pátek 29. března 2019

Tento týden jsem byla aktivní! ✊

~ Zápisky z mého týdne ~

  • Nemiluji nudu, ale mám nesmírně ráda dny, kdy mám klid a mohu si odpočinout a dělat věci, při kterých se odreaguji a co mě baví a nějak naplňují.
  • Miluji, když mám na den dost plánů a povinností, které dokonale stíhám a v mezičase si dělám i to, co mě baví a chci, ale nesnáším, když nestíhám a třeba mám být i na více místech najednou. 
  • Zbožňuji chvíle s lidmi, které mám ráda, s kterými mi je dobře a rozumím si s nimi, ale nemám vůbec ráda chvíle, kdy se nemohu v klidu a dostatečně vyspat, pokud to není dobrovolně, nestíhám se pořádně a v klidu najíst, a kdy mě někdo nutí do něčeho, co nechci. To pak naopak potřebuji chvíle sama pro sebe.

Každému se občas daří více, někdy méně a někdy vůbec. Každý zažil jakéhosi "červa v hlavě."
Někdo je pozitivnější, někdo více negativně laděný, náladový. I já mívám své nálady a někdy mám jakousi potřebu se vyplakat, vypsat, potrápit, ... Lepší jsou však chvíle, kdy jsme veselí a šťastní.
Byly tu těžké a smutné chvíle, ale jsou a byly tu i chvíle, kdy jsem plná naděje a s pocitem štěstí!

Tento týden se mi dařilo a žila jsem s tím pocitem, že si plním sny a že se mi další brzy splní.

pátek 22. března 2019

Když si uvědomíte, že Vám jeden instagram nestačí, ani čtyři! 📸


👉 Tvorba fotek 👈

Ten pocit, když máte mnoho fotek na instagramu a už si připadáte docela i blbě, ale můžete za to, že rádi fotíte? 📷
Že se Vám mnohé fotografie, které vyfotíte, líbí a chcete je sdílet? A že Vás baví následná jejich úprava? A že dokonce najdete na svém instagramu fotky, které se Vám dřív povedly, ale šly by upravit ještě lépe v aplikaci, kterou jste objevili až někdy později?
Z toho důvodu, že rádi fotíte a tvoříte si tak i určité vzpomínky (#instadiary #photosdiary) a nechcete zahltit ještě víc už tak zahlcený instagram, si založíte další a další. A nebo taky ne. (A každý jsme jiný). Někdo fotky na svém insta promaže a jede znova, ale pokud jde o to, co jsem tu teď psala, tak je nejde jen tak promazat. A někdo jiný je takový, že nemá potřebu zahlcovat svůj instagram a sledující svými fotografiemi. Někdo by řekl dokonce zbytečnými.
Pro někoho je prioritou kvantita a pro někoho kvalita, ale co když je možné mít hromadu kvalitních fotek? Jasně, že je!
Snažím se teď nepřidávat tolik fotek, ale problém je, že fotím nové, nějaké jsou v zásobě a fakt myslím, že stojí za zveřejnění. Někdy mám období, kdy bych toho přidala hromady a jindy nemám náladu, chuť a ani čas a nepřidám nic.
Mám tolik inspirace. Tolik věcí okolo, co vidím, mám potřebu nějak zachytit, zaznamenat, zdokumentovat.
📸 Fakt mě baví fotit a upravovat. Třeba mi udělalo před pár roky radost, když jsem bráchu, který se kolikrát nenechá ani vyfotit, mohla vyfotit, fotku upravit a pak si ji dal jako profilovku. A klidně bych to udělala znova. A ne jen jemu. Nedělá mi problém fotit a ani být focena nějakým zkušeným fotografem. Třeba bratránek mi udělal už hromadu krásných fotek... a ne jen on. V jiných případech se nenechám jen tak vyfotit. Je opravdu otázkou, zda mě to baví a jde víc za fotoaparátem a nebo před ním.

