakcích MF DNES, Lidových novin, v týdeníku MF Sedmička pracoval jako šéfredaktor, v roce 2012 zakládal jihočeské redakce týdeníku 5+2 dny a o rok později lifestylový magazín Barbar! Knižně debutoval novelou Kathy (2014), kde zpracoval příběh své babičky, čekající po 2. světové válce ve vyhnaneckém lágru na odsun. Novela Café Groll (2016) z prostředí hampejzů a nevěstinců na počátku 20. století přibližuje osudy lékaře , který měl na starosti prostitutky a herečky Jihočeského divadla. Na Kathy a Café Groll navazuje třetím budějovickým příběhem, románem Sběratel sněhu (2018). Vedle prózy se věnuje odborným textům, mapuje dějiny domů a jejich obyvatel - je spoluautorem publikací Ten dům (2017) a Ta továrna (2018). 



1930 - 1945 František a Jenůfka Pumprlovi přišli o matku, která spáchala sebevraždu skokem do studny. Její muž, když žil, chodil za jinýma. Zbyl po ní deník, ve kterém pokračoval František, který byl zamilovaný do starší Anežky, za kterou chodil a chtěl si ji vzít. Založil známou pohřební firmu, aby si vydělal a získal Anežku. Časem se dal na dráhu svého nevěrného otce a začal běhat za jinými ženami ... Jak to pokračuje? 
1956 
Vypraví o třech kamarádech. Byli tři, ale všichni mysleli, že jsou jen dva. Ten třetí byl duch Josef. Jeho maminka s ním skočila do Vltavy a utopila se. Hádejte, kdo byl jeho otec? Další byl Karlos a Adolf. Společně pátrali v domě se žlutými dveřmi, což byla stará bývalá pošta, po záhadném balíku. Existoval vůbec? A našli ho chlapci? Tento příběh zahrnuje i rodinu Ambrožových (pan Ambrož byl alkoholik a okrádali sousedy) rodiče těchto tří kamarádů (Karlos byl z velké cikánské rodiny a Adolf žil se svou matkou, kterou navštěvoval Antonín a nosil dárky) a i lidech, kteří bydleli v dávné Šmídovně, pohromadě. Popisy, jak žili hromadně v místnosti...
Konec vyprávění o těchto kamarádech mě velice dojal... rozbrečela jsem se. Dům se žlutými dveřmi se jim stal osudným.

2017
Dominik, napůl cikán, pracuje na stavbě. Bydlí s Renatou, tlustou barmankou, která si z něho dělá neustále srandu, protože chce, aby o ni měl strach. Vyhodí ji a začne se scházet se studentkou Kristýnou, která má přístroj na duchy. Každou noc totiž Dominik vídá ducha a chce záhadu vyřešit...
Proč ho navštěvuje duch se dozví až po setkání s jeho strejdou Karlosem. 

Proč Sběratel sněhu? Popis knihy ...
Dominik opatrně sbírá sníh do sáčku, aby v mrazáku uchoval jeho přítomnost. Jenže ta je stejně prchavá jako život špinavého kluka, kterého Dominik vídá každou noc u postele. Pokoj, v němž si ve 20. letech paní Pumprlová psala deník, i trosky starých budov, na něž si pamatují jen obyvatelé budějovického lágru, ožívají. Tři časové linie, tři generace a i osudy mnoha lidí, se kterými si pohrála historie, se prolínají v jeden strhující příběh, v němž se vrací lidé z dávných dob, protože minulost zůstala nedořešená. S posledními přeživšími se však musí definitivně přihlásit o slovo. 

Za mě TOP kniha! 

Veselé Vánoce a krásné svátky přeje
Vaše Simix! 

neděle 9. prosince 2018

Na kraji ledové skály

Ledová samota...

Její bosá chodila hladí prach na rozvrzaných prknech staré půdy. Na sobě má jen bílé šaty po kolena.
Je noc a skrz drobné díry prosvítá jen světlo z úplňku. Je slyšet vlčí vytí a co víc, je ji strašná zima. Aby ne! Je prosinec a sněží. To však z této staré půdy nejde vidět. Jde jen cítit. Ten chlad, který obklopuje starou chatrč, na jejíž půdě se dívka nachází. Její tmavě hnědé vlasy ji splývají přes ramena až k prsům. Bosky projde celou půdu ke schodům. Pomalým krokem. Dává nohu před nohu. Prkna vrzají a prach se ji lepí na paty. Kouká upřeně před sebe, tam někam do tmy. Do tmy, kde jsou ukryté schody. Schody z půdy. Dojde k nim. Nohou nahmatá první schod a pomalými pohyby se snaží nalézt další schod. Postupuje pomalu a opatrně. Nevidí vůbec nic. Postupuje polehoučku. Jeden schod vrzne. Další se lehce pohne a když stoupne na další, rozhýbe se pod ní  celý svět. Byl to jen rychlý okamžik a cítila ránu do zad. Spadla. Na záda. Kdo ví, z jaké výšky. Rozhodně to byla ale výška, která ji po pádu mohla vyrazit dech. Ležela v té tmě a hleděla nahoru. Padal na ní drobný sníh. Ve stropě byla díra. Ve střeše. Viděla měsíc a sněhové vločky, jak se snáší pomalu k ní. Dopadají na její kůži, na její bílé šaty. Hleděla na to dění, ani nemrkala. Sledovala vločku po vločce, vnímala záři měsíce. Úplňku. Cítila i chlad. Hladil ji po dlaních, chodidlech, krku... Po tváři ji stekla slza a ona přivřela oční víčka. Vymáčkla tak víc slz, které se ji skoulely po tvářích do vlasů. Hlavou se ji prohnalo několik myšlenek, vzpomínek...
Nemohu tady takhle ležet.
Nemohu tady takhle ležet. Nehnutě a mrtvě.
Nemohu tady takhle ležet. Nehnutě a mrtvě, protože tohle není to správné místo, kde mám teď být.


