sobota 23. února 2019

Zákon schválnosti?

Zdravím! 

Možná jsem se poněkud unáhlila, když jsem v pondělí psala tak pozitivní článek. Můj první den školy a začátek týdne byl opravdu velice příjemný, ale dobré se v horší obrátilo. Vlastně už asi ten další den, v úterý, se mi poněkud přitížilo. Někdy ve středu mi bylo nejhůř. Kašel, bolest na hrudi, bolest hlavy, celková slabost, těžce se mi chodilo i stálo, dýchalo, ... Kňučela jsem jak malé štěně. Šourala jsem se, jak zombie. Hořela mi hlava a pálelo mě v nose. I přesto všechno jsem šla do školy. Já vždy radši trpím a jdu tam, kam musím, kromě doktora. Opustila mě víceméně bolest kolene a nastoupilo toto. Nemocná první týden. Aspoň, že to pondělí bylo parádní!

Chtělo se mi jen ležet, padala na mě únava. Chtěla jsem odložit i setkání s přítelem, protože jsem se necítila na to vstát z postele a nechtěla jsem ho nakazit. Co se ale nestalo... Opak byl skutečností.
Byla jsem jako zombie, ale byla jsem a byla jsem s ním. Udělal mi čaj, dal mi paralen, srazil horečku, dal najíst... A pak už to začínalo být lepší. Pomohl mi a naopak je teď na tom on hůře. Je mi to tak líto. Ke všemu musí celý víkend pracovat. Se ani nestihne vyléčit, do té doby, než se zase uvidíme... na druhou stranu bych mu mohla oplatit tu péči, kterou věnoval on mně. A doufat, že nebudu zase nemocná. Doufat, že budeme oba zdraví.

Myslím, že jsem byla oslabená z nedostatku spánku. Dva týdny jsem vstávala v pět ráno na poštu a vydávala docela dost energie, pak jsem byla na reprezentačním plese JČU  v pátek, takže jsem šla spát docela dlouho a hned další dva dny od 7:OO dvanáctky v auticentru, kde byli nemocní.
 Na pondělí jsme se pak vyspala dost, proto to bylo asi fajn, ale nebyla jsem úplně nejtepleji oblečená po ránu... pak už bylo teplo. Další noc jsem nemohla moc spát a pak to propuklo no...
I spolubydlící nemocné a ty to měly dost podobně, jako já. 

Ačkoli se opravdu cítím lépe, doma mě mají za zombíka a docela to hrotí, ale kdyby mě viděli ten den... Ale aspoň se vyležím a budu snad v pohodě a ne nemocná, jako před Vánoci 2017, celý měsíc a pak s antibiotiky kvůli akutní bronchitidě.



První týden školy a už teď se začínám nervovat tím, co mě čeká. Jako ještě před pár dny jsem byla docela v klídku, ale byla jsem vystrašena někým jiným. Bude toho teď hodně na čtení a psaní ...
Studium mě baví, ale zároveň chci stíhat i jiné věci. A proto jsem ráda za rozvrh v tomto semestru, protože je volnější a ne jako minulý semestr, kdy jsem byla opravdu hotová. Takhle bych mohla všechno nějak zvládnout.
😊

Tak dnes to bylo zase trochu ze života, ale chtěla bych víc psát spíše takový ty texty do vzduchu, jestli rozumíte.
Tak se mějte!
S.

pondělí 18. února 2019

Good vibes


Be happy, please!
And spring is here!


Minulý rok touto dobou bylo vše chladné. Bradu jsem měla zaseknutou v šále a mé srdce bylo prokláté velkým ledovým rampouchem. To vlastně asi až později  ale i tak... Tentokrát je tomu jinak a ačkoli ještě včera mé oči chtěly zaplnit slzy, dnes jsem se probudila s novou energií do nového krásného dne a zároveň prvního dne v tomto letním semestru. Zatím jde vše lépe, než bych mohla čekat. Oproti včerejšku je to docela skok a já mohu za dnešní den pouze zatím děkovat, ačkoli ještě není ani zdaleka u konce.
A taky.... nemám rampouch v srdci, ale mé srdce rozkvétá, jako růžička.

(Můžete si přečíst straší články, které jsou z minulého roku z jarního období - zde a zde, plné emocí a pocitů). 


Zimní kabát pryč a konečně oblečení, na který se nemálo kdo těšil. Plno lidí je možné vidět ještě zachumlané v teploučkém oblečení, ale já se teď cítím svěže a příjemněji. Je teplo. Konečně můžu vytáhnout ze svého šatníku i něco jiného, co čekalo a čekalo... Čekat již nemusí!

Víc takových dní


... 
Dost mi vyhovuje jít spát včas, spát osm až devět hodin, stihnout se nasnídat a udělat kávu nebo čaj.
Vyběhnout ven v jiném, než zimním oblečení a cítit se fakt dobře a neunaveně. V duchu se usmívat... a proč jen v duchu? Čerpat sluníčko a nechat se ovíjet lehkým jarním větříkem. 