A právě tímto článkem jsem vlastně asi chtěla říct, že začnu své fotky cpát i sem! 😁 Tak trochu jsem je začala vkládat mezi články už nedávno.
A vlastně bych je mohla přidávat i na We💜it nebo pinterest! Stejně jsem už někdy dřív začala a akorát na to zapomněla. Ale stejně si představuji trochu něco jiného. No uvidím, jak to udělám či jak budu pokračovat. Každopádně se focení a úpravě fotek chci věnovat.
Kdo chce, tak mě sledujte prostě tady:
A třeba příští článek bude nějaká fotogalerie! Já prostě začala psát tento článek s jasnou představou  která nebyla tak jasná, jak vidím. Chci mít prostor pro své fotografie, které budou k dispozici na prohlížení. #fotogalerie

Fotky v článku jsou pochopitelně mé.

Tak se mějte! 

pátek 8. března 2019

Poezie trochu jinak.

Konečně nic o mně, ale trochu něco z hlavy mé!


Ano, přes zavřené oči můžeš vidět, co zrovna vidět není. Můžeš snít a toužit. Toužit po něčem a chtít mít to, co zrovna nemáš. Můžeš na malou chvilku vidět to, po čem toužíš, nebo co ti chybí, ale představa není realitou. Je to strádání. Nemít to, po čem prahne duše Tvá a srdce Tvé. Cítíš
úzkost, cítíš tíseň a Tvé myšlenky směřují jen jedním směrem. A umíráš. To, co Ti zrovna leží u nohou nevidíš a nevnímáš. Nevidíš a nevnímáš to proto, protože Tvá duše a srdce Tvé touží po něčem jiném. Něčem, co zrovna nemáš. 
A nebo třeba nemáš nic. Nic jiného kromě toho Tvého jasného bodu, zájmu, co touhou naplňuje Tě, ale zrovna u Tě není. Cítíš stesk a žal, cítíš úzkost a jistou tíseň. Na hrudi tlak. Není tomu jinak a je tomu tak. Nebo jest tomu naopak? Či jinak? Či pravdu mám a představa Tvá směřuje tam, kde jest bod zajmu Tvého? Tak jako úzkost Tvá, kterou v těle máš, tak bod zájmu, o kterém sníš na jiném místě jest. A tam, přes zavřená víčka svá, utíkáš. 
Pokračováním může býti jest, že dávku své drogy právě a konečně u sebe máš. Okamžiku tého si již vskutku užíváš. Naplněn něhou, brněním po celém těle Tvém a pocitem bezpečí... pocit největšího šťastlivce máš. Hlava Tvá se točí? Zrovna nikam pod zavřenými víčky očí Tvých, konečně, neutíkáš. Proč? Bod zájmu svého v rukách máš. Máš a hřeje Tě. Hřeje duši Tvou a srdce Tvé. 
Tak, jako okamžik, kdy matce dítě narodí se, tak silný pro tebe jest pocit, který právě zažíváš. A utíkat s tímto pocitem chceš na kroku každém. Na své cestě životem. S bodem zájmu svého.
A jak čas plyne, tak již drogu nevnímáš. Hledáš ten pocit, kdekoliv se podíváš? Nebo svou jistu prioritu stále jako dříve máš? Jaktěživ bys netušil, že to, co uděláš, bys udělal. 
A tak, jak slova má tichá vypráví, stejně tak cesta životem buňky Tvé popraví. A aniž bys tušil, jaká jest ta správná cesta, vydáš se jednou z cest těch. Nechrání tělo Tvé záchranná vesta a smrt na konci cesty popraví Tě.
A zájem Tvůj, když leží Ti už u nohou, vidíš ho a vnímáš? Nebo jiný bod zájmu opět máš? Hledáš jiný, kam se podíváš? Nebo vážíš si toho, co právě máš? Cítíš, co právě prožíváš?
Jako, když srdce v hrudi bije Ti, jako když ráj protéká Tvými žilami, tak radost jistou prožíváš, vnímej, co právě máš... ať neuteče Ti. To co jest, býti nemusí. Blázen jest, kdo štěstí nezkusí. Važ si toho, drž štěstí své. Víš, co v životě je jisté? Já nikoliv a proto pravím Ti to, andělíku, jest.
Až bod Tvého zájmu bude zrovna opět pryč.  Prosím, radím Ti, neztrácej k němu na cestě zpátky svůj  křehký klíč. 