Kde mám ale teď být?

Snažila se pohnout. Ohnula prsty na dlaních a zase natáhla. Nadechla se a zahýbala prsty u nohou. Chtěla ohnout nohy, ale její kolena se nehnula. Nešlo to. Zapřela se o ruce. Neměla v nich sílu. Nemohla vstát. Zůstala ležet...

Otevřela oči. Asi na chvíli usnula. Určitě se ji něco zdálo. Neví, přesně co, ale byli tam oni všichni. Oni všichni, kteří nebyli teď tady s ní. Oni všichni, kteří s ní byli dřív. Dřív, když byla tam. Ne v této staré chatrči s děravou střechou. Dřív, když žila. Teď sice žila, ale umírala. Umírala v myšlenkách. Neumírala doopravdy. Jen uvnitř. A byla sama. Chtěla být sama, když byli všichni okolo. Ale teď té samoty bylo moc. Chyběli jí. Chyběla i ona jim? A co jemu? On ji ano. Po spáncích se jí sneslo zase pár kapek slané vody. 

Zkusila opět vstát. Tentokrát to šlo. Vstala pomalu. Zamotala se ji hlava, podlomila kolena. Ustála to a pomalu, jako duše bez těla směřovala k velkým dřevěným vratům. Vratům jako od stodoly. Opřela se o ně svou vahou, která oproti vratům byla jak pouhá sněhová vločka. Vrata se však s vrznutím otevřela. Dívka vešla do té chladné prosincové noci. Bosa. Jenom v bílých šatech po kolena. Trpěla zimou, vločky ji dopadaly na její tmavě hnědé vlasy. Vpíjely se ji do hlavy. Všude bylo pusto a tma. Cítila jen bílý sníh pod nohama. Studený sníh. Upadla. Bolestivý mráz ji projel celým tělem. Brečela. Trpěla. Toužila. Po teple. Po teple ohně, po teple druhého člověka. Po teple lásky. Strádala. Dlouhé dny nepila, nejedla. Oslabená kráčela dál a slzy ji pomalu na tvářích zamrzaly. Pokračovala však v cestě, která nebyla cestou, dál. Slyšela šum. Hukot moře. Viděla světlo, maják v dáli. Maják, ke kterému nikdy nedojde. Maják, jehož světlo nikdy nepocítí. Jehož světlo ji nepohladí po její promrzlé kůži. Už nikdy ji nepohltí světlo. Už nikdy se ji nedotkne hebká ruka jiného. Třeba ta jeho, nebo kohokoli jiného, kdo by ji pohladil po tváři. Kdo by ji políbil na čelo. Kdo by ji objal a zahřál. Strádala. Obklopovala ji jenom tma a mráz. Chladný sníh ji byl jediným přítelem. Možná spíš nepřítelem. Dobojovala se až ke kraji skály. Zmrzlé skály plné sněhu a sledovala vlny na moři. Ledové kry. Ledové krátery. Ledové všechno. Led, který se pod světlem dalekého majáku leskl. 
Ruku nechala vyset ze skály a ležela, sledovala lesk moře a slzela... Vzpomínala, plná lásky, ohromená životem a světem, ale plná žalu a neštěstí. Tolik lásky a krásy ji zůstalo v duši. Pořád život i svět milovala. Ráda vzpomínala a stýskalo se ji, ale byla plná žalu, smutku a bolesti. Nelitovala ničeho. Došla až sem. Skončila sama, ale to co ji v životě potkalo, ji provázelo až do tohoto dne. Až na okraj této skály. A v slzách hleděla na moře. V slzách, ale přece jen, na tváři se ji objevil úsměv. A ačkoli plakala, začala se smát. Hřály ji vzpomínky. Vzpomínky na to, čím vším byla obklopena dřív. Světlem, lidmi, láskou... Úsměvy, pohledy a objetími... Věděla, co znamená život.
Brečela, usmívala se. Vzpomínala. A pomalu, ale jistě, ji zahalila tma. Tma..... A už nic ani neslyšela.  Necítila. Nic nevnímala. Už nebylo nic. Ani prázdnem se to nedá nazvat.



Avšak... světlo opět pocítila. Ostré a nepříjemné světlo, které bolelo v očích. Teplo. Něčí doteky. Když si oči zvykly, viděla nad sebou známý obličej. Do očí ji upřeně hleděly známé oči. A obě oči...Té osoby i ty její, zaplavily slzy. A úsměv, dva úsměvy. Dvě tváře plné smutku, ale i radosti ze shledání. Úzkost, ale pocit štěstí. Jakási nepopsatelná bolest. Tlak u srdce.
Bylo toto nebe? Nebo možná naděje? Šance opět žít? 



Sedla jsem si k notebooku s pocitem, že musím něco napsat. Bez přípravy a nápadu, stejně jako většinou, jsem začala psát ... a jako by mi někdo diktoval věty a slova, jakoby někdo uvnitř mě povídal, co mám psát. Všechno vzniklo během psaní. jako skoro vždy. Jako i přípravy na praxe. Stačí začít psát.
Vžívala jsem se do toho natolik, že jsem na konci psaní začala cítit takový zvláštní tlak v hrudníku, o kterém na konci píši... Jako bych ta dívka na kraji ledové skály byla já. Ale nebyla... Možná jen někde hluboko. Všechno jsem to ale viděla během psaní před očima.
Snad se Vám moje tvorba četla dobře.
VESELÉ VÁNOCE a šťastný nový rok!  Předčasně, protože nevím, kdy napíšu něco dalšího... 
😊😊😊