První dvě hodiny, které proběhnou příjemně, mít sebou dostatek pití a dokonce i super svačinu připravenou předem a pak i oběd. Dvě hodiny času, že se mohu stavit ještě na koleji a začít s tímto článkem, než mi začne další hodina. Zjistit, že mi funguje internet, který mi ještě včera nešel z toho důvodu, že mám nový notebook a musela jsem si podat novou žádost o připojení. Povídat a smát se se spolubydlícími. A pak vyrazit zase na čerstvý jarní vzduch ... a do školy.

Mít pocit, že je vše fajn a že vše stíhám. Prosím, pryč se dny, kdy nevím, co dřív a mám v hlavě chaos. Prosím víc těchto příjemných dnů. Ne vždy je to tak dokonalé, ale miluji a vážím si těchto dokonalých dnů, kdy se cítím šťastně a mohu se usmívat a ačkoli.. třeba, když jsem jela MHDéčkem na kolej... mě dojímají vzpomínky na minulý rok,  tak takhle by to zkrátka šlo!

Ještě, kdyby mě nebralo koleno.


Sednout si do parku a psát... 


Děkuji za pozornost! 😂😁😀
S. 



pondělí 11. února 2019

Aplikace, které používám 📱

Zdravím Vás u nového článku !

Popravdě, na nápad mě přivedla moje spolubydlící a to tak, že jsem ji povídala o spotify a také chtěla vědět  v čem upravují fotky. Aplikace si pak napsala a já ji rovnou řekla  že mi přihrála nápad na článek 😊

Během několika roků jsem vystřídala více aplikací, ale budu psát hlavně o těch, které mám aktuálně. Akorát zmíním pár minulých.

Hry: Pou, PixWords
Životní styl: Watter time/Je čas pít a také aplikace, která mi měřila délku a kvalita spánku a přesný název si nepamatuji.

pondělí 4. února 2019

#Wishlist

Splněno: 


  • Udělat maturitu. 
  • Udělat přijímačky a talentové zkoušky na Vysokou školu.
  • Udělat autoškolu.
  • Mít pravidelně brigádu a nějaký příjem. 
  • Podívat se na zámek Hluboká nad Vltavou.
  • Poznávat fajn lidi. 
  • Jít pryč a aby se mamka postavila víc na své nohy. 
  • Kvalitnější (lepší, hezčí) fotky na instagramu. 
  • 1 000 odběratelů na YT. 
  • Navštívit nějaké lomy (Lipnice)
  • Projít si více Kutnou Horu a udělat tam fotky.
  • Projít více Prahu a udělat fotky.
  • Složit písničku. 
  • Mít svůj krásný pokoj. 
  • Mít krásné šaty a účes. 
  • Mít fotografie od profesionálního/lepšího fotografa. 
  • Autorské čtení. 
  • Setkat se s některou ze známých/slavných osobností, případně udělat fotku. 
  • Podívat se na Šumavu. 
  • Mít velkého "cute" plyšáka od někoho, kdo mě bude milovat. 
  • Orlík.
... a pár dalších drobných splněných.



"Jak se mladí lidé mohou rozhodnout, čím se chtějí stát, v době, kdy ještě nevědí ani co jsou?"
- Francois De La Rochefoucauld



Čeká na splnění nebo jsou v průběhu plnění: 