A ano ... přes zavřené oči můžeš vidět, co zrovna vidět není. Můžeš snít a toužit. Toužit po něčem a chtít mít to, co zrovna nemáš. Můžeš na malou chvilku vidět to, po čem toužíš, nebo co ti chybí... a jistotou není, že bod zájmu stále bude tu. Tak pojď... dáme odvetu. Myslím, že se nepletu. 

A ano, můžeš mít štěstí to, že oči zavírat nemusíš a jest to vážně realitou. Mít dávku své drogy, anděla, právě. S úsměvem pak ležet v trávě. Naplněn něhou, brněním po celém těle Tvém a pocit bezpečí ... a i jistoty? Však špetka nejistoty dodává určitou dávku napětí a touhy. Je to jenom blábol pouhý? Vážíš si toho, co právě máš? Cítíš, co právě prožíváš? 
Jako, když srdce v hrudi bije Ti, jako když ráj protéká Tvými žilami, tak radost jistou prožíváš, vnímej, co právě máš... ať neuteče Ti. To co jest, býti nemusí. Blázen jest, kdo štěstí nezkusí. Važ si toho, drž štěstí své. Víš, co v životě je jisté? Já nikoliv a proto pravím Ti to, andělíku, jest. 
Až bod Tvého zájmu bude zrovna opět pryč.  Prosím, radím Ti, neztrácej k němu na cestě zpátky svůj  křehký klíč. 




neděle 3. března 2019

Vztahy


"Jaký vztah, jaké pouto, je to nejpevnější?"


V poslední době jsem přemýšlela o vztazích a v jednom okamžiku jsem měla chuť o tom napsat i článek. V tom okamžiku, kdy myšlenky na toto téma byly v mé hlavě ještě natolik čerstvé. Teď budu lovit z vyschlého sudu , ačkoli ne tak úplně, protože v hlavě to mám pořád. Chtěla bych o tom napsat něco, co v tom sudu (v mé mysli) tak trochu pořád je. Třeba ten sud naplním zase oněmi předchozími myšlenkami a vzpomenu si, co jsem chtěla psát i prvně.

Těmi vztahy jsem nemyslela pouze vztahy milostné, ale stejně tak přátelské a rodinné.
Vím, že jsem chtěla psát o křehkosti oněch vztahů, ale jak jsem to chtěla napsat, to teprve sama v průběhu psaní opět zjistím ... a vzpomenu si.



K tomuto článku mě možná vyprovokovaly tentokrát vztahy rodinné, ačkoli se v mysli zaobírám vztahy všemi výše zmiňovanými. Jde o tu křehkost rodinných vztahů, protože ani rodina není kolikrát tak pevné pouto, jak by se mohlo zdát. Jak která rodina, samozřejmě, ale v dnešní době si nejsem zcela jistá.
Možná jsem se i zamyslela sama nad sebou, protože se někdy chovám jak poutník, který si na rodinu ani nevzpomene a neozve se a zároveň jsem ráda, že ji mám, protože člověk přeci nemůže být v tom světě zcela sám, nebo ano? Bez někoho blízkého... Vzájemné opory. Možná by se dalo, ale každý někdy potřebuje oporu, pocit bezpečí a jistoty.

Abych to lépe vysvětlila. Mám mnoho příbuzných, které se neozvou a já se neozvu jim. Občas se nad tím pozastavím, že to není asi správné, a že rodina a příbuzenstvo by mělo být ve stálejším kontaktu. Vědět, jak se mají, zda jsou zdraví a zda vůbec ještě žijí. Není totiž samozřejmostí, že tu stále budou.
Od nějakých příbuzných jsem se časem i dozvěděla, že čekají na to, až se ozvu někdy já. To bych mohla říci samozřejmě i já o nich... Je to rodina, měl by tam být větší zájem. Oboustranný. Ale ten kolikrát chybí. Jsou tu běžné činnosti, škola, práce a ti lidé prostě někde jinde. Kolikrát je v tom pocit, že si není co říct. Však ono je. Jde o tu komunikaci.



Kdyby mi mamka denně nevolala, kdo ví, jak často bych se ji ozvala já. Z důvodu, že jsem si zvykla za těch několik roků, že se ozývá denně, mi přijde divné, když se pak jednou neozve a třeba se ozvu pak opravdu já.

Taťka se mi neozývá zase skoro vůbec a já jemu taky ne. Občas jen, když má přijet na návštěvu, což je kolikrát i jednou za měsíc. Kde je ten zájem? Tím neobviňuji jeho, ale i sebe. Říkám si, že mu stejně nemám co napsat, ačkoli se toho děje docela i hodně. Ale jsou lidé, s kterými nedovedete tolik komunikovat. Nevíte, co si říct a takové ty běžné věci vám najednou přijdou až moc zbytečné.

Stejně tak to mám s bráchou. Jako bavíme se, když jsme spolu, ačkoli to nejsou velké zázraky, ale když jsme každý jinde, je zázrak, že se jeden z nás tomu druhému ozve. Na messengeru si mě zablokoval, kvůli jedné hloupé hře a prostředníkem nám je občas instagram.

Příbuzní na Slovensku a nevlastní příbuzní od mamky ... bída děs.
Na čí straně je chyba? V čem je chyba?
Když rodiče byli ještě spolu, bylo to vše takové jednodušší až na jednu takovou věc... ale když byli spolu, měli jsme tak nějak blíž ke všem a i k sobě.
Vlastně teď jsem si nějak blíž s mamkou, ačkoli s ní už nebydlíme. Víc se ji svěřuji, dřív bych toho tolik nebyla schopná.

Babička a děda jsou lidé, kteří nám plno dají a obětují. Opravdu se snaží a vím to, ale kolikrát mi v nějakých věcech lezou na nervy a radši bych si jela už na vlastní pěst, ale vím, že by to bylo v mnohém i složitější, hlavně finančně. (Ano babičko, pokud to čteš, omlouvám se, ale je to tak, ale však si taky jinak nějak moc nikdy nestěžuji. Jen mi přijde, že na to kolik mi je, se pletete do věcí, do kterých tolik nemusíte.) 




Ani s tetou a bratránky, co bydlí od námi se tolik nevídám. Bratránek sice studuje ve městě, kde já, ale je zaneprázdněn tím svým. A já tím svým. Dřív jsme se sešli a hráli spolu na kytaru, cvičili a nebo natáčeli a fotili. Aspoň s tím jedním, s kterým je sranda, protože třeba s tím mladším si toho taky moc nemáme co říct.

Mám pocit, že se tento článek trochu odebírá směrem, který jsem si původně nepředstavovala. Rozepsala jsem se o věcech, o kterých jsem původně nechtěla. Chtěla jsem to stručněji a ne tak osobně. Ne se tolik svěřovat o něčem, co je takto v rodině.

Stejně tak je to s kamarády. Dokud jsem s nimi chodila na stejnou školu, nebo bydlela ve stejném městě, byli jsme tak nějak v kontaktu. Ačkoli se přerušil kontakt i s lidmi, co jsou stále blízko. Každého pak cesta vedla jinam a kontakt se přerušil. Je pár jedinců, s kterými se spojíme třeba po půl nebo čtvrt roce, ale je možná pravdou, že jsou to oni, co se ozvou dřív než já. A jsem za to i ráda, protože já jsem v tom docela hrozná. Pokud jde o lidi, co mám ráda a ví toho o mně hodně, protože jim věřím, jsem schopná si s nimi domluvit termín a schůzku. Je tu jedna holčina  s kterou jsme v kontaktu po několik let a to bydlíme daleko, ale jinak jsou ty vztahy opravdu takové ... Nestálé.

Stále doufám i v lásku do konce života, ale příliš tomu nevěřím. Žiju stále s tím, že se může vše rozpadnout jak hrad z karet.

A celkově je asi spíš chyba na mé straně. Ačkoli mám ráda "své" lidi a trávím s nimi čas, kolikrát se ve mně něco zasekne a utíkám do svého vnitřního světa, kdy jsem schopná si namlouvat věci, co nejsou třeba ani pravda a přijdu si pak strašně sama a pak i chci být sama... Ale štve mě to a je mi smutno. Třeba jako teď,  když ve vlaku dopisuju tento článek.
Člověk je tvor společenský a každý někoho potřebujeme... I já, i když mám neustále chuť někam utíkat a skrývat se. 🗝️

Nějak se mi začalo líbit slovo Poutník,  protože si tak začínám připadat.
Vaše smutná Simix ♥️