  • Proletět se v horkovzdušném balóně a zdokumentovat si to. 
  • Podívat se na další lomy (Velká Amerika,...) a udělat fotky.
  • Být zdravá.
  • Letět zase někdy letadlem a udělat fotky z letadla. 
  • Zlepšit se ve zpěvu.
  • Zdokonalit hru na hudební nástroje (flétna, kytara, klavír). 
  • Mít jeden pevný, dobrý, spokojený a stály milostný vztah. 
  • Být úspěšná. 
  • Mít krásné a útulné bydlení.
  • Mít zdravou a spokojenou rodinu (mít cca 2 děti). 
  • Chodit hodně do přírody. 
  • Dodělat úspěšně Vysokou školu. 
  • Zlepšit se v některých tělesných dovednostech. 
  • Hodně číst. 
  • Narozeninové překvapení.
  • Navštívit příbuzné na Slovensku.
  • Účastnit se wellness pobytu v Chorvatsku v rámci studia na VŠ.
  • Udržovat staré dobré kontakty.
  • Zlepšit své kulinářské schopnosti. 
  • Umět více a efektivněji odpočívat.
  • Mít 50-55 kilogramů. 
  • Nekouřit a pít minimum alkoholu. 
  • Více spát.
  • Cvičit.
  • Pořídit si GOpro. 
  • Dostatečně jíst a přidat do jídelníčku více vitamínů (ovoce, zelenina). 
  • Dodržovat pitný režim! 
  • Dávat si pozor na svoje věci jak sviň. 
  • Mít balónky s čísly mého nastávajícího věku na narozeniny a vyfotit si je na instagram.
  • Vyvarovat se hloupým lidem a debilům.  
  • Najít dobrou práci v MŠ, případně i vedlejší přivýdělky, co mě budou bavit a naplňovat, třeba vést nějaký kroužek. 
  • Vychovávat děti pomocí efektivní komunikace. 
  • Mít dostatek financí.
  • Navštívit zemi, kde mají čisté azurové moře, jako třeba Filipíny, Kuba a Thajsko a zdokumentovat to.
  • Navštívit Amsterdam, zdokumentovat. 
  • Procestovat Ameriku - road trips - dokumentace. 
  • Zkusit stopovat s kamarádkou nebo někým jiným blízkým. 
  • Pobyt v luxusním hotelu s nádherným výhledem a udělat si fakt TOP fotku. 
  • Navštívit Londýn, fotit fotit fotit. 
  • Navštívit Asii - Jižní Koreu (naučit se víc Korejsky) a Japonsko. A opět dokumentace! 
  • Udělat fotky u gigantických vodopádů a různých neuvěřitelných mostů z různých míst Světa, na kterých se ocitnu. 
  • Jet zase na vodu.
  • Cestovat i jinam, kam to půjde, pokud to bude umožňovat čas, situace a finance.


Např. Francie, Španělsko, Rusko, severské země, Řecko,...  

 
 

  • Podívat se na další místa v České republice, kde jsem ještě nebyla. 
  • Být zasnoubená. 
  • Houpat se v bílé houpací síti, odpočívat tam, číst si ... kochat se krajinou, okolím. 
  • Vidět planetu Zemi z vesmíru. 
  • Mít koťátko. 
  • Dopsat a vydat knihu.
  • Pečovat o sebe i o své blízké. 
  • Mít dobré kontakty a spolupracovat s různými lidmi za přivýdělek. 

     
  • Umět si někdy prosadit víc svoje názory a být víc asertivní. Čelit strachu, co se může stát, když něco řeknu. Nesedět na prdeli a vymlouvat se, že něco nemůžu nebo nejde. A to je myslím jeden z nejhlavnějších kroků, jak si splnit většinu těchto přání. Asi 😁
Není to sepsané popořadě, ale tak, jak jsem si zrovna vzpomněla a nebo mě napadlo. 

"Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme. -Seneca 






Obrázky jsou z Pinterestu, určitě tam najdete plno podobných krásných obrázků.
První dvě fotografie jsou moje.  

Nejradši bych sem narvala víc obrázků, ale už jich tu je moc. 


SIMIX 💖 




sobota 2. února 2019

Silence

🙊

- Tiše buď, svoji duši tiše chuď - Duši svoji ochudím, do pekla se probudím!  -




Všem je jistě známé, že pro společnost je důležitá komunikace. Co by to bylo za svět bez komunikace? Bez toho, aniž bychom si s ostatními rozuměli, promluvili, ... Je plno způsobů. I kdyby jen řeč těla, ale já tu chci dnes psát o takové, která je slyšet (pokud tedy nepočítám psanou formu, ale osobně je to přeci jen něco jiného).

Bez určité komunikace by žil člověk v nejistotě. Nevěděl by na čem je. Člověk má určité otázky, na které potřebuje odpověď. 

Já osobně umím mít upovídaná, pokud ale mluvím s někým, s kým se cítím příjemně, nemám strach a obavy z toho, co by se mohlo stát, kdybych něco řekla (špatně), také, když cítím nějakou tu jistotu, bezpečí a důvěru. Když jsem s někým, koho dobře znám a vím, že zpětná vazba bude v jisté míře klidná a přijatelná. Když vím, že se nepřihodí nic zlého. a že mě ten druhý opravdu rád vyslechne.
Jsou totiž chvíle, kdy spíš mlčím, nechám si nějaké věci pro sebe.
Byly tu takové chvíle, kdy jsem někomu něco řekla a nijak mi na to nezareagoval. Pochopitelně, sama nereaguji vždy, když nevím, co na to říct. To je také časté. Bohužel. Není mi zcela příjemné, když nevím, co člověku říct na danou věc. Přijdu si hloupě.
Byly tu taky chvíle, kdy jsem chtěla taky něco říct, ale nebyla jsem puštěna ke slovu, že jsem nakonec měla chuť si to nechat pro sebe a nechtělo se mi už vůbec mluvit, když už pak třeba možnost byla.


The Sound  of  Silence 


Jsou chvíle, kdy mám jakýsi blok. Chvíle, kdy bych měla, nebo třeba i chtěla, něco říct, ale nejsem schopna slova. Lepší způsob vyjádření je pro mě od malička psaní. Básní, povídek, úvah...
Proto má taková dívka také blog, že?
Ale někdy ani v písemné formě. Nedokáži prostě komunikovat v každé chvíli. Ne s každým. Nedokážu odpovědět na všechno, nedovedu ze sebe dostat plno slov. Drží se na jazyku. Jsou tam, ale nechtějí ven z úst. Musím hodně bojovat. Třeba i jen taková jednoduchá slovíčka jako "Miluji Tě!" A přitom tak složitá. Slova, která se neříkají jen tak. Neměla by.




Stejně jako, když nevíte, co druhému člověku odpovědět na jedno "prázdné" slovo na messengeru! Bohužel kolikrát i na věty... prostě nevíte, co na to říct.
Když si to přečtete a nenapadne Vás nic, prostě nic.


Pokud jde o někoho, koho máte rádi, kdo Vás zajímá, je parádní, když on pokračuje tak, že zavede konverzaci někam, kde se chytáte. Horší varianta je, když nemáte chuť komunikovat a druhý člověk by naopak velice rád. Smutný je i opak. Že vy jo a on ne. 


Jak už jsem psala na začátku, komunikace je velice důležitá. Jako studentka pedagogické fakulty o tom poslední dobou stále něco čtu. Je důležité komunikovat, říkat co cítíme, nepotlačovat emoce. Nepodepíše se to na nás a neprojeví jinak, většinou nějakým negativním způsobem a nevybíjíme si to pak na někom jiném.  Navíc druzí potom lépe vědí, jak reagovat, případně, jak nám pomoci. Nemohou vědět, co nás trápí, pokud jim neřekneme, co se nám nelíbí a případně, co dělají špatně. Co nás naštvalo. Píšu tu o tom a sama právě nedokážu mnohokrát říct, co konkrétně mě štve. Někdy to sama nevím a topím se jen v pochmurné náladě. Mám vztek a nevím třeba ani na co a proč. Chci někam pryč. Začala jsem tomu říkat "červ v hlavě." Občas mi nahlodá hlavu a je mi na nic, působím smutně a nebo naštvaně a ti, co jsou zrovna se mnou, nerozumí mému podivuhodnému chování. Když se zeptají, co se děje, kolikrát (a opět) nevím, co říct. Případně jakým způsobem, abych to pochopili a navíc, aby se nezamotali do mého vlastního chaosu. Bohužel... takto stáhnu ty lidi do nálady sebou. Nedokážu komunikovat v každé situaci, přitom vím, že komunikace je důležitá. Není ale komunikace, jako komunikace. Tím směřuji k efektivní komunikaci, kterou jsme řešili ve škole.
Na to navazuje kniha Respektovat a být respektován, o které jsem psala !ZDE!

Asociace... zkrátka si při zmínění této knihy vzpomenu na osobu, která o této knize moc dobře ví, ale efektivní komunikace používá zřídka kdy. Pravděpodobně si to ani neuvědomuje. Osoba, která mnohé myslí pouze dobře, ale to, jakým způsobem pak jedná a mluví leze nemálo lidem na nervy. Většina se tomu snaží vyhovět, neokecávat a neřítit se do sporu s touto osobou, aby nevznikaly zbytečné hádky. Je tu však i osoba, která má svou hlavu a nebojí se proti této osobě postavit. Jejich dohady nejsou pak příjemné pro jejich blízké okolí, tudíž ani pro mě. Přivolává mi to akorát úzkost. Já osobně jsem první případ a snažím se zbytečně nehádat. Řeknu oné osobě, jak to vidím, co bych ráda, ale ona poví, jak by to ráda ona a já na to přistoupím, protože nesnesu ty kecy a ten tón. Nemám odvahu příliš odporovat, ale pak se mi chce brečet a mlátit pánvičkou po hlavě. A bývá mi na nic. Vím, že ta osoba to myslí dobře, ale kdyby přistoupila na jinou komunikaci, které je upřímně tato osoba také schopna, došlo by k lepší domluvě. Není chyba jen na jedné straně... i na mé, že prostě nedovedu mnohé říct. Víc si stát na svém. Nemám na to sílu. Právě kvůli přístupu této osoby se pak bojím nějaké věci i říct a radši si je nechávám pro sebe. Snažím se vyhnout určitým rozhovorům. Kolikrát jsem měla chuť už někam zmizet, abych to nemusela dál snášet. Každý máme však své a každý jsme nějaký, že?

Nemyslím to vůbec nijak zle, celkově tu řeším správnou vhodnou komunikaci, což není vždy zcela jednoduché.
Jak ale dobře jistě mnozí víme, je správné si plno věcí vyříkat a ujasnit.


Slovům a větám zdar!
Vaše (ne)upovídaná Simix 